pátek 3. srpna 2012

Nejsi naše dítě

K velice citlivé otázce, jak a kdy informovat osvojené dítě o tom, že je osvojeným dítětem, se zákon dosud nevyjadřoval. To se ale má brzy změnit.

Ustanovení § 836 nového občanského zákoníku zní takto:
Osvojitel je povinen informovat osvojence o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.
Jsem z tohoto ustanovení velice rozpačitá.
V zásadě se domnívám, že je správné, aby adoptované dítě bylo o této skutečnosti informováno. Tato informace by podle mého – laického – názoru měla být dítěti podána citlivě a nejlépe v útlém věku, samozřejmě přiměřeně jeho rozumovým schopnostem.  

Otázka však zní: je třeba tento – ve většině případů asi správný a žádoucí postup – zakotvit do zákona? Nemělo by být předání těchto informací ponecháno výlučně v kompetenci rodičů a na jejich uvážení? Vždyť žadatelé o adopci procházejí přísným procesem výběru, jde tedy o osoby, jejichž způsobilost k rodičovství byla státem ověřena.

Problém má podle mého názoru širší souvislosti. Osvojením je založen stav analogický přirozenému rodičovství. Osvojením zanikají příbuzenské vztahy osvojence k původní rodině (s jistými logickými výjimkami, například v případě osvojení dítěte manželem jednoho z rodičů). Osvojitelé jsou nově rodiči, skutečnými rodiči dítěte.
A je snad představitelné, aby stát či jeho jménem nějaký úřad diktoval, o čem a kdy rodiče dítě informují? Je správné, aby zákony určovaly, co a kdy mají rodiče dítěti sdělit o jeho původu?

Nový občanský zákoník v ust .§ 836 pamatuje na osvojené děti, u nichž je jisté, že biologičtí rodiče nejsou totožní s rodiči v sociálním a právním smyslu, tj. s osvojiteli. Ale tento zákoník nepamatuje na děti, u nichž bylo rodičovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, i když i v tomto případě může takové prohlášení učinit nebiologický otec. Dokonce každá domněnka otcovství může svědčit nebiologickému otci; proto také hovoříme o „domněnkách otcovství“. Samozřejmě není představitelné, aby stát určoval rodičům, zda, jak a kdy mají dítě informovat o jeho skutečném původu v případech, kdy domněnky otcovství jsou opravdu jenom domněnkami. Ale u osvojených dětí do toho stát rodičům hovořit může? Stanovit direktivně věkovou hranici? A proč?
Není snad v zájmu státu, aby vztahy osvojenců a osvojitelů byly co nejpodobnější vztahu běžných biologických rodičů a dětí? Čím je ospravedlnitelné zakotvení povinnosti informovat dítě o jeho původu za situace, kdy za dítě odpovídají jeho rodiče, byť adoptivní?

Důvodová zpráva k tomuto ustanovení říká následující:
Obsah tohoto ustanovení vyplývá z Úmluvy o osvojení dětí (čl. 7 a 8). Význam tohoto ustanovení stoupá nejen se zřetelem na dědičné choroby, ale i ve směru statusových poměrů osvojeného (manželství, osvojení atp.) Odkaz na tradici anonymity není dnes možné považovat za relevantní, jako argument není udržitelný.
Důvodová zpráva se tedy o problému direktivního zásahu státu do výlučné kompetence rodičů vůbec nezmiňuje, což vyvolává otázku, zda-li se z tohoto úhlu pohledu novou právní úpravou při jejím schvalování někdo zabýval?
(Mimochodem, pokud má důvodová zpráva na mysli Evropskou úmluvu o osvojení dětí a pokud mám k dispozici její aktuální znění, pak jsem tam nic podobného nenašla; ale možná jsem jenom špatně hledala. Mnohem pravděpodobněji ale jde o Úmluvu o právech dítěte. Nenapadá mne, jak komentovat skutečnost, že autor důvodové zprávy mezi těmito dvěma dokumenty zřejmě nerozlišuje.)

