sobota 7. července 2012

Jenom včelička II.: Odpírači očkování

Tento článek je součástí mého miniseriálu o očkování. Poprvé jsem jej publikovala 4.6.2012 na původním blogu. Posléze jsem zjistila, že v záloze blogu se u tohoto článku rozpadla diakritika a článek se stal takřka nečitelným. Zachránila jsem jej z administrace Bloguje.cz a uveřejňuji jej znovu zde.

Už je to hodně dlouho, co jsem napsala první díl článku o očkování. Na zamýšlené pokračování nedošlo, protože relevantní judikatura nebyla k dispozici, i když se zdálo, že je už už na spadnutí. To se teď mění; ale ještě předtím, než zde dostane prostor nejnovější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pokládám za nutné zpřehlednit diskusi následující poznámkou.

Nejprve ukázka toho, jak o problému uvažovat nebudeme: ti hloupí rodiče, kteří odmítají očkování! Nechápou, že očkování nás zachránilo od tolika nemocí! Děti bychom jim měli odebrat, než přijdou k rozumu!
Tak takhle ne, to necháme bulváru a diskusím na jiných serverech. Budeme vycházet z toho, že za děti mají odpovědnost především rodiče a že rodiče chtějí pro své děti v naprosté většině případů to nejlepší, co pro ně mohou dostat. A než se spravedlivě rozčílíme, jak jsou ti odpůrci očkování zabednění, připomeneme si, že zde stojí proti sobě celá řada zájmů individuálních i skupinových: zájmy dětí a zájmy rodičů, zájmy společnosti a zájmy státu a také zájmy farmaceutických společností.

Pro účely dalších úvah rozdělím odpůrce očkování do tří kategorií, o jejichž charakteristiku se nyní pokusím.

1. Odpůrci očkování jako takového
To znamená lidé, kteří očkování odmítají z principu, z podstaty věci, vždy a bez výjimky. Osobně nikoho takového neznám. Domnívám se, že lidé těchto názorů nepředstavují hlavní proud mezi těmi, kdo o očkování pochybují.

2. Odpůrci povinného očkování
To už je něco jiného. Jde o lidi, kteří uznávají přínosy očkování, vnímají jej jako významný pokrok v medicíně, nicméně se domnívají, že rozhodnutí o tom, zda očkovat či neočkovat, by neměl činit stát, ale člověk, jehož se to týká; v případě dětí pak rodiče, kteří mají za děti odpovědnost.
Zastánců tohoto názoru přibývá. Z velké části jde o lidi vzdělané a informované, kteří jsou zvyklí vyhledávat si informace a o svém zdraví a zdraví svých dětí přemýšlí. Je zbytečné jim předhazovat výčet dobrodiní, které očkování současné medicíně přineslo, neboť jsou si jich velmi dobře vědomi.
V některých evropských zemích skutečně očkování povinné není. Je ještě vhodné odlišovat skutečnou možnost volby od situace, kdy očkování nařízeno není, nicméně přijetí dítěte do kolektivního zařízení je podmíněno tím, že se určitému očkování podrobilo. Rodiče jsou tedy – pokud hodlají dítě umístit například do školky – k očkování nepřímo nuceni. Přece jen jde však o významný rozdíl oproti situaci, kdy je povinnost očkování stanovena zákonem a státem vynucována.

3. Odpůrci českého očkovacího kalendáře
Tato skupina se rekrutuje z řad rodičů malých dětí, kteří jsou s vymoženostmi moderní medicíny v oblasti vakcinace konfrontováni tváří v tvář, často ve velmi nelichotivé podobě. „Hrozný odpírač očkování“ tohoto typu se stane velmi snadno i z jinak zcela konformního jedince, kterého celá léta předtím vůbec nenapadlo nedůvěřovat lékařům a o očkování jakkoliv pochybovat.
V případě této skupiny nelze už vůbec hovořit o zaslepenosti a odmítání, neboť český očkovací kalendář nemůžeme při nejlepší vůli označit za promyšlený, logický a šetrně sestavený. Pochybnosti o jeho správnosti a námitky vůči jeho podobě nelze v žádném případě házet do jednoho pytle s (domnělými či skutečnými) riziky přehnaně alternativního způsobu života a ztotožňovat je s ohrožováním zdraví dětí.

Všichni ti, kteří sebejistými argumenty ve jménu vyššího dobra pro celé lidstvo buší do „tmářských odmítačů“, by si měli uvědomit, že ve chvíli, kdy stojíte nad dětskou postýlkou a vaše do té doby usměvavé miminko topí jako žehlička, naříká, nespí, ačkoliv by zjevně spát chtělo, a nedá se uklidnit ani v náručí, protože včera dostalo povinnou vakcínu, v takové chvíli je vám dobro celého lidstva naprosto ukradené a všechny očkovací kalendáře byste nejraději rozcupovali na malé kousíčky.

K diskusi bychom proto měli přistupovat nejen s vědomím pokroku, které očkování moderní době přineslo, ale i s respektem k právům rodičů i dětí a k individualitě každého jedince, s důrazem na ochranu zdraví společnosti jako celku i jejích jednotlivých členů a s obezřetností vůči soukromým subjektům, jejichž finanční zájmy mohou rozhodování o povinném očkování neprůhledným způsobem ovlivnit.

Dlouhodobým cílem těchto diskusí pak je nalézt nejvhodnější, nejšetrnější a nejefektivnější řešení, nalézt vhodný kompromis mezi jednotlivými zájmy. Nemůžeme čekat, že se to podaří hned. Je ale jisté, že se to nepodaří, pokud dialog o těchto složitých otázkách vůbec nezahájíme.