pátek 22. června 2012

Jenom včelička III.

Co nám vzkazuje Nejvyšší správní soud?

Nejvyšší správní soud čerstvým rozsudkem č.j. 4 As 2/2011 – 87 ze dne 25.4.2012 významně přispěl do diskuse o očkování. Podívejme se proto, co z tohoto rozhodnutí vyplývá a co nikoliv.
Předesílám, že jde – vedle Nejvyššího soudu – o vrcholný článek české soudní soustavy; jeho závěry mohou být v budoucnu ještě podrobeny přezkumu ze strany Ústavního soudu, případně korekcím Evropským soudem pro lidská práva, nicméně názorům vysloveným Nejvyšším správním soudem musíme my, kdo o očkování přemýšlíme a někdy i diskutujeme, věnovat pozornost.

Tak tedy:

I.
Končí, alespoň dočasně, diskuse o tom, zda povinné vakcíny mohou být stanoveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví, tj. zda tento podzákonný předpis svými parametry vyhovuje požadavkům na normu stanovující určitou povinnost. Posouzení ústavnosti vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, bylo stěžejní právní otázkou v řízení, jehož výsledkem je citovaný rozsudek. 
K této otázce se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, neboť jeho jiný senát již dříve zaujal stanovisko, že stávající vyhláška nevyhovuje a jí stanovené povinnosti podrobit se očkování nelze vymáhat; proti sobě tedy stály dva opačné právní názory. Nyní již máme černé na bílém, že současný model stanovení povinnosti očkování, tj. rámcová povinnost uvedená v zákoně o ochraně veřejného zdraví (§ 46) a její upřesnění ve vyhlášce, odpovídají ústavněprávním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem.

K tomu ještě stručný komentář: snahy o odvrácení sankcí za nesplnění povinnosti očkovat poukazem na formální vady způsobu, jakým je tato povinnost stanovena, pokládám sice za pochopitelné a legitimní, nicméně neřešící podstatu věci. Nyní tedy víme, že pravomocí určit faktickou podobu očkovacího kalendáře disponuje ministerstvo a nikoliv výlučně zákonodárný sbor, ale to na věci zase tolik nemění. Nedělejme si iluze v tom směru, že kdyby měl být očkovací kalendář přímo součástí zákona, poslanci by snad před jeho přijetím ve sněmovně fundovaně diskutovali a rozebírali vhodnost aplikace přídatných látek obsažených ve vakcínách do několikatýdenních dětských organismů. K tomu by téměř jistě nedošlo: zákonodárci by nejspíš bez zájmu stejně odmávli to, co by jim předložilo ministerstvo spolu s příslušnou důvodovou zprávou, hemžící se termíny jako „nejnovější poznatky lékařské vědy“ a „hrozící nákaza“. Nemusíme proto nijak zvlášť litovat, že tvorba očkovacího kalendáře zůstává v kompetenci ministerstva; osobně se domnívám, že dopad přijetí odlišného modelu stanovení povinnosti očkovat by nebyl nijak významný.

Pro odlehčení popularizační perlička: rozšířený senát Nejvyššího správního soudu při posouzení naznačené právní otázky vycházel z nálezu Ústavního soudu týkajícího se  produkčních kvót mléka. Právo je nesmírně zábavná disciplína.

II.
Pokud jde o vztah povinnosti očkovat k Úmluvě o biomedicíně, podle které nelze na výkon práv stanovených touto úmluvou uplatnit žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví  nebo ochrany práv a svobod jiných (čl. 26 Úmluvy), musíme jeho rozbor hledat v nálezech Ústavního soudu; jednomu z nich se budu věnovat příště.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že podmínku, aby omezení byla „stanovena zákonem“, nelze vykládat v úzkém významu, že musí jít nutně o zákon jakožto právní akt parlamentu, ale spíše o „právo“ v materiálním smyslu (srov. „prescribed by law“ v angl. originále Úmluvy), které má určitou kvalitu, jde o přístupné, jasné a předvídatelné pravidlo, poskytující dostatečnou ochranu před svévolnými zásahy do zaručeného práva.
Jen pro inspiraci poznamenávám, že bychom například mohli uvažovat o tom, jakým způsobem stávající vyhláška poskytuje ochranu před svévolnými zásahy do zaručeného práva, ale podobné úvahy zatím nechávám zcela stranou.
  
III.
Jako poslední bod zde máme klasické: jednu dobrou zprávu a jednu špatnou. Kterou chceme slyšet dřív?

Nejprve ta dobrá: Nejvyšší správní soud upozorňuje, že vyhláška podléhá soudní kontrole z toho hlediska, zda příslušný druh a rozsah povinného očkování u jednotlivých infekčních nemocí odpovídá formálním i materiálním znakům Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o biomedicíně a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V každém takovém případě si tedy lze položit otázku, zda podle aktuálního stavu vědeckého poznání je stanovení příslušného povinného očkování a jeho rozsah opatřením nezbytným v demokratické společnosti k ochraně veřejného zdraví, zda vychází z naléhavé společenské potřeby a zda je sledovanému cíli přiměřené. Ačkoliv má ministerstvo zdravotnictví v otázce očkování široký prostor pro vlastní uvážení, tento prostor není neomezený. Pokud by konkrétní ustanovení vyhlášky neuspělo, ani po případném odborném posouzení, v testu proporcionality, nemohlo by být takové omezení práv soudy aprobováno.