Dalším sporným bodem je časová hranice „nejpozději do zahájení školní docházky“, což ve většině případů představuje šest let věku. Co když se ale informování některého konkrétního dítěte nebude v tomto věku jevit vhodným? Ony některé děti mají možná jinou povahu než si náš zákonodárce představuje. A to ani nezmiňuji děti opožděné ve vývoji, děti nemocné nebo děti s poruchami komunikace, jejichž počet v poslední době značně narůstá. Na ně zákon jaksi zapomíná. Mají se jejich adoptivní rodiče automaticky ocitnout v roli těch, kdo nedbají zákona?

Povšimněme si, že porušení uvedené povinnosti není nijak sankcionováno a sama kontrola jeho dodržování by byla značně problematická. Copak se může příslušný orgán přijít přesvědčit, zda je osvojené dítě svými osvojiteli dostatečně informováno o svém původu? To je velmi těžko představitelné, což ale neznamená, že se snahy o kontrolu dodržování této povinnosti nemohou objevit.

Myslím, že ustanovení § 836 nového občanského zákoníku patří k těm méně podařeným a méně promyšleným. Doufejme, že v praxi nenapáchá více škody než užitku.

***

Tady můj článek původně končil. Ale nekončí. Listovala jsem totiž v letních vedrech znuděně pondělní přílohou MF Dnes, ženským magazínem Ona Dnes z 30.7.2012. Ačkoliv jsem to nečekala, zaujala mne část rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Tvarůžkovou. Tato mladá dáma přes svou zjevnou odlišnost od běžné české populace do svých jedenadvaceti let netušila, že je nemanželským dítětem své matky a kubánského otce a že manžel její matky není jejím biologickým otcem, ačkoliv ji vychoval a ona jej za otce vždy považovala. Odlišnou barvu pleti jí rodina na její dotaz ve věku šesti let vysvětlila mlhavou zmínkou o jakémsi tmavém vzdáleném rodinném předku, po němž svůj půvabný čokoládový odstín zdědila.
Zuzana Tvarůžková hodnotí nyní, ve svých devětadvaceti letech, nedostatek informací o svém původu takto:
Ot: Neměla jste jí (pozn.: matce) za zlé, že vám to tajila?
Odp.: Ne. Myslím si, že kdybych se jí zeptala vícekrát než jen v těch šesti, tak by mi to řekla. Navíc díky mé nevědomosti se nenarušil můj vztah s tátou. Byla jsem totiž občas palice, takže si ani nechci představovat, co by se dělo v pubertě, kdybych věděla, jak se věci mají. Že bych třeba v nějakém konfliktu použila, že vlastně není můj táta. Taková slova už by nešla vzít zpátky. Nebo bych řešila, že mě nemá rád, že nejsem jeho... Táta se ke mně choval perfektně, neměla jsem důvod mít s ním špatný vztah. Dneska se řeší, že by všechny děti měly znát své biologické rodiče. Pokud se zeptají, tak ano, ale aby bylo nařízené nějakým zákonem, že se jim v určitém věku musí říct pravda, tak s tím nesouhlasím. Vím to z vlastní zkušenosti. 
Ot.: Změnil se váš vztah s otcem?
Odp.: Není možné, aby se to změnilo. Od dětství jsme spojenci, hrávala jsem s ním fotbal. On mě vychoval, staral se o mě, je jedno, že můj biologický otec je někdo jiný. Ale od té doby, co vím, jak to je, jsme si vlastně pořádně nepromluvili. Teď si uvědomuju, že by to možná některé věci ulehčilo, protože pár malých bloků mezi námi je. Ty ale veřejně probírat nechci.

Tolik zajímavý pohled sice neadoptovaného, přesto nebiologického dítěte svého otce.


