úterý 26. června 2012

Jenom včelička IV.

Vznikne církev odpíračů očkování?

Nález Ústavního soudu č.j. III.ÚS 449/06 ze dne 3.2.2011 – s jehož vydáním ÚS dlouho otálel – mohl znamenat přelom v diskusích o povinnosti očkování a právu jej odmítnout. Leč neznamená. Je skutečně s podivem, jak se Ústavnímu soudu podařilo vyjádřit se k zásadní otázce tak bezbarvým způsobem, byť výrok rozhodnutí působí značně revolučně.
K rozhodnutí se dostávám až nyní, se značným časovým odstupem od jeho vydání; komentář k němu připojuji proto, abychom měli shromážděny různé úhly pohledu na problematiku očkování.

Nejprve ke skutkové stránce věci. V daném případě nešlo o očkování  miminek, ale dětí v pubertálním věku (14 a 13 let), s nimiž se rodiče v roce 2003 nedostavili k povinnému očkování proti dětské obrně, žloutence typu B a tetanu. Rodičům byla za přestupek uložena pokuta; spis potom putoval soudním systémem: žalobu proti rozhodnutí o přestupku zamítl nejprve Městský soud v Praze a jeho rozhodnutí potvrdil Nejvyšší správní soud, když zamítl kasační stížnost.
Na základě ústavní stížnosti rozhodoval ve věci Ústavní soud citovaným nálezem, jehož výrok pod bodem II. nálezu zní takto:

„Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006 č. j. 5 As 17/2005-66 porušil základní právo stěžovatele svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu ustanovení čl. 16 Listiny základních práv a svobod. Proto se uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ruší.“
To by znamenalo, že pokud se povinnost očkování, stanovená zákonem, resp. upřesněná vyhláškou, dostane do rozporu s náboženským přesvědčením toho, kdo se má očkování podrobit, musí očkování víře ustoupit; náboženské přesvědčení má přednost.

Přesvědčivost rozhodnutí je však oslabena několik okolnostmi.

I.
Předně jde o rozhodnutí senátu, nikoliv pléna, a to rozhodnutí nikoliv jednomyslné. Třetí senát ÚS rozhodoval ve složení Jiří Mucha, Vladimír Kůrka a Jiří Musil, když posledně jmenovaný připojil k nálezu osmnáctibodový – a jak jsme zvyklí v případě tohoto soudce, tradičně precizní – disent. Bude proto lépe vyčkat rozhodnutí jiného senátu, případně pléna, abychom mohli stanovisko naznačené v komentovaném nálezu bez dalšího přijímat.

II.
Ústavní soud výslovně uvádí, že v řízení nezkoumal ústavnost zákonné povinnosti podrobit se stanovenému druhu pravidelného očkování, a to jak na úrovni zákonné, tak podzákonné.
Ke vztahu povinnosti očkovat a Úmluvy o lidských právech a biomedicíně uvádí ÚS toliko jako obiter dictum, že tato Úmluva zásadně nezakládá možnost Ústavního soudu přezkoumávat ústavnost či neústavnost zákonné povinnosti podrobit se určitému druhu očkování.
Argumentace je podrobněji rozvedena v bodě IV/a nálezu a končí tímto – z hlediska odmítačů očkování přece jen povzbudivým  konstatováním (zvýrazněno aut.):
„Ústavní soud shledal, že zpochybňování ústavnosti povinného očkování (které v tomto případě nebylo možné z procesních důvodů - viz shora) nebylo nutné ani s ohledem na zachování základních práv osob, které jsou v postavení obdobném postavení stěžovatele. Účinnou ochranu základních práv, která jsou v konfliktu s veřejným zájmem na ochraně zdraví, bezpečnosti veřejnosti nebo práv a svobod jiných, lze ve vztahu k uvedenému veřejnému zájmu zajistit podstatně šetrněji, spíše než zpochybněním ústavnosti určitého druhu očkování jako takového, pečlivým zvážením okolností individuálního případu a výjimečným rozhodnutím, že sankce nebude uložena, a povinné očkování nebude v individuálním případě ani jinak vynucováno.“

III.
V nálezu se bohužel nedočteme, s jakým náboženským přesvědčením či vírou měla zákonem předepsaná povinnost podrobit se očkování vlastně kolidovat. Z odůvodnění není zřejmé, na jaké konkrétní okolnosti, bránící mu vystavit děti očkování, se stěžovatel odvolává. Ústavní soud nálezem nekritizuje ani tak přístup tehdejší Krajské hygienické stanice k danému stěžovateli, jako spíše praxi, že pohnutky a výjimečné okolnosti odmítnutí očkování nejsou v jednotlivých případech vůbec zkoumány.

