středa 29. srpna 2012

Profesionální odstup

„A jak zvládáš spory o děti, teď když máš vlastní?“
Takovou otázku čas od času dostávám a odpovídám na ni obvykle dost neurčitě: musím to brát profesionálně, je to trochu jiné než předtím, ale je to moje práce... zkrátka něco odpovím.

Ale jak je to doopravdy?

Za svobodných bezdětných časů jsem k rodinněprávním sporům přistupovala jako ke všem ostatním. Ano, věděla jsem, že rozpad rodiny s malými dětmi je hodně bolestná věc, viděla jsem často nechutné boje o výživné a o čas strávený s dětmi. Poznávala jsem, i když jenom prostřednictvím soudních spisů, současný obvyklý model „patchworkové rodiny“; moc se mi nezamlouval, ale brala jsem jej jako fakt. Pamatuji si, že jsem si často u jednání, při němž bývalí partneři sváděli lítý boj, pomyslela: „A přitom se museli mít rádi. Byla svatba, tolik slávy, nadějí do budoucna, spousta blahopřání, maminky zamáčkly slzu... potom ta radost nad novým človíčkem v rodině... a uběhlo pár let a všechno je jinak. Jak je to možné?“
Ale neměla jsem zdání, jak tomu předejít, jak způsobit, aby se „to“ nestalo; a nevím to dosud, i když snad něco přece jen tuším.

Můj mladý kolega, s nímž jsem sdílela koncipientské zkušenosti, získal vůči sporům o děti totální averzi a odmítal je přebírat. Nebylo to ze sentimentality, ale z odporu vůči neustálému omílání téhož: kolik stála rovnátka pro dceru a jak vysoké byly doplatky za léky na astma pro syna, o kolik se letos zvýšily náklady na učebnice a jakou část příjmů otec coby živnostník zatajuje. Stále totéž v několika různých obměnách, to je pro takové spory typické. Možná právě to vede někdy k určitému profesnímu cynismu.

„Mám tu paní s rozvodem a nemůžu to dělat kvůli kolizi, vezmeš to, viď?“, volala jsem kolegovi.
„Jsou tam spratci?“
„Dva.“
„Tak nechci.“
Takhle jsme o případech mluvili, nebylo nám ani třicet a nepřišlo nám na tom nic zvláštního.
Prostě práce.

Práce je to pořád, ale něco se přece jenom změnilo.
Kolegyně se stejně starými dětmi se mi už svěřila, že musela jednu zvlášť brutální tahanici o děti poslat dál, protože měla zábrany na takovém případu pracovat.
Já zatím tak daleko nejsem. Ale budu se brzy vracet naplno do práce a takových sporů bude přibývat. Většinou jde naštěstí „jen“ o obvyklé řešení svěření do péče, výživného a styku druhého rodiče s dětmi, tedy nic zvláště dramatického a nervy drásajícího. Většina rodičů se přece jenom snaží více či méně rozumně domluvit a opravdu nesmiřitelné války nejsou v naší praxi zase tak často k vidění.

Ale je to jiné než dřív.
Zastupovali jsme paní, jejíž manžel propadl jakési závislosti a začal dělat dluhy. Dosavadní spokojený život se pokazil, ona zrušila společné soužití, našla si jiného („přítele“, jak jinak), syn pendluje mezi rodiči. Jsou mu čtyři roky.
Mám stejně starého chlapečka. Sedím v soudní síni, kde se řeší výživné, a vybavím si tu podvečerní chvíli, kdy klapnou dveře a já se vesele zeptám: „Kdopak to asi přišel?“
„Tatíííínék!“, ječí děti a ženou se ke dveřím, i ten nejmladší už je následuje na svých krátkých nožičkách a radostně se směje. Všichni se na něj hned věší, ti starší se dožadují projížďky na kole, pusinky nebo čtení svých oblíbených čtyřlístkových komiksů.
Mimoděk mi vytane na mysli, jaké by to bylo, kdyby to nebylo... a nechci si to představovat.
Navenek ale nedám nic znát. Zachovám profesionální tvář a obvyklou dikcí přednáším vyjádření, kladu otázky a navrhuji důkazy. Zapisuji si do diáře termín příštího jednání. Na chodbě následuje několik obvyklých frází, rozloučení s klientem a můžu jít domů. Za dětmi.

60 komentářů:

  1. Trochu si mi připomněla mého zubaře - těžký profík a vždycky říká, jak to nebude bolet a že to bude pohodička a že to zmákneš v pohodě, ale sám má strašlivý strach ze zubaře, jezdí jen k jedinému zubaři až někam do Ostravy a i na odstranění vodního kamene se nechává umrtvit a kdyby to snad šlo, absoloval by tuto proceduru nejraději v celkové narkóze:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Aha, to je dobrý příměr, obavy lékařů z lékařských zákroků:)
      Já mj. také chodím nerada cokoliv reklamovat a uplatňovat podobné nároky, když se týkají přímo mne:)
      Jestlipak to tak mají i ostatní profese?

      Vymazat
    2. Asi ano. Moje žena coby zdravotnice zásadně odmítá jakoukoliv léčbu, byť ví, že jí stopro pomůže.
      Já, jako ouřada nutící lidi mít pořádek v papírech, stavět legálně atd. mám opraveno načerno a v papírech doma mám tak neskutečný bordel, že si to ani neumíš přectavit:-)

      Vymazat
    3. Ehm, také nemám všechny své právní záležitosti v dokonalém pořádku a už se mi stalo, že jsem podepsala smlouvu, kterou bych klientům rozhodně podepsat nedoporučila. Prostě se nerada zabývám svým případem:)

      Vymazat
  2. Rozvody byvaji pro advokata psychicky narocné prave proto, ze se jedna o deti.
    I pri inteligentnim pristupu rodicu, kdy se dohoda zda co nejrozumnejsi, dite trpi.
    Pripady, kdy se rozvod tahne, probiha konfliktne a kdy se voli jen mezi spatnym a jeste horsim resenim, jsou, bohuzel, castejsi. Dite, zatazené do procesu, miva pocit rozpolcenosti, neloyalnosti k jednomu z rodicu, nutne provazeny pocitem viny. Tim muze byt poznameno na dlouho, ne-li trvale.
    Maloktery advokat, ktery zna pozadi, ma natolik "hrosi kuzi", aby mohl zustat lhostejnym.
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi ten správný přístup vězí právě v tom, nalézt rovnováhu mezi lhostejností a přílišnou angažovaností. Naučit se to brát skutečně profesionálně a nepouštět si to do života.
      Zatím to vnímám tak, že se mi to daří, neměla jsem s tím problém ani nikdy v minulosti; tak snad to tak bude i nadále.