30 komentářů:

  1. Už sem o tom ustanovení slyšel. Něco v otm smyslu mi povídala MUDr. mé ženy, páč k ní chodí mladí lidé s jednou holčičkou a chtějí druhé dítě, v důsledku jakési komplikace je přirozená cesta vyloučena a tak chtějí adoptovat. Už snad rok procházejí kolotoči pohovorů, posudků a prověrek, což je pro ně velmi stresující a teď, když by to mohlo klapnout, přichází náš skvělý zákonodárce s jakousi další stresující povinností. Čert aby toho zákonodárce vzal!!!
    Ta důvodová zpráva je velmi legrační, v poctatě v ní není vůbec nic. Ovšem takových důvodových zpráv jsou plné návrhy zákonů:-(
    Myslím, že rodičové toto oznámení nechají na své inteligenci a nebudou se řídit zákonem, který koneckonců ani nikdy číst nebudou. Otázka je, jestli to bude někdo kontrolovat. Pokud jo, byl by to ale úplný kretén, přectavuji si situaci, jak přijde jakýsi úředník do rodiny a zeptá se sedmileté holčičky: "Tak co, Anežko, už ti řekli máma s tátou, že nejsou tvoji rodiče a že si tě vzali s ústavu?"

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě "lepší" by to bylo v případech, kdy bude osvojitelem jen jeden z rodičů, zatímco druhý je biologický. Zákon nerozlišuje, jestli jde o dítě z ústavu, nebo o dítě, které se narodí svobodné matce, ona se pak vdá a její manžel ho osvojí. To může nastat třeba v tak nízkém věku dítěte, že si to to dítě nepamatuje, rodina působí naprosto přirozeně, jako by oba rodiče byli biologičtí, ale i pro tyto děti platí ta informační povinnost, podle mne.

      Vymazat
  2. Ne, velmi se to dramatizuje,koloc pohovoru neni vubec tak desivy, lide ,kteri jsou v tomto systemu, se ale citi zraneni a mysli, ze neni potreba je testovat, jinak testy by za normalnich okolnosti neproslo tak 50%, ale system je docela benevolentni.
    Prijmout cizi dite to neni jako si jit koupit rohlik,ma to tolik aspektu,ktere vyvstanou az behem vychovy, nelze nic pausalizovat, soudit muze jen ten,kdo tim sam projde, nejhorsi informace jsou ty prenesene.Ja vzdycky rikam osvojitelum: az budete mit pocit, ze jste na to pripraveni vy, a soucasne vase dite, reknete mu to, nejlepe to vezme dite kolem 2-3 let.
    V nasi republice se totiz nic neutaji a vzdy v te nejmene vhodne dobe se nekdo postara, aby diteti tuhle informaci predal.

    Ano, verim tomu, ze nejaky kreten alas urednik to bude mit v popisu prace a kontrolovat to bude, bohuzel.
    Dita
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jen tlumočím, co sem slyšel...
      A jsem rád, že mám děti normální cestou. I bez testování a pohovorů:-) Kdybychom v té době procházeli testováním, asi by nám stát žádné dítě nesvěřil.

      Vymazat
    2. Dito,
      taky se mi laicky zdá věk kolem 2-3 let vhodný... ale stanovit to paušálně zákonem, no nevím.
      Je jasné, že uchazeči se testovat musí, nejde svěřit dítě jenom tak někomu, kdo přijde z ulice a řekne, že chce být osvojitelem nebo pěstounem.

      Sejre,
      též si nejsem jistá, že by mi byly nějaké děti svěřeny:)

      Hlavně si myslím, bez zkušeností, že v tom procesu musí být hrozně náročný ten okamžik, kdy je dítě najednou možné převzít a odvézt domů... že tam chybí ta příprava v době těhotenství, to, jak se postupně buduje vztah k dítěti... Ale díky Bohu za každé opuštěné dítě, které se dostane dobrým novým rodičům.

