úterý 17. července 2012

Výhody genetického materiálu

aneb když muži přemýšlí o náhradním mateřství

S odstupem času plním své předsevzetí zamyslet se zde nad článkem brněnského advokáta JUDr. Jindřicha Skácela s názvem Est mater semper certa?, uveřejněným v Bulletinu advokacie č. 6/2011 (str. 26 – 32).
Článek se zabývá náhradním mateřstvím a v něm vyjadřovaná stanoviska pokládám za extrémně diskutabilní, když se pouze z kolegiality vyhýbám přiléhavějšímu označení.
Před přečtením tohoto článku – nahlédnutí do něj doporučuji i svým čtenářům – jsem se domnívala, že nikdy nevyslovím větu „o tomhle tématu by muži neměli psát“. Muži se samozřejmě mohou vyjadřovat i k otázkám týkajícím se výsostně žen, včetně náhradního mateřství (surrogace, pronájem dělohy). Nicméně autor zmíněného zamyšlení mne skutečně přivádí k úvaze, zda by nebylo lepší, kdyby minimálně někteří muži k některým ženským otázkám raději mlčeli. Technicistní přístup autora vypovídá o tom, že o podstatě tohoto citlivého problému nemá nejmenší představu.

Článek zásadně polemizuje s tím, jak je v novém občanském zákoníku určeno mateřství: „Matkou dítěte je žena, která je porodila.“ (§ 775).
Autor se domnívá, že tato tradiční definice je zastaralá, neboť nevyhovuje požadavkům tzv. náhradního mateřství. Ženy, které využijí k donošení svého geneticky vlastního dítěte dělohu jiné ženy, se mohou mateřství domáhat toliko cestou osvojení, což je komplikovaná procedura. Jinak řečeno, nový občanský zákoník s náhradním mateřstvím jako samostatným institutem nepočítá; zmiňuje jej jenom jedenkrát, a to v ust. § 804: „Osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci. To neplatí v případě náhradního mateřství.“

Autor článku výrazně pléduje za zavedení institutu náhradního mateřství, ovšem nikoliv tak, že by podporoval jeho výslovnou úpravu, ale tím, že polemizuje s výše uvedenou definicí matky dítěte, jakožto ženy, která dítě porodila, a navrhuje úpravu této definice.

Než se obrátím k argumentaci dr. Skácela, uvedu pro ilustraci několik – podle mého názoru vůči ženám i dětem téměř urážlivých – citací.
Technické poznámky:
Není mi zřejmé, proč text v některých pasážích přechází do plurálu, ačkoliv pod článkem je podepsán jako autor pouze JUDr. Jindřich Skácel.
Článek byl publikován před schválením nového občanského zákoníku, proto se v něm hovoří toliko o návrhu NOZ.

„Máme za to, že je připisován nepřiměřený význam finálnímu stadiu v procesu vzniku nového lidského života, totiž porodu náhradních matek, na úkor aspektu jiného, výrazněji spjatého se zdravím přicházejícího dítěte, a také na úkor žen, „dárkyň genetické látky“ – biologických matek dítěte.“ (str. 27)
„Jistě, lze namítnout, že žena, která dítě porodí, si prožila obtíže těhotenství a porodní bolesti, zatímco „dárkyně genetické látky“, řečeno slovy důvodové zprávy k návrhu NOZ (přesněji tedy dárkyně vajíčka) poskytla jen jedno či několik vajíček. Z tohoto hlediska by snad bylo možno dovozovat, že žena, která porodila, vynaložila více námahy, fyzicky trpěla a mateřství si zasluhuje. Avšak psychické utrpení infertilních žen, tzv. dárkyň genetické látky, je dlouhodobé, nezřídka doživotní, byť je tiché a nebije tak do očí.“ (str. 27)
„Bez ohledu na znění zákona je aktuální otázka, která z těchto dvou žen (jednak dárkyně genetické látky, jednak žena, která porodila) má k dítěti blíž, která má být po právu – de lege ferenda – pokládána za jeho matku.“ (str. 27)
„Dítě je odsouzeno, dle návrhu NOZ, ocitnout se v právním vztahu, v němž je prezentována jako jeho matka žena, která je porodila, i když dítě nenese polovinu její genetické informace (druhou polovinu má dítě, jak známo, od otce), a tedy s ním není pokrevně příbuzná v tradičním pojetí.“ (str. 27)
„Předbíhám kritiky a uvádím, že žena – rodička disponuje přece jen určitou schopností, kterou biologická matka nemá, totiž schopností dítě kojit. Tím však pozitivum dosavadního znění návrhu NOZ, favorizujícího rodičku, zřejmě končí.“ (str. 28)

Již z citací je asi zřejmé, že vhled autora do nanejvýš citlivé problematiky je nulový.

Zásadní problém jeho argumentace tkví však jinde: autorovi patrně zcela uniklo, že k rozdvojení genetického a děložního mateřství nedochází jenom v případě surrogace, ale také v mnoha případech umělého oplodnění (in vitro fertilizace, IVF), a to tehdy, když je k IVF užito darovaných vajíček, případně dárcovských buněk obou rodičů. To je situace opačná náhradnímu mateřství: dárkyně genetického materiálu, pro jejíž práva dr. Skácel v citovaném článku tak velmi horuje, zůstává v pozadí a matkou dítěte se právně i fakticky stává žena, která dítě porodila – ta, která jej podle dr. Skácela „jenom porodila".
Téměř všechny argumenty, které článek přináší ve prospěch surrogace, resp. ve prospěch dárkyň genetického materiálu, popírají mnohem častější metodu umělého oplodnění s darovanými vajíčky.