      V našich podmínkách tomu hodně napomáhá to, že v převážné většině případů není nutné děti vyslýchat, vše se vyřeší nad papíry v soudní síni, takže jsme s tím konfrontováni jenom zprostředkovaně.

      Vymazat
  3. dvojí metr. kovářova kobyla chodí bosa. prostě u jiných dělám protože je to moje práce, ale kdybych nemusel tak bych to nedělal. jinak bych to dělal spontánně i doma pro sebe či pro své blízké.
    napadlo mě, hodně zubařů má nemocnou slinivku. prý je to z toho že dělají poctivě práci kterou nesnáší. možná to takhle mají i jiné povolání, kdy člověk z profesionální povinnosti dělá věci které vůbec dělat nechce. až z toho může mít zdravotní problém.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ratko, to jsi bohužel vůbec nepochopila.
      V článku není ani slovo o tom, že bych svou práci nedělala ráda a dělala bych raději něco jiného, to v žádném případě neodpovídá skutečnosti.
      Lékař, který operuje tříštivou zlomeninu, si asi taky nepřeje, aby si nohu zlámal stejně jako pacient, a mohl si tak vyzkoušet jeho roli. Ale klidně může operovat rád a může ho to bavit.

      Já doufám, že budu moci svou práci dělat i nadále a rozhodně budu v jejím rámci přebírat i rodinněprávní spory, a to i když nebudu muset. Protože já na nich pracuji ráda. I když jsem nerada, že k nim dochází, a uvědomuji si velmi dobře, že nejlépe by bylo, aby se žádné takové spory vůbec nemusely řešit. To ale na mém vztahu k té práci vůbec nic nemění. Nevím, jestli to jsi schopná pochopit.

      Taky nechápu, proč by zrovna speciálně zubaři měli nesnášet svou práci více než lidé jiné profese.

      Vymazat
    2. nemluvím o tobě ale obecně. ty třeba pracuješ na těch věcech ráda (rozvody s děmi) a těší tě to. tvého kolegu to netěší. tohle jsem měla na mysli. není moc příjemné se vrtat v cizích chrupech i když možná někdo tvrdí, že ho to moc baví vyvrtávat zubní kaz a čistit váček. Domnívám se že je to spíše věcí osobní zodpovědnosti a osobní cti dělat věci dobře. a smyslu pro poctivost. a to je hodně zatěžující. velká zodpovědnost.

      zajímavé téma. ze života. některé věci nejdou jen tak naučit, to bychom byli stroje a nikoliv lidé. určitě děláš svoji práci dobře a určitě ráda. nemám důvod to zpochybnit. Ten dvojí metr je v mnoha provesích cítit. člověk doma nepořádný je v práci úplně přesný. sestra se bojí injekce a píchá skvěle ostatním atd atd. Pak se automaticky nabízí otázka v čem to vězí.

      Vymazat
    3. Vězí to v tom přijímat tu práci jako celek.
      Netěší mne dělat speciálně rozvody, ale těší mne advokacie jako taková. Ráda chodím k soudu a jednám s klienty a píšu smlouvy. Ale nechodím stejně ráda ke všem soudům a některé klienty mám radši a některé smlouvy píšu nerada.
      Vězí to v tom, nestěžovat si a přijímat to, co ta práce přináší, protože žádná práce není jenom med a jenom to, co člověka baví. Prostě být spokojený a nechtít vyzobávat jednotlivosti.

      Vymazat
    4. Jak to citi "tenor" fr. penalistu, Eric Dupond-Moretti, v "Odsouzen k obhajovani":
      "Jsem advokat, po cas pripadu vstupuji do zivota svého klienta a pouzivam svuj, abych ho co nejlépe obhajil...Sziravy strach ze selhani, obhajoba pripravovana celé dny, nekdy i noci, nekonecné cekani na verdikt a poverdiktovy smutek...tento zivot jsem si vybral, mam ho rad a on mne pozvolna zabiji."
      Tady se uz neda mluvit o povolani ani o "profesionalnim odstupu", ale primo o poslani. Advokatu, jako je on, mnoho neni.
      MaB

      Vymazat
    5. Tak to je opravdu přesvědčivé vyznání.
      Přemýšlím o tom, je pravda, že advokacii by se člověk měl věnovat plně. Jenomže to je těžké, když má rodinu a nechce vše obětovat práci.
      Ale u advokáta, který se opravdu intenzívně věnuje trestním obhajobám, zejména pokud jde o nějaké závažné kauzy, to asi jinak ani nejde, resp. dovedu si to představit jenom obtížně.

      Vymazat
  4. Tak ti nevím, Christabel. Přemýšlela jsem o tom, jaký je rozdíl řešit rozvody a nemít děti a řešit rozvody a mít děti. Teď se omlouvám, že to dávám do relace, ale ..... stejně. Pokud máme byt, dům a někdo nám ho vyfoukne nějakým podvodem a člověk přijde o střechu nad hlavou a pokud nemá nadstandardní příjem, klidně si může hledat místo pod mostem ... to je taky docela citově náročné, zničit takto člověka, který jde automaticky ke dnu společenského žebříčku. Nebo třeba jde o celoživotní úspory nebo nebo ... většina lidí chodí k soudu s něčím, co je pro ně dost důležité, často životně. Jenomže si asi nepřipouštíme, že je nějaký zvrat takový možný, pravděpodobný, máme to všechno přece ošetřené... Kdežto v manželství nikdy člověk neví, kdy to udělá v hlavě partnera blik a najednou je všechno jinak. Proto je to citlivější?
    (Jinak předesílám, že já bych tu práci dělat nemohla. Smlouvy klidně, ty mi jdou, ale jakmile bych viděla, jak tam nějaký panáček veřejně evidentně lže nebo se vůbec chová nehezky, ačkoli někomu předtím násilně ublížil, asi bych po něm skočila a pak bych tam v poutech chodila já a ne ti druzí.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, ono to v praxi nebývá tak jednoznačné, jak některé kauzy předkládají média - ten zlý, který ničí, a ten hodný, který je ničen. Takhle to nechodí. Advokát to má navíc dobré v tom, že se stará o zájmy svého klienta a o nic jiného se starat nejen nemusí, ale ani nesmí:) Druhá strana má zase svoje možnosti obrany a svoje zástupce, a pak tu je soud, který rozhoduje, což by měl dělat nestranně a spravedlivě.