      Vymazat
  3. stát se příliš míchá do věcí, do kterých mu nepřísluší zasahovat... sedmi

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A hlavně to tomu "státu" asi ani nepřijde na mysl, že je v tom ustanovení něco nepatřičného. Já si teda nejsem vůbec jistá, že tato informační povinnost v podobě, v jaké se dostala do zákona, z Úmluvy o právech dítěte plyne.

      Vymazat
  4. Na druhou stranu, nejaka kontrola byt musi,60% pestounu pouziva deti jako lacinou namezdní silu, to jsou statistiky ze sveta, u nas to nebude o moc lepsi...

    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt 60% ? A fakt je to u nás stejné?
      Pokud ano, pak to znamená, že veškeré pohovory atd. jsou k ničemu.

      Vymazat
    2. A kontrolují se nějak pěstounské rodiny? Mám za to, že ano.
      A osvojitelské - to nevím? Jsou nějak sledovány OSPOD? Tady do toho systému moc nevidím.

      Vymazat
  5. Mně připadá v pořádku, že něco takového je právně dáno - vyplývá mi to z práv jedince; přece mám právo vědět, jestli mí rodiče jsou mí rodiče. Ovšem právo vědět, KDO jsou ti rodiče, to už tam není, to se adoptovaný (nebo kdo byl zplozen z darovaných vajíček nebo spermií) nemá právo vědět, to zas je ochrana toho biolog.rodiče a jeho právo ... zapeklité.

    Tak to nevím. Ale myslím si, že kdo chce adoptovat dítě, tak i s tím, že to dítě to bude vědět a on si s tím nějak poradí a hlavně bude hodně makat na tom, aby si s tím faktem poradilo to dítě. Kdo má chuť dítěti zatajit, že je adoptovné, ať holt žádné neadoptuje, když není ochoten to nést sevšímvšudy. Proč by měl?

    Do začátku školní docházky mi to (laicky) přijde přesně akorát. Ale chápu, že v některých případech může vhodná cvíle být jindy a do té věty v zákoně by bylo dobrý napsat něco o výjimkách po dohodě s lékařem např (?) - ovšem v tom se vůbec nevyznám, co a jak je dobré napsat nebo nenapsat do zákona :-)

    Ad svědectví Zuzany Tvarůžkové:
    podle mě dítě když žije s otčímem, má právo vědět, že je to jeho otčím. Proč ne? Když přijde do rodiny otčím, když je dítěti šest, tak to dítě taky ví, že to není jeho táta - na tom nevidím nic děsnýho pro ten vztah, naopak.

    A protože to zpravdila všichni okolo vědí a mohou dítěti říct zvenčí, což je poprávě TO, co může narušit důvěru ve vztahu k rodičům, ne to, že nejsou biologičtí, ale to, že to zatajili, to mi přijde horší pro ten vztah!!

    ... jak je vidět, ani odlišná barva pleti není do očí bijící :-)))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liško, tady ale nejde jenom o "právo", co má dítě vědět, problém je podle mne o dost širší.
      A opravdu se mi nezdá nejlepší stanovit to takto direktivně, jednou hranicí, bez výjimek. Jestli ono by to opravdu nebylo lepší nechat na nových rodičích?

      Pokud jde o zjištění identity biologických rodičů, to je v ust. § 838: Jakmile osvojenec nabude svéprávnosti, vznikne mu právo seznámit se s obsahem spisu, který byl veden v řízení o osvojení.

      Vymazat
    2. Liško, já bych to právo pochopila při stanovení hranice, dejme tomu 15 let, možná! Znám spoustu dětí, pro které by zjištění, že jejich otec není jejich biologickým otcem, bylo těžkou ránou.

      Rozhodně, pokud dítě má nějakou pochybnost a zeptá se, pak ano, ale sdělovat mu takovou věc za každou cenu, k čemu je to dobré?

      Mod.

      Vymazat
    3. Já to chápu jako snahu, aby to taková rána nebyla, když se to dítě dozví hodně brzy. Ale stejně je to podle mne nemístná snaha.