A ta špatná zpráva? Moc by mne zajímalo, jak se tato teoretická ochrana má uplatnit v praxi? Co zmůže rodič-laik proti ministerstvu a jeho deklarovanému „odbornému zázemí“? Studiím, u nichž se raději nebudeme ptát, kdo je financoval? Pohrdavým úsměškům představitelů pediatrických společností, možná ještě odpočatých a opálených po návratu z odborného kongresu, konaném shodou okolností v jisté exotické destinaci?
Povinnost podrobit se očkování se nepodařilo smést ze stolu jedním šmahem poukazem na formální nedostatky právních předpisů, kterými je stanovena. Prostor pro polemiku se proto zúžil: ti, kdo povinné očkování odmítají, budou muset u jednoho každého nařízeného očkování prokazovat chybějící aspekt „nezbytnosti“ a "přiměřenosti".
Už to vidím v živých barvách. Nebo raději ne.

A na závěr ještě vzkaz od rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (str. 8 rozsudku):
"Rozšířený senát si je vědom toho, že otázka zda a do jaké míry stanovit očkovací povinnost má své aspekty nejen odborné, ale i politické, neboť tato povinnost vždy představuje určité omezení zmiňovaných základních práv a svobod a zároveň se ve společnosti odlišují názory na přínos či naopak některé nežádoucí účinky očkování v konkrétních případech. Skutečnost, že jsou podrobnosti vztahující se k této povinnosti upraveny podzákonným právním předpisem, však neznamená, že by tyto otázky a konkrétní úprava v prováděcí vyhlášce, nemohla být předmětem nejen odborné, ale i laické veřejné diskuse."

To nás opravdu těší.


PS. Předchozí úvahy k tématu:


12 komentářů:

  1. Takže jako očkovací laik si z toho vezmu toto - hromada právníků se po nějakou dobu hnípala v zákonech a vyhláškách, aby pak dospěli k názoru, že je vlastně všechno v pohodě, diskutovat můžete, milí rodičkové, jak chcete, ale asi vám to bude houby platné. A pokud se vám to nějak závažně nelíbí, najměte si hromadu advokátů a vaše věc bude (v horizontu několika let) o soudu možná vyřízena, ale mezitím si stejně budete muset děti nechat naočkovat, jinak vás zavřem, až zčernáte.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A ještě mě napadá - kdo to bude chtít řešit bez soudů a advokátů, bude muset najít lékaře, který za mírný úplatek z lékařských důvodů očkování zamítne:-)))

      Vymazat
    2. Sejre,
      chápeš to skoro dobře, jenom ti vedle právníků a soudů chybí znalci a vůbec odborníci. Odbornost především:)

      Vězení ne, jenom pokuty:-i

      Vymazat
  2. Upravila jsem bod II, protože jsem dodatečně objevila jeden zajímavý nález ÚS, který se Úmluvě o biomedicíně věnuje, tak to sem dám zvlášť.

    OdpovědětVymazat
  3. Fakt jsem ráda, že už zodpovídám výlučně za svůj zdravotní stav;o)

    Mod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mod,
      a co mám říkat já?:)
      No, naštěstí s dětmi už jsme převážnou část očkování absolvovali, jsem vždycky ráda, když je to za námi.

      Vymazat
  4. Mě vždycky překvapuje, když se dozvím, že neurologové a imunologové mají z očkování dětí celkem těžkou hlavu, že celkem běžně řeší vážné nežádoucí účinky typu "dušení", dočasné ochrnutí, "astma", rozjezd cukrovky, epilepsie (nebo to alespoň na oněch specializovaných pracovištích tvrdí rodičům postižených dětí), ale nikdo z nich proti tomu veřejně ani nepípne... Zvláštní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přitom vedlejší nežádoucí účinky očkování se mají sledovat a snad někde existuje registr, kde se shromažďují?

      Možná je ale problém s jednoznačným určením příčiny těch stavů? Vypadá to, že jsou důsledkem očkování nebo jím byly spuštěny, ale nikdo to nemůže říci na 100%? Tak to v medicíně bývá často...

      K očkování mám teď ještě dva rozsudky připravené, je to docela zajímavé téma i z hlediska judikatury. Dám to sem co nejdřív, ať to máme pohromadě.

      Vymazat
    2. Pokud vím, vedlejší účinky či reakce se hlásí na Krajskou hygienu, která má některé věci okolo vakcinace na starosti.
      Náš Honzík je tam zanesen hned dvakrát. U jedné vakcíny (nevím, co to bylo) byl dokonce první v Plzeňském kraji s negativní reakcí (měl půlden teplotu:-)

      Vymazat
    3. Sejre, něco mi říká, že s tím má co do činění taky SÚKL, Státní úřad pro kontrolu léčiv.
      Ale bylo by zajímavé zapátrat, zda jsou takové registry hlášení nežádoucích účinků veřejně přístupné, zatím jsem to nezkoušela.

      Já sama teď budu opožděně hlásit reakci na 4. hexu, a to vysoké horečky, trvající dva dny. Ale zanedbala jsem to, nenahlásila jsem to hned...

      Vymazat
    4. Poslušně hlásím, že se optám ženy mé, neb tato hlášení provádí (a neustále na to nadává). SÚKL jezdí kontrolovat teplotu v ledničce, kde se vakcíny skladují:-)

      Vymazat
    5. Tak to bych byla ráda; zajímá mne, jak to chodí v praxi a zda se opravdu hlásí i takové to "po té minulé vakcíně měl horečku, pane doktore", tj. takové reakce, které se sice nedramatizují, ale stejně proběhnou.

      Vymazat