      Jistě, k soudu lidé chodí většinou se záležitostmi, které jsou pro ně velmi důležité. Uvědomovala jsem si to vždy zvlášť intenzívně u trestních procesů, kde hrozí odnětí svobody - tam se opravdu hraje o léta života. A profesionální odstup je to první, co se musí každý koncipient naučit, co mu musí přejít do krve, samozřejmě kromě mlčenlivosti a nezávislosti.
      Ale nezapomínám, že klientům na výsledku sporu záleží, že je pro ně důležitý, někdy i životně.

      Ty rodinné spory jsou jiné jednak v tom, že většina z nás nějaké blízké má a může se do takové situace snadno dostat. Jak jsem psala jinde, těžko si představím, že by mne chytli s krabicí plnou milionů v ruce, ale není zase tak těžké představit si rozvod nebo spoluvlastnický spor v rodině, jakkoliv doufám, že mne to nepotká.

      Velký rozdíl u těchto kauz je ale v něčem jiném. Zatímco jindy jde o dospělé lidi, odpovědné za svůj život a za své rozhodnutí, zde běží o osudy dětí, které sdílí osud rodičů, i když jim třeba neprospívá či nevyhovuje. Děti obvykle chtějí, aby rodiče zůstali spolu (to nemám z praxe, já se jejich názor nemám jak dozvědět, to beru z literatury týkající se partnerského soužití, zejm. Plzáka) a nesou těžce, že to tak nebude, nicméně rodiče to rozhodují za ně.
      A někdy to rozhodují vedení svými zcela sobeckými zájmy.

      Takže rozdíl je v tom bezbranném dítěti, o jehož zájmy se v řízení jedná - komu bude svěřeno, kolik se na něj bude platit, kdy se bude stýkat s druhým rodičem... ale v jeho nejlepším zájmu by často (ne vždy) bylo, aby se to vůbec projednávat nemuselo. My se tam o něčem dohadujeme, ale dopad to bude mít na někoho jiného.

      No a když člověk získá nějaké zkušenosti, nemusí to být nutně s vlastními dětmi, prostě životní a rodinné zkušenosti a vazby, tak si to potom ty dopady lépe představí a palčivěji uvědomí. Za těmi papíry potom snáze vidí skutečné lidi.

      Vymazat
    2. No, právě že já s těmi dětmi přicházím do styku docela dost a přicházela jsem dřív i mnohem víc. Vím, jak rozchody rodičů mnohé velice dobře snášely a snášejí a znám mnohé, které velice špatně snášely zase soužití rodičů. Ono je to opravdu sporné, co je kdy lepší. Jenomže to soužití, napětí, psychický teror nebo jen chlad ....., to se v soudních síních neřeší. Přesto to bývá kolikrát i horší než to, co se tam řeší. A ve všem jsou ty "bezbranné" děti, jak říkáš. Myslím si, že právě tam jsou potřeba ti nejlepší právníci, s velkou dávkou empatie a psychologického přístupu, aby své klienty vedli k tomu, aby se dopad na děti minimalizoval.

      Pro mě naštěstí sdílím názor, že žádné dítě se nerodí do rodiny náhodou. Že je tam jeho dušička přitahována energiemi, které se chce naučit zvládnout. Ovšem to rodiče ani nikoho špatně rozhodujícího okolo neomlouvá, samozřejmě.

      Mnohokrát jsem viděla, jak se ty dětské oči prohlubují třeba bolestí, ale postupem času jak z mnohých z nich postupně rostou velmi kvalitní moudří lidé. Jasně, že se děti mají opečovávat láskyplně, jak to jen jde, ale když to opravdu nejde, ony mají velkou šanci to zvládnout, nejsou tak bezbranní. Někdy mi přišly ty děti mnohem silnější a moudřejší než dopělí.

      Vymazat
    3. Lenko, současné rozvody probíhají většinou tzv. smluvním způsobem, proto se obvykle nedozvím jejich důvod a ani se na něj neptám. A jsem za to v podstatě ráda.
      Ani v řízení o svěření do péče a o výživném se důvod rozluky rodičů neřeší, bere se jako fakt.

      Nepochybuji, že pro některé konkrétní dítě může být rozvod rodičů lepším řešení, že někdy je soužití rodičů natolik konfliktní, že nevytváří dítěti dobrý domov. Ale myslím, že pro většinu dětí současné "patchworky" nijak prospěšné nejsou. Návštěvy u otce a jeho nové partnerky, doma "strýčkové" bez odpovědnosti...
      Souhlasím, že velice mnoho záleží na osobnosti konkrétního dítěte, jak se s tím vyrovná. Určitě jsou případy, kdy to ty děti zvládají dobře a třeba je to obohatí.

      Vymazat
  5. Advokat neni moralista, studoval pravo, kde se naucil, ze nema za ukol oddelovat dobro od zla.
    Musi dbat na to, aby pochybnost byla ve prospech obzalovaného - at je sympaticky ci ne.
    Jako "pomocnik justice" ma udelat vse pro to, aby spravedlnost mohla delat svou praci pri respektovani presumpce neviny a osobnch svobod.
    Advokat je (by mel byt ) prekazkou populistické pomste a exemplarniho trestu, tedy zarukou trestu spravedlivého.
    Obcas tomu tak skutecne je ...
    MaB

    OdpovědětVymazat
  6. Aha, trochu jsem to teď pochopila. Dívala jsem se na to spíš z pohledu soudce, kdežto advokát je tedy člověk, který musí stranit svému klientovi, ačkoli třeba je to on, kdo škodí dětem nejvíc. No, něco takového si opravdu neumím představit. To musí být asi hodně zatěžující, odstup neodstup.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je sice obvyklý a asi i pochopitelný pohled zvenčí, ale v praxi mi to zatěžující vůbec nepřipadá. Lidem mimo obor se to ale vysvětluje opravdu obtížně, nemohou pochopit, proč se "zastáváme lumpů":)