Obvyklá praxe byla dle sdělení příslušných orgánů taková, že výluky z očkování se řídily pouze zákonem o ochraně veřejného zdraví, tzn. od očkování mohlo být upuštěno toliko za splnění jedné z těchto podmínek:
- zjištění imunity vůči infekci,
zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace).
Pokud nebyla shledána ani jedna z těchto okolností, byla povinnost podrobit se očkování vynucována. K osobním pohnutkám těch, kdo odmítali k očkování přistoupit, včetně pohnutek náboženských, nebylo přihlíženo.
Tuto praxi rovněž kritizoval ve svém stanovisku veřejný ochránce práv, který byl Ústavním soudem dotázán na názor v roli tzv. přítele soudu (amicus curiae). Ombudsman opakovaně upozorňoval na nutnost vytvořit v zákonné úpravě či její interpretaci prostor pro zohlednění „některých situací, k nimž může v praxi docházet při striktní aplikaci zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví“.

Ústavní soud tedy vidí správný postup takto (bod IV/d nálezu):

„Orgán veřejné moci, a v řízení o správní žalobě pak správní soud, vezme při svém rozhodování v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak nekomunikuje, a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk a okolnosti případu možné (srov. k tomu také čl. 6 odst. 2 věta druhá Úmluvy).“

Hned v následujícím odstavci ale třetí senát podotýká, že situace se jeví tak, že „podmínky konzistentnosti nebyly v daném případě splněny“, protože stěžovatel začal vysvětlovat svůj postoj k očkování ústavně relevantními důvody pro jeho odmítnutí teprve v relativně pozdní fází správního řízení. Ústavní soud přesto věc ale přenechává Nejvyššímu správnímu soudu, aby ji podle naznačených kritérií znovu posoudil.
To se zdá v tomto případě nadbytečné, jak správně připomíná  i soudce Musil ve svém odlišném stanovisku (bod 10 disentu): „...stěžovatel sám nijak nekonkretizoval druh a hloubku svého náboženského vyznání ani neurčil, jak intenzívní zásah do jeho náboženské víry představuje očkování dětí“ a dále že „prohlásil, že primárně mu jde o důvody zdravotní, neboť očkování ´škodí dětem´; výslovně zdůraznil, že otázka filozofická nebo náboženská je pro něj až druhotná.“

Přeloženo do jazyka neústavních neprávníků to znamená, že stěžovatel prostě nechtěl dát děti očkovat, protože nedůvěřuje vakcínám. S orgány, které jej chtěly pokutovat, nejprve nekomunikoval a následně si „vzpomněl“ na blíže nespecifikované filosoficko-náboženské důvody, na které se neurčitě odvolal. Ústavní soud pak přikázal Nejvyššímu správnímu soudu, aby se těmito důvody stěžovatele znovu zabýval.
To není zrovna sympatický postup, ani z jedné strany.
S přihlédnutím k tomu, že ve věci se konalo dokonce ústní jednání, což rozhodně nebývá u Ústavního soudu pravidlem, jsme se snad mohli o povaze stěžovatelova přesvědčení dozvědět více. Škoda, že byl senát ÚS v této otázce skoupý na slovo a nemůžeme se s těmi „náboženskými důvody“ lépe seznámit.
Sama nevím o žádné církvi nebo víře, která by výslovně zapovídala očkování; jenom laicky mi na mysli vytanula sekta Svědků Jehovových, kteří jsou známí tím, že odmítají krevní transfuzi.

Popsaná situace navíc přesně odpovídá tomu, co čtu a slyším v diskusích o očkování. Náboženské či věroučné pohnutky v nich hrají roli zcela minimální, pokud vůbec nějakou. Primární motivy odmítačů očkování leží úplně jinde: v nedůvěře ve farmaceutický průmysl a státem direktivně nařízené povinnosti, které shodou okolností požadavkům tohoto průmyslu tak velmi vyhovují. Pokud můžeme hovořit o jistém filosofickém pozadí těchto názorů, pak jde z větší části o vyznavače zdravého životního stylu ve smyslu co nejširšího „návratu k přírodě“.
Náboženské motivace skutečně nelze pokládat v daném problému za primární a stěžejní, i když v jednotlivém konkrétním případě tomu tak být může.
Nabízí se proto otázka, zda zmíněné filosofické důvody, resp. důvody plynoucí z odlišného, nemainstreamového životního stylu, nikoliv z víry, dostatečně naplňují parametry ústavněprávní relevance pro odmítnutí očkování? To se ale z rozhodnutí třetího senátu nedozvíme.

Ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu však lze rodičům dětí, kteří očkování programově odmítají, doporučit, aby toto stanovisko zastávali od začátku, konzistentně a setrvale a tento svůj názor zavčas a přesvědčivě (to zajisté neznamená neuctivě nebo nezdvořile) tlumočili na příslušných místech. Nabízí se například možnost zaznamenat postoj rodičů ve zdravotní kartě dítěte u pediatra a neodmítat komunikaci o tomto problému s příslušnými orgány státní správy, kteří na rodiče mohou vyvíjet tlak směrem k podstoupení vakcinace.
Doufám ale, že se nedočkáme vzniku Církve odmítačů očkování, kteří zdravotní důvody, případně obecnou nedůvěru v systém, zahalí do filosofického hávu a vytvoří názorový pel-mel, v němž se nikdo nevyzná a který si bude – jak tomu v podobných případech bývá – koledovat o nálepku „blázniví alternativci“.