      Jak už jsem napsala nahoře, co děti, které nejdou z ústavu, ale osvojí si je v hodně útlém věku někdo, za koho se matka provdá? To není zase tak vzácná situace. Pokud původní otec nefunguje, tak je to pro dítě odmalička táta, narodí se další děti, sourozenci a vznikne běžná rodina, dítě nemusí nic tušit, nic si pamatovat... a do toho se mu to musí nutně říct, což podle mne naruší i vztahy se sourozenci. Si myslím... no je to opravdu problém:(

      Vymazat
  6. Kontroluje jen pěstouny, /osvojitelé snad budou mít po novele také nějakou kontrolu/, ale jak to tady chodí,naprosto alibistická kontrola , navíc jich je zoufale málo, mnoho z nich takových těch vyhořelých předdůchodových a na druhou stranu mladých sociálních pracovníků bez zkušeností řídících se jen příkazy ministerstva,systém kolabuje ale MPSV nechce nic vidět. Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito, díky za doplnění, o kontrolním systému mám opravdu málo informací.
      S novým OZ jsem teprve začala, kdo ví, co v něm objevíme za perly:(

      Vymazat
  7. Proboha, která chorá hlava toto zase vymyslela?:o((

    Mod.

    OdpovědětVymazat
  8. Já mám teda osobní zkušenost, naše Bára věděla od počátku, že nejsme její rodiče a už zhruba od 10ti let mi samozřejmě nezapomněla v případě jakéhokoliv pokynu, který jí byl proti srsti, říct " Ty mi nemáš co rozkazovat, nejsi moje máma!", no a říkala to tak dlouho, až jsem to vzala na vědomí v plném rozsahu.

    Mod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mod, čím dál tím líp:(

      To je přesně ono, proč se nezeptají lidí, kteří si tím prošli? Podle mne to ustanovení neplyne přímo z Úmluvy o právech dítěte, rozhodně tam nic takového výslovně uvedeno není.

      Vymazat
    2. Chris asi proto, že jsou chytřejší až nejchytřejší:o), každopádně Báru ta její oponentura, do jejich 18ti silně podporovaná sociálními pracovníky, přivedla až do Světlé nad Sázavou, ovšem úderem 18ti přestala sociálku samozřejmě zcela zajímat.

      Mod.

      Vymazat
    3. No tak to je hodně smutné pokračování životní cesty:(

      Ještě k novému OZ: tohle ustanovení je špatné, ale ovlivní "jen" určitou hodně úzkou část populace. Taky tam mohou být podobně chytrá ustanovení, která ovlivní podstatně víc lidí:(

      Vymazat
    4. Je to zapeklitost, protože člověk prostě buď je rodič a nebo rodič není, není možné, aby byl "jako rodič", pokud se rozhodne pro osvojení.
      Pokud jsou " rodiče" na jedné straně povinni rodiči nejpozději v cca 7mi letech sdělit, že vlastně nejsou rodiči, pak by se zdálo logické, že není možné, aby jim při kdejakém maléru říkal každý psycholog, psychiatr, učitěl, sociální pracovník, policista, státní zástupce, soudce, " ale, vždyť vy jste matka ( otec, rodiče )!".
      Není možné, aby měl člověk práva a povinnosti rodiče jen tehdy, když se to hodí státu.

      ASmutné pokračování životní cesty to bude mít možná pro mne:o)), Báru mají propustit 14.8. a Filip jí napsal v dopise své telefonní číslo...

      Mod.

      Vymazat
    5. oprava " Pokud jsou " rodiče" na jedné straně povinni DÍTĚTI nejpozději v cca 7mi letech sdělit,....."