      Snažila jsem se to popsat vícekrát, třeba zde:
      http://christabel.blogarchiv.cz/709112-jak-jen-muzete.php
      a zde:
      http://christabel.blogarchiv.cz/871210-pravda-je-vedlejsi.php

      My nejsme soudci:)

      Vymazat
    2. Ano, casta otazka: "Jak muzete obhajovat vraha ?" nema smysl.
      Jak uz bylo receno, advokat nedela moralku, ale pravo.
      Vytyka nekdo chirurgovi, ze operuje plice kuraka, ve snaze zachranit mu zivot, s oduvodnenim, ze kdyz umira, je to proto, ze prilis kouril ?
      Je to stejna logika - advokat je ve sluzbe toho, kdo ho potrebuje.
      Mnoho obvinenych je skutecne vinnych a nejde o to viny je zbavit.
      Kdyby ale nikdo neobhajoval vrahy, nedalo by se uz hovorit o spravedlnosti, pouze o legalni pomste.
      MaB

      Vymazat
    3. Přesně tak, ale přesto je tato otázka stále znovu pokládána...

      Vymazat
    4. Spousta lidí pochopí, o čem ten advokát je až v okamžiku, kdy ho potřebují. A pochopí, že je tam od toho, aby bránil jeho zájmy a zajistil, že se ním bude zacházet v rámci pravidel. A to platí jak v rodinném právu, tak i například v trestu. Obhájce tu není od toho, aby klienta ze všeho vysekal (to je spíše pro beletrii), ale proto, aby třeba za krádež pytlíku bonbónu nešel na tři roky do vězení. I v té rovině rodinněprávní je třeba si to srovnat tak, že prostě rozpad rodiny má právní důsledky a advokát je tady od toho, aby člověka úskalím procesu provedl. A i to přinese v konečném důsledku klid do rodiny. Znám málo právníků, kteří by se bavili tím, že by spor mezi rodiči rozdmychávali.
      Leslie

      Vymazat
    5. Leslie, děkuji, vystihla jsi to lépe než já:)
      Také to vnímám jednoznačně tak, že můžu přispět k uklidnění situace a hledat v daných podmínkách to nejlepší řešení.
      Také by mne ani nenapadlo spor eskalovat.

      Vymazat
  7. No, ono zastávat se lumpů je pro mě do jisté míry pochopitelné. Každý lump je taky a hlavně člověk a nějak se k tomu lumpovství dostal, vyvinul, málokdy bez přičinění ostatních, pak je taky možné, že jeho vina není tak veliká, jak to vypadá ...... To jo, to se dá. Ale já jsem to vztahla k tomu, co je v článku výše. Jako že obhajovat lumpa klidně, ale že je asi těžší obhajovat lumpa, když člověk ví, že když jej bude dobře obhajovat, doplatí na to (třeba, možná)- na tu dobrou obhajobu - děti.

    (samozřejmě si odkazy přečtu, omlouvám se, ale teď momentálně se mi chce odpovědět bez znalosti kdysi řečeného)

    Ona věta "advokat nedela moralku, ale pravo" mě dost zarazila. Právo, zákon je přece vyjádřením morálky - tedy toho, co je v dané společnosti považováno za špatné a jak moc. Tedy právo a morálka by měly jít zpravidla v souladu. (Vím, že je to složitější, ale v základu to tak být docela jistě má.)

    Chápu za morální, že i vrah, jakkoli "vrahovitý" (asi si budeme rozumět, co tím chtěl básník říci), má právo na obhajobu. Jenže taky je právě problém ten, co nastínila Christabel, že když si obhájce (advokáta) najme ten z rodičů, který dětem škodí, pak obhajoba onoho rodiče neškodí jen protistraně, která má podíl na svém ukřivdění a notabene se může taky nějak hájit, ale těm dětem, které jsou objektem nikoli aktéry. Tak jsem pochopila, že stojí problém.
    Kromě toho, že každý rozvod může připomínat každému z nás jeho polívčičku, jeho děti apod. Ale to je tak u všeho. Každé nemocné dítě může připomínat lékaři, že i jeho dítě může stejně onemocnět atd. atd. To bych jako problém v globálu neviděla, jen takové povzdechnutí osobní, kteréžto samozřejmě taky chápu. Problém - obecný a větší - však vidím právě ... viz výše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko, z hlediska mravniho principu vrazda tyrana neni zlocinem.
      Z pravniho principu zlocinem je a musi se soudit.
      Vyse trestu, i jeho pripadné neudeleni, zalezi do znacné miry i na obhajci.
      MaB

      Vymazat
    2. No, "vražda tyrana není vraždou" je výrok profesora z jedné povídky. To nevím, z hlediska morálky je to stejně složité jako z hlediska práva. Jde o to, zda to bude soudit soud totalitního režimu, jehož byl tyran stoupencem, jako to bylo v případě Heidricha, nebo soud poválečný ...... to bych sem netahala, mlží to téma.-

      Já jsem si přečetla od Christabel doporučené články. Rozumím tomu, co dělá advokát, teď lépe. Názor zůstal. Nicméně spor nebyl o to hájit nějakého lumpa. To si myslím, že je v pořádku. Problém byl s těmi soudy o děti, výživné atd. atd., pokud jsem dobře rozuměla.

      Taky ta věta "advokát nedělá morálku ale právo" tam dost zadrhla. Teď jsem - po přečtení starých článků - došla k závěru, že advokát morálku dělá (tedy měl by). Protože morální je hájit i právo toho, o kom jsou jakési indicie, že něco provedl. Stavět morálku a právo (zákon) je velice nedobré, i když tady to bylo v trošku jiném kontextu.
      Pak se můžeme bavit o tom, JAK advokát morálku A právo prosazuje. A to už je na konkrétní osobě, případu a tak.