Argumenty jsou to ovšem velmi pozoruhodné.
Žena, která dítě jenom porodila, nemá podle autora příliš zájmu na tom, aby dbala na prevenci dědičných chorob. Soudě podle článku existuje předlouhá řada nemocí, kterými dítě může trpět a jež nelze správně diagnostikovat, případně léčit, nemáme-li možnost geneticky vyšetřit rodiče dítěte, zejména matku, a neznáme-li rodinnou anamnézu. Neměla jsem dříve tušení, jak velkému počtu nemocí je možné předcházet, pokud víme, že naše matka je naše genetická matka, známe její DNA profil a víme, jakými nemocemi trpí či trpěla! Naléhavost problému je zřejmá například z této citace: „Může se však žena, která sice porodila, ale genetickou látku (alelu – formu genu, úsek DNA) do buněk dítěte nepředala, sama efektivně snažit o účinnou prevenci dědičných chorob u dítěte? Může k tomu, tak jako biologická matka, přispět svým genetickým vyšetřením? Nikoliv.“ (str. 28)
Matky dětí narozených z dárcovských buněk pomocí metody IVF toto slyší jistě rády. Sama se domnívám, že pokud už máme hovořit o prevenci chorob na dědičném (genetickém) základě, pak je prioritní vyšetření rodičů před početím a v případě již narozeného dítěte vyšetření tohoto dítěte.

Autor má zajisté pravdu, že například pro zdařilou transplantaci při dárcovství orgánů je mnohem vyšší pravděpodobnost shody u příbuzenského (ovšemže geneticky) darování, ale nahlíženo z tohoto úhlu, museli bychom eliminovat dárcovství pohlavních buněk, neboť takto dosažení nebiologičtí rodiče taktéž nejsou nejperspektivnějšími dárci orgánů pro případnou transplantaci.
I tento argument, který autor přináší pro náhradní mateřství a kterým preferuje „genetické matky“, zároveň popírá darování pohlavních buněk, neboť takto dítě získává geneticky cizího/cizí rodiče.

Autor se dle textu rovněž domnívá, že vhodná úprava náhradního mateřství přispěje ke zmírnění klesající porodnosti v České republice. Nerada bych mu brala iluze, ale pro pozitivní ovlivnění demografické křivky by muselo proběhnout takové množství surrogátních těhotenství, že je podle mého názoru zcela vyloučeno, aby se v ČR našlo tolik žen ochotných k tomuto zcela nestandardnímu, psychicky i fyzicky nesmírně náročnému životnímu kroku. A je také otázka, zda by se zde našlo tolik žen připravených využít cizích „děloh“ a snížit tím ještě nenarozené děti na úroveň zboží, které si objednáme, necháme vyrobit a potom vyzvedneme.

Autorův závěr je jednoznačný:
„Nechť tedy v návrhu NOZ zůstane porod nadále jedinou relevantní právní skutečností z hlediska určení mateřství u té množiny dětí (nesporně větší), jejichž matky běžnou cestou (per viam naturalem) počaly, zárodek z vlastního vajíčka donosily a dítě porodily. Tedy u dětí, které přišly na svět „normálně“. V případech druhé skupiny žen, ve které vždy jde o těhotenství a porod ženy, které byl do dělohy vložen zárodek vzniklý oplodněním jiné ženy, nechť je zvolena úprava netradiční. Podle mého názoru má být mateřství biologické a právní v každé chvíli identické. Ať jde o mateřství standardní, nebo ono, na němž se podílejí ženy dvě. U dětí, na jejichž zrození se podílejí dvě ženy, budiž, zejména z důvodu zdravotního prospěchu dle kritérií geneticko-medicínských, právně významnou skutečností početí dítěte, narodí-li se živé. Nechť tak je biologická matka ušetřena procesu osvojení." (str. 32)
Nad takovým návrhem jsou jistě infertilní ženy čekající na darované oocyty pro umělé oplodnění, jakož i samotné dárkyně vajíček, radostí bez sebe.

Nejsem zastánkyní náhradního mateřství a rovněž používání dárcovských buněk při umělém oplodnění pokládám za diskutabilní. Ale pokud už, milí zastánci jednoho či druhého, pro tyto postupy horujete a prosazujete je, možná byste o nich mohli také přemýšlet.
To je jenom takový návrh…


PS. Související články:
konkrétně: Dej mi své dítě

4 komentáře:

  1. Christabel... nejen o náhradním mateřství. O mateřství vůbec by někteří muži vůbec neměli přemýšlet, nebo dokonce mluvit, nebo nedej bože mít nějaké pravomoce...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přemýšlet bych jim neupírala, mluvit taky ne, ale když jsem to četla, tak o těch pravomocích opravdu pochybuji:)
      Ta argumentace mi přišla jedním slovem strašná.

      Říkám si, že ženy se určitě taky vyjadřují k otázkám, které se týkají jenom mužů... akorát si nemůžu momentálně na žádné vzpomenout:)

      Vymazat
  2. Jsem táta, podařilo se nám díky umělému oplodnění mít vlastní dítě.. jako táta dovedu o otcovství přemýšlet do hloubky. Jsem jednoznačně pro umělé oplodnění, stejně jako náhradní mateřství. Když jsme kontaktovali centrum Eurofertil z Ostravy, dali nám jasně najevo jaké jsou šance, nepřikrášlovali. Po půl roce hormonální léčby se podařilo .. Není nic krásnějšího než mít ten malý uzlíček smíchu a pláče v náruči.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den.
      Gratuluji k otcovství:)

      Já nebrojím proti umělému oplodnění jako takovému nijak striktně, jenom si myslím, že bychom měli brát v potaz i rizika takového procesu a ta mohou být různá: medicínská, právní, etická...
      Ale můj článek byl o náhradním mateřství; navazoval na dřívější článek o tomto problému, na který je odkaz na konci.

      Vymazat