      Vymazat
    6. Hranice nejpozdeji 6 let je pravdepodobne optimalni a nebyla urcena nahodou. Vymahat ji ale direktivou je podivné a nerealné, jak uz tu bylo receno.
      Snem vetsiny adoptujicich je miminko. Ten se splni jen v mensine pripadu.
      U vetsich deti tato nelehka povinnost proto odpada, nikoli vsak otazka, kterou si dite nutne klade:
      Kdo jsou moji rodice a proc me nechteli?
      Dostavuje se i s ni spojeny pocit viny, mnohdy i problemy psychické. Nejcasteji je to agresivita nejen vuci nevlastnim rodicum, ale i vuci sobe.
      Tady je potreba reagovat co nejadekvatneji, pripad od pripadu, coz musi byt velmi tezké. Vyzaduje to cas, trpelivost, takt a nesmirnou lasku. A neskodi ani vnejsi odborna pomoc, pokud si sami rodice nevedi rady.
      Mininka lze pripravovat od pocatku, existuje mnoho pohadek, které v tom nenasilnou a prirozenou formou pomahaji.
      MaB

      Vymazat
  9. No, co říct systém je děsivý právě v těch případech,kde to nefunguje, ale pokud vím, rozhodují o něm jen ti,kteří ho tvoří.Mám zkušenosti s výbornými sociálními pracovníky,kteří se nebojí,píšou Drábkovi a navrhují řešení/ to už nemluvím o tom, že absolutně nejsou vyslyši ještě jsou pak sankcionováni/,dýchájí za klienty a i s těmi,kterým je to fuk a berou to jen jako zdroj příjmů, ale takových j i v jiných oborech, ne?Pořád si myslím, že každý můýžeme na své individuální úrovni a zodpovědnosti udělat dost...
    Nedávno jeden přišel za mým pacientem, úplně se štítil pochovat si postižené mimino.Já sledovala tuhle grotesku a v duchu si říkala:"broučku, prosím,poblej toho člověka, vždyť to tak dobře umíš!"
    Dita

    OdpovědětVymazat
  10. Oprava:
    vyslyšeni
    dita

    OdpovědětVymazat
  11. Nedají se zobecňovat tyhle věci, každé dítě je jiné a proto není možné naaplikovat na ně nějaký zákon a navíc mu o jeho existenci i říct.

    Mod.

    OdpovědětVymazat
  12. Myslím, že je na místě, abych se k tomuto tématu taky vyjádřila. Jako matka Zuzky jsem prožila léta strachu, kdy jí její původ prozradí někdo jiný. Kdy odhalí, že její nejbližší ji celou dobu lžou. A když ji lhali v tak zásadních věcech, tak proč ne taky v téch ostatních. Pamatuji, jak jednou náhodně vyslechla moji hádku s manželem, a já ji našla plačící v pokojíku. "Maminko, tak jste si mě neměli z toho domova brát, když se teď kvůli mě hádáte." Ano, hádali jsme se kvůli ní, můj manžel měl pocit, že se jí zastávám v každé situaci. Bohužel jsem ji nic prozradit nesměla. Ohrozila bych tím nejenom sebe ale i ji. Můj tehdejší manžel samozřejmě nechtěl, aby kdokoliv z okolí věděl, že je to, čemu se hanlivě říká "paroháč". Kdokoliv, tedy i dítě. Když se mi po létech podařilo z toho vztahu odejít, okamžitě jsem Zuzce vše vysvětlila. A bylo to jako by praskla čarodějná obruč. Myslím, že dítě má právo znát pravdu. Pokud se totiž k němu osvojitelé, macecha, otčím chovají s respektem a láskou, budou ho milovat,i když jsou nebiologičtí. Často přece taky máme své přátele raději než některé příbuzné. A to genům navzdory.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážená paní,
      děkuji za komentář.
      Tento článek je už staršího data a zapadlý, ale těší mne, že jste se k němu vyjádřila.
      Chápu, že jste to měla ve své situaci hodně těžké, a přeji Vám v životě už jen to dobré. A také Vaší dceři, ať se jí daří:)

      Vymazat