      Třeba rozumím, když advokát řekne, že "klient odmítá, že toho dne byl na místě činu", ale už by bylo mimo morálku říci "klient nebyl na místě činu", i když advokát ví, že na místě činu byl. To by byla lež jako věž a pak to s morálkou nemá co dělat.
      Ale to už je daleko - mimo téma tohoto článku.
      Nicméně bych chtěla upozornit, že oddělování morálky a práva se nám nikdy nemůže vyplatit - ani jako jednotlivcům, tak už vůbec ne společnosti. Si myslím, že to je důležité. Jakmile některý zákon odporuje morálce (dobrým mravům), je třeba jej změnit a to rychle.
      A pokud se některý advokát chová nemorálně, byť v zájmu klienta, staví se na jeho úroveň. Proto asi ten nerespekt veřejnosti.

      Vymazat
    3. Oprava 3. odstavce:
      Stavět morálku a právo (zákon) je velice nedobré,.....
      má být
      Stavět morálku a právo (zákon) PROTI SOBĚ je velice nedobré,...

      Omlouvám se.

      Vymazat
    4. Lenko, jsem ráda, že moje články trochu osvětlily pozadí mé profese, k tomu ostatně byly určeny.

      Tento článek byl skutečně o trochu jiném problému, o tom, jak moc se mne dotýká řešení citlivých rodinných sporů, jejichž dopad na rodinu si už umím představit lépe než v době, kdy jsem začínala.
      I když styčné body mají obě ty otázky, protože v jejich jádře stojí: "Jak to můžeš dělat?"

      Vztah práva a morálky je velice složitá záležitost, o tom se píšou celé knihy. Je to ale spíš filosofická otázka, kterou já moc neřeším a řešit neumím. Ze školy mám nejraději definici "právo je minimum morálky". Z praxe vím velmi dobře, že celá řada skutků, které jsou v souladu s právem, nejsou v souladu s morálkou. Ale u soudu tu morálku opravdu neřešíme, resp. do práva se přenáší prostřednictvím korektivu dobrých mravů - jednání nesmí být proti dobrým mravům. To ale není příliš určitý pojem, jeho obsah se různě proměňuje podle toho, kdo jej vykládá...
      Narazily jsme v této diskusi na opravdu složitou otázku.

      Ještě poznamenávám, že ohledně lží obviněného v trestním řízení bych ráda v dohledné době napsala krátký článek, abych osvětlila některé aspekty např. kauzy Davida Ratha, tak vyčkejte; už se sama těším, až to budu psát:)

      Vymazat
    5. Ještě doplňuji k těm rodinných sporům: je to v zásadě stejné jako v jiných - já tam nejsem od toho, abych klienta obviňovala z toho, co dělal nebo dělá, abych mu to vyčítala nebo jej přemlouvala ke změně jeho chování v zájmu mravních principů. Samozřejmě jej upozorním na právní důsledky jeho konání.

      A nejsem si jistá, že si všichni uvědomují ty mimoprávní důsledky, o tom jsem psala zde:
      http://christabel.blogarchiv.cz/840846-peklo-na-zemi-snadno-a-rychle.php

      Vymazat
    6. Teď přemýšlím, jestli výrok "právo je minimum morálky" nemám v oblibě jenom proto, že si žádný delší o vztahu práva a morálky nejsem schopná zapamatovat:))

      Vymazat
  8. Aha, takže celý článek byl o tom, že jako matka citlivěji vnímáš řešení rodinných sporů o výživné a děti. Jo, dobře. Já v tom hledala ještě něco víc asi, než jsi psala.

    Maličké dodatky:
    To že bych nemohla dělat advokacii je můj problém - přílišná emotivnost. To vůbec nesouviselo s tím, že obhajovat lumpa je špatné v základu. Jsi mě zahrnula do pytle, na který jsi zvyklá. Ale myslím, že to nějak moc nevadilo.

    K těm lžím jenom maličkost: Obviněný ať si lže, jak chce, když na to má žaludek. Mluvila jsem o lži (ví-li a vědomě lže) právníka.

    "Právo je minimum morálky" je dobré, výstižné, docela postačí.
    Myslím, že pokud se jej budeme držet, pak případy budou řešeny jakž takž spravedlivě. Korektiv "dobré mravy", jistě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Článek byl v podstatě formulací myšlenek, které mne napadají, když dostávám otázku uvedenou v záhlaví... no, byl to spíš pokus o formulaci myšlenek:)

      Je pravda, že výrok "to bych dělat nemohl/a" jsem slyšela v různých obměnách už mnohokrát, takže to beru opravdu standardizovaně:) a někdy jej můžu pochopit nesprávně, jako asi teď. Většinou je pronesen v kontextu "hájit vrahy, takovou špinavou práci bych dělat nemohl!"
      Ale vím, že někdo by to zase nemohl dělat z jiných důvodů, třeba právě pro nedostatek odstupu, přílišné prožívání smutných osudů... je mnoho takových důvodů. Sama mám podobný vztah k některým profesím, dělalo by mi problém je vykonávat... třeba konkrétně s opuštěnými dětmi, to by mne asi zasahovalo velmi a neuměla bych zůstat profesionální.

      K těm lžím: advokát to má dobré alespoň v tom, že verzi klienta nesmí ověřovat. Jednoduše vychází z toho, co mu klient řekne.
      Ale samozřejmě, když je tvrzení klienta ve zjevném rozporu se všemi ostatními důkazy, je obhájce v obtížné pozici. Ale to se právě může vyjevit, který obhájce umí svou práci dobře.

      Vymazat
  9. Jeste k té moralce a pravu:
    Moralni zakon definuje, co je dobro a co je zlo a narizuje, aby se delalo jedno a ne druhé.
    Zakon pozitivni definuje, co je dovoleno a co je zakazano, aby se dalo zit ve spolecnosti.
    Co je legalni, neni vzdy moralni.
    Pravo civilni neni vzdy v souladu s moralkou, (jak by si to pral treba Vatikan)

    Pokud jde o lez, u soudu by advokat lhat nemel. Lez by mu v kazdém pripade asi tezko prosla. Soudci ani porotci nejsou stupidni a hned tak necemu nenaleti.
    Je nutna uprimnost, aby bylo mozné hajit obvineho, ktery lhat muze.
    Advokat sam musi dostatecne verit tomu, co tvrdi, aby mohl soud presvedcit.
    MaB

    OdpovědětVymazat
  10. S odpovědí kolem (ne)oprávněnosti advokáta lhát - byť v zájmu klienta - jsem tedy uspokojena. :-) Neměl by lhát a pokud lže, je to stejné jako s kýmkoli z nás, sám si jámu kopá. :-) Dobře.