Popsané stanovisko Ústavního soudu nepokládám za poslední slovo k problému. Je pravděpodobné, že judikatura se bude dále vyvíjet, a může se stát, že nakonec převáží názor, který ve svém disentu (bod 12) zastává i JUDr. Musil:
„Nález ve svém odůvodnění vyslovuje požadavek, "aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno". S tímto názorem naprosto souhlasím, domnívám se však, že na tyto výjimečné situace je dostatečně pamatováno v ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, kde se praví, že "pravidelné a zvláštní očkování se neprovede při zjištění imunity vůči infekci nebo zjištění zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace)"."

Nakonec se proto můžeme dočkat i verdiktu, že očkování se musí podrobit všichni, kdo zatím imunitu nemají a není u nich dána trvalá kontraindikace tohoto zákroku.
To by jistě mnohé rodiče nepotěšilo.
Sama se sice přikláním na stranu citovaného nálezu, tzn. testovat důvody odpůrců očkování a ve výjimečných případech od sankcí za nesplnění povinnosti upustit, nicméně pokud jde o kritéria této „výjimečnosti“, zůstávám rozpačitá. Nepřehlížím totiž, že aplikací citovaného nálezu by se z povinného očkování v zásadě stalo očkování nepovinné.

Uvedený nález Ústavního soudu pokládám za trochu promarněnou příležitost k vyjádření jasného stanoviska, zda a za jakých podmínek se může jednotlivec bez sankcí vzepřít vůli státu v otázce plošné vakcinace celé populace. Leccos sice naznačuje, ale z popsaných důvodů to není přesvědčivé a nejspíš ani konečné.
Snad nám nějaké další rozhodnutí objasní, co tím vším chtěl vlastně ústavní básník říci.

PS. Pro úplnost uvádím, že úspěch u Ústavního soudu nebyl zatím stěžovateli nic platný, neboť Nejvyšší správní soud kasační stížnost po posouzení v intencích ústavního nálezu opět zamítl.

4 komentáře:

  1. Pokud jde o Svědky Jehovovy, tak mě napadá: nejsou některé vakcíny vyráběny na bázi krevních derivátů? V tom případě by ten náboženský odpor byl celkem jednoduše vysvětlitelný (v některých případech, asi ne v tomto).

    Setapouch

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, to by mohla být úvaha správným směrem.
      O krevních derivátech nevím, ale je pravda, že některé vakcíny se vyrábějí na zvířecích tkáních. Takže když má nějaké náboženství vyhraněný vztah k určitým zvířatům (nečistá, posvátná...), tak to může být problém. To mne vůbec nenapadlo.

      Vymazat
  2. Připomnělo mi to varování, které mi dával známý pro případ, že bych snad kdy musel jít do správního řízení: i kdyby to vypadalo naprosto triviálně a jako předem vyhrané, hned na začátku udělat důkladný průzkum a předhodit za svou stranu úplně všechny argumenty, posudky a materiály, na které bych se snad chtěl odvolávat u vyšších instancí, protože ty k dodatečnému zdrojování a dokládání zpravidla buď nepřihlíží, nebo ani nesvolí.
    Ale to je jen drobný O-T.

    Jen doufám, že se záhy nedočkáme typické "zakazovačské kampaně" v médiích, kde je jakékoli využití práv občanem proti systému bráno jako "problém", který se musí "řešit" zničením ústavních práv - viz boj proti "osobě blízké", ve skutečnosti ústavnímu právu nevypovídat proti sobě a nebonzovat přátele, nebo následně pokusy zakázat shromažďování věřících, protože "jinak by toho přeci mohli zneužívat uctívači Řádu ozubeného kola". Tak aby z tohoto nevyplynul nějaký precedent pro vnucování "veřejného blaha" bez ohledu na názory a vyznání jedince.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že v některých typech řízení se musí tvrzení a důkazy uplatnit hned v prvním stupni, pak už se na ně nebere zřetel.
      Tady v tom případě si soud také všímal, že postoj stěžovatele nebyl konzistentní - to sice není zrovna záležitost důkazů, o níž je řeč, ale působí to pak nedůvěryhodně. Když se někdo odvolává na své přesvědčení, ať už náboženské nebo jiné, mělo by být ověřitelné, že to myslí vážně.

      Obávám se, že co se týče očkování, média mají jasno. Například ohledně očkování dětí vystupuje agilně MUDr. Cabrnochová a relace týkající se této problematiky vyznívají, pokud vím, dost jednoznačně:(

      Vadí mi to už z podstaty věci, že se věc předkládá jednostranně, ve smyslu "očkování největší dobro medicíny, o tom se nepochybuje". Já ten přínos nezpochybňuji, očkování je obrovské dobro, ale v současné podobě má svá velká "ale" a není dobře je veřejnosti zamlčovat a problém zjednodušovat.

      Vymazat