    Formulace "Právo není vždy v souladu s morálkou" se mi nelíbí. Ano, téměř nikdy nemůže dostihnout množství zákonů morálku. Ona je taky dost poplatná době, společnosti ..... je to proces zrání společnosti, to se ani stihnout nemůže. (Už tak máme zákonů víc, než běžný občan vůbec může znát.) Ale docela by se mi líbilo, kdyby existoval zákon třeba v tomto znění: Pokud někdo utrpí vážnou újmu (co je vážná újma, žejo?) na zdraví, majetku či osobnosti v důsledku neexistence zákona, ale v rozporu s dobrými mravy, bude tento stav, čin muset dojít nápravy. Takhle nějak ... Já vím, utopie, ale třeba se toho někdo smysluplně chytí a začne to rozvíjet tak, aby to utopie nebyla. I když tohle se řeší asi na úřadech místní samosprávy, ne? Problémy občanského soužití nebo tak nějak se to jmenuje asi ..... No, každopádně by se tyhle věci měly vychytávat. Podobně jako počítačové viry.
    Jenom je děsivé, že pořád se vymýšlejí nové a nové zákony a vylepšují a pořád je tady neřád.
    Na to by se mělo jít úplně jinak. Ještě nevím jak. Neví to někdo? :-))

    OdpovědětVymazat
  11. Ještě maličko k Christabel: "Sama mám podobný vztah k některým profesím, dělalo by mi problém je vykonávat... třeba konkrétně s opuštěnými dětmi, to by mne asi zasahovalo velmi a neuměla bych zůstat profesionální."

    Ve většině případů být lidský a profesionál, se nijak nevylučuje, ale podporuje. Lidskost by měla zvítězit vždy nad profesionálním odstupem. Ale pak je tu přílišné emoční vtažení do situace a tam je tedy problém je. To mám já s nespravedlností. Nemusím se ani nijak vnějškově projevovat, ale když nějak nevidím nápravu a nemůžu zasáhnout, dostanu z toho minimálně žlučníkový záchvat. O profesionalitě v tomto oboru v mém podání nelze tedy ani hovořit a už ani o lidskosti, protože se k sobě tímto chovám velmi nelidsky. :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jojo Lenko, něco v tomt smyslu jsem měla na mysli když jsem říkala že člověk se může chovat profesionálně s plnou odpovědností a se smyslem pro disciplinu, ale pokud jeho nitro nesouhlasí s tímto jednáním, tak si může ublížit. teda ubližuje si. zkušenost z okolí. jsou dvěmožnosti, buď se uzavřít vnitřně,nevědět a nevnímat nebo vnímat,vědět a trpět.

      Vymazat
  12. Já vím. :-)
    Žes to tak myslela i že to tak je. :-) Pochopila jsem, že tady není "politická vůle" tohle nějak rozebírat. :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Tak především: už mnohokrát jsem dala najevo, Ratko, že pro podobné bezobsažné kecy, kterými setrvale plevelíš internet, nemám pochopení.

    Tvoje "zkušenosti" mne nezajímají, s advokacií totiž nemáš zkušenosti žádné, jinak bys věděla, že to je velice lidské povolání, u nějž žádné takové pseudorozpory, o kterých si myslíš, že existují, nejsou.
    Já chci dělat advokacii a vím, že mi zastupování klientů, ať dělají cokoliv, neubližuje. A vím, co bych dělat nechtěla, třeba exukutora a do určité míry ani soudce. V advokacii nejsem v rozporu "se svými nitrem", ať už to znamená cokoliv, s výkonem tohoto povolání zcela souzním.
    Takže u toho rozhodně netrpím. Naopak trpím velice, když čtu tvoje příspěvky, jako je ten poslední.

    Jinak doporučuji ti vrátit se k tomuto mému starému článku:
    http://christabel.blogarchiv.cz/895459-co-delam-spatne.php

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. a co komentář od MAB?
      Jak to citi "tenor" fr. penalistu, Eric Dupond-Moretti, v "Odsouzen k obhajovani":
      "Jsem advokat, po cas pripadu vstupuji do zivota svého klienta a pouzivam svuj, abych ho co nejlépe obhajil...Sziravy strach ze selhani, obhajoba pripravovana celé dny, nekdy i noci, nekonecné cekani na verdikt a poverdiktovy smutek...tento zivot jsem si vybral, mam ho rad a on mne pozvolna zabiji."
      Tady se uz neda mluvit o povolani ani o "profesionalnim odstupu", ale primo o poslani. Advokatu, jako je on, mnoho neni.
      MaB

      jak chápešt tento komentář od MAB? Co ho zabíjí? Moje dobrá přítelkyně je skvělá advokátka s vlastní praxí a vím že ji spousta věcí v souvislosti s výjkonem povolání trápí. Pomáhá jí víra se přes to dostat. Ale to je jen příklad. Už nebudu k tématu psát. Tohle přece nesouvisí nijak s tím že něco děláš spatně. Jen že některá povolání jsou hodně zatěžující a emoce nelze jen tak odstrihnout jakoby nebyly. a že co by člověk v soukromí nedělal, tak v rámci profesi to prostě dělá. aby svoji práci dělal dobře. proto jsem psala o tom dvojím metru. Už nebudu k tématu psát abys netrpěla. Ani neodpovím.

      Vymazat
    2. Tento komentář chápu tak, že advokát, který má velmi rád svou práci a žije pro ni, se vyznává z toho, že jej pracovní nasazení a jeho angažovanost v případech (nikoliv ovšem nutně citová), notně opotřebovávají.
      Rozhodně ho neničí, že by jeho nitro nesouhlasilo s činností jeho klientů.
      Dotyčný má obavy (které má asi každý dobrý advokát) ze svého selhání, z toho, že udělá chybu, přemýšlí, zda něco nemohl udělat lépe...
      Zatěžující to asi je, ale úplně jinak, než se ty domníváš.

      Myslím, že tvůj úmysl přestat psát tento druh žvástů je velmi dobré rozhodnutí.

      Vymazat
  14. Lenko, právě to přílišné emoční vtažení do některých profesí jsem měla na mysli.

    OdpovědětVymazat
  15. Musím se zastat Ratky, Christabel. V tomto případě její příspěvek nebyl bezobsažný vůbec, naopak byl obsažný a smysluplný. Hledala za tvým příspěvkem něco víc. Stejně jako já.
    Reaguješ na to útočně zbytečně.

    Ratko, mnozí lidé mají hranici, za kterou v rozkrývání věcí a světa nechtějí jít, aby jejich svět byl zachován. Nezajímá je to, je to pro ně ohrožující a nebo prostě je ty souvislosti jinak obtěžují, nepatří do jejich světa "odsud posud". Naprosto chápu, že je to pro tebe nepochopitelné. Taky na to narážím.

    A není to Christabel nic proti tobě. Jen člověk, který nemyslí jako ty, není nepřítel ani tvůj, ani advokacie. :-)


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko,
      nemám vůbec problém s tím, že se Ratky zastaneš.
      Ale já Ratčiným rádobyniterným rozborům nerozumím, už jsme na to narazily v minulosti, a Ratka to ví.
      Neumím se v niterných věcech tak šťourat, obvykle ani správně nepochopím, o čem Ratka píše, nebo pochopím, ale stejně mi to připadá mimo moji realitu.
      Já žiju asi jednodušeji, než si vy dvě představujete, žádné vnitřní rozpory neprožívám, jsem v souladu sama se sebou, a kdyby se nějaký rozpor objevil, tak ho asi rázně vyřeším:)
      Takže prostě u niterných rozborů trošku trpím, no:)

      Článek možná vyzněl jinak, než jsem zamýšlela. Momentálně nevím ani, jak jsem ho vlastně zamýšlela, prostě úvaha. Mimochodem všimni si, že stejně neobsahuje odpověď na úvodní otázku, a tohoto jeho "deficitu" jsem si byla od začátku vědoma.
      Těmito tématy se zabývám pravidelně, tak na ně možná ještě dojde. Uvidíme:)

      Vymazat
    2. Ano, Christabel, tuším, jak to máš, prožíváš, proto jsem 2. odstavec adresovala Ratce.

      I já mám problém s lidmi, kteří chtějí přemýšlet jen odsud potud. Někdy to neodhadnu, kam až sahá to jejich potud. Ale respektuju to. Prosím teď se neuraž (potřebuji použít určitý termín), ale z mého úhlu je to povrchnost. Ale nikdy bych neřekla, že jsi povrchní, nebo že některé věci říkáš povrchně, protože pro tebe je to třeba docela dost "dole". Proto i teď se ohradím proti termínu "rádobyniterným". Ony nejsou rádobyniternými, jdou k podstatě věcí, někdy to dost zamotá a někdy se motá v kruhu, ale kdo z nás ne.
      To, že tomu nerozumíš, neznamená, že to není smysluplné a respektu hodné. Je to však tvůj blog a máš právo, samozřejmě, tu diskutovat s kým chceš.

      To jsem jen chtěla dodat a nic ve zlém.

      Vymazat
    3. Lenko, já vím, že to není ve zlém.
      Jenomže Ratka to přece už musí vědět, opravdu se s tímto nepotkáváme poprvé.
      Vidím to podobně, to co třeba Ratce připadá mířící k podstatě věci pro mne nemá vůbec význam rozebírat, prostě na to nejsem nastavená a jdu radši dělat něco jiného:)

      Napadá mne taková paralela, snad bude aspoň trochu vypovídající: myslím si, že jakmile člověk začne uvažovat, co mu který vztah dává a co do toho dává on, je něco v tom vztahu špatně.
      A stejně tak, jakmile bych se začala šťourat v tom, v čem pro mne moje práce není dobrá a v čem já nejsem dobrá pro ni, tak už je to signál, že se něco pokazilo nebo kazí.
      To, že nemám vůbec potřebu řešit, zda mi práce "neubližuje" (připadá mi to nyní absurdní) je vlastně dobře, protože ona mi skutečně neubližuje. Připadá mi to absurdní, protože to je mimo mou realitu. Jakmile by mi to připadalo reálné a možné, tak se to asi opravdu děje.
      Se vztahem taky: v těch fungujících se partneři nevrtají a prostě si je užívají. Teda já si to myslím.
      Někdo to má ale jinak.

      Vymazat
  16. Jak vidim, "odstup" je potrebny, a to nejen v advokacii :))
    Nicméne debaty, zejména ty vasnivé, jsou zajimavé a uzitecné.

    Zaujalo mne u Lenky zamysleni nad "utrpet vaznou ujmu v dusledku neexistence zakona....nutnost napravy".
    Nekdy se, nespravne, hovori o "pravnim prazdnu"- "vide juridique" nebo "légal void" ( neexistence zakona ?)
    Jak znamo, pravo, stejne jako priroda, ma z prazdna hruzu a okamzite ho zaplnuje. Stary zakon uz nevyhovuje, nahradi ho novy, pripadne nové. Nekdy jich je zbytecne moc a pravnikum komplikuji zivot.
    A tak si myslim, ze ona "neexistence zakona" ma krasné jméno: SVOBODA.
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Abychom si rozuměli. Svoboda je snad nejvýše postavená hodnota v žebříčku mých uznávaných hodnot. Ale svoboda neznamená možnost jen tak ubližovat jinému.
      Bohužel jsme ještě svobody bez nutnosti mít tolik zákonů nedorostli. A i ty jsou mnohdy různě vykládány.

      Vymazat
    2. Jinymi slovy: co neni zakazano, je dovoleno.
      Ale souhlasim - svoboda rozhodne neznamena moznost ublizovat jinému ! :)
      MaB

      Vymazat
  17. ad Chris
    Myslim, ze ten dobry obhajce se pozna podle toho, ze jednoduse nevychazi z toho, co mu klient rekne, kdyz ze spisu vidi, ze je to v zjevném rozporu s dukazy.
    To by byl jeho komplic v talaru a byl by k nicemu.
    Dobry advokat si to, co mu obhajovany treba i odprisahl, racionalne prebere a kdyz vidi, ze verze neni verohodna a ze by v dusledku toho mohl byt trest jeste prisnejsi, nez ten, s kterym pocita, klientovi to rekne.
    Bez moralizovani typu "lhat neni dobre", ale "toto vam nikdo neuveri". Od toho preci obhajce je... :)
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MaB, děkuji za připomínku.
      Já jsem to tam výslovně neuvedla, ale samozřejmě, že rozhovory advokáta s klientem nejsou jenom kýváním na to, co klient předkládá, ale zahrnují i úvahy, nakolik je které tvrzení věrohodné a především opřené o důkazy, nebo naopak v rozporu s důkazy, které předkládá druhá strana.
      Ovšem navenek musí potom obhájce i jeho klient vystupovat jednotně a pánem je stále klient, i když je samozřejmě dobře, pokud si nechá vhodnou taktiku obhajoby doporučit.

      Vymazat
    2. Znam pripad, ne ojedinely, kdy advokat zatvrzelému klientovi, ktery se nechtel ridit jeho radou, doporucil, aby si nasel poradce jiného.
      MaB

      Vymazat
    3. Ano, to se může stát, protože když se advokát a klient prostě neshodnou, není mezi nimi důvěra a mají každý diametrálně odlišný názor na správný postup, pak je skutečně lepší, když se rozejdou a klient si zvolí někoho jiného, s kým se lépe shodne.

      Vymazat
  18. Ad Lenka a MaB
    K té "vážné újmě v důsledku neexistence zákona" jenom poznamenávám, že tomu se právo snaží předejít.
    Například občanský zákoník obsahuje obecnou preventivní povinnost "každý si musí počínat tak, aby nedocházelo ke škodám".
    Nebo např. právní úkony, které se příčí dobrým mravům, jsou neplatné.

    Lenko, na úřadech samosprávy se třeba řeší (resp. mělo by se řešit), když někdo zasáhne do pokojného stavu, tj. naruší stávající stav, tak aby jej uvedl nazpět. A pak aby si lidé šli ten problém vyřešit k soudu, ale pokud někde existoval dlouhodobý pokojný stav, tak aby zůstal zachován. To je hned v § 5 současného občanského zákoníku.

    Právo se zkrátka snaží to, co je obecně dobré a správné, chránit, ale jak se mu to daří, to už je jiná kapitola. Hodně to záleží na soudech.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to jsem zapomněla: stále nové a nové zákony nepřispívají k lepšímu právnímu ovzduší jako celku, spíš naopak:(
      Právní řád už neumožňuje uplatňovat starou zásadu "neznalost zákona neomlouvá", protože všechny zákony a další předpisy není možné znát. Asi sama EU neví, které její směrnice a nařízení platí a které ne:(
      Ale to je na jinou, dlouhou diskusi...

      Vymazat
  19. a teď to bude osobní ... protože této záležitosti rozumím.

    Minulý týden jsem byl na soudním projednání snížení (mnou placeného) výživného na nezletilého (řečeno soudním ptydepe). Podle mého je to tak, že jsem své bývalé ženě navrhnul dohodu, že bych jí chtěl platit místo 12>10, protože mám se současnou ženou dalšího kluka a finančně už skoro rok lezeme po dně. Žena to zvážila a řekla, že souhlasí. Ok, sepsali jsme dohodu, ověřili podpisy, doručili soudu, soud jmenoval klizní opatrovnici nezletilému a jali jsme se projednávat. (Předesílám, že vlastní rozvod proběhl dohodou, kterou projednal soud). Paní samosoudkyně (v obou případech shodně) byla dáma 50 a výše a byla ... stručně řečeno mi přišla laskavá. Myslím, že viděla dva dospělé lidi, kteří ani po letech nejsou nadšení z toho, že se jim společné soužití nepodařilo a že se vzájemně ctí a o syna (... výše uvedeného nezletilého) se chtějí starat tak, jak to v té chvíli nejlépe jde. Její postup považuji za velmi lidský a profesionální. Viděl jsem na místě, že se snaží situaci posoudit v rámci práva "srdcem". Líp to neumím popsat, prostě si s námi povídala a já viděl, že to nezvažuje hlavou, ale snaží se do té situace vcítit (ale nejen za dítě). Plně chápu, že to musí být totální stres, když se u soudu rozsekává lítý spor alá válka Roseových. To bych jako soudce nebo účastník řízení opravdu neustál, celá soudní budouva na Mičánkách mi přijde pocitově jako jedno velké krematorium.

    Podotýkám, že nezletilý má 9 let, na jeho otázku "proč jste se s mámou rozvedli" jsem mu řekl, že jsme si nerozuměli a hodně jsme se hádali a neuměli spolu žít, on řekl aha a bylo to. Žije s mámou, se mnou je často, jak to jde dělá si z něho mladší brácha (3) staršího bráchu a je to tak jak to je.

    Mimochodem, drama v celé záležitosti vyráběla paní kolizní opatrovnice, která s celou dohodou nesouhlasila, protože nevyhovuje nezletilému. Nasupená paní, naštvaná na celý svět. Tak uvidíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co pripad, to zkusenost. Toto je priklad reseni optimalniho, kdy se rodice dokazali v zajmu ditete inteligentne dohodnout.
      Zdejsim soudem nedavno otrasl pripad opacny.
      Matka prisla po konfliktnim rozvodu za advokatkou s tim, ze dcerka (5 let) nechce o vikendu k otci a ptala se ji, co ma delat. To byva zjev bezny.
      Advokatka ji "s profesionlnim odstupem" rekla, ze rozhodnuti soudce je nutno respektovat a ze je jeji povinnosti otci styk s ditetem umoznit.
      Holcicka tedy s placem za otcem sla. Bylo to naposledy.
      Matka prisla advokatce oznamit, ze tata malou udusil a sam se obesil.
      Advokatka je velmi psychicky poznamenana a myslim, ze s rozvody skoncila.
      Takovychto patologickych pripadu je, bohuzel, nekolik za rok, zda se, ze cim dal vic.
      Vinik neni, ale provinile se asi citi nekolik lidi.
      MaB

      Vymazat
    2. na to mám možná pro někoho cynické, možná ne, vyjádření ... nikdo neřekl, že evoluce skončila a že všichni, kdo se narodí, můžou umřít v 80 v posteli s fůrou vnoučat. Prostě naše džungle plná tygrů se změnila na džungli plnou narušených lidí a špatné rozhodnutí se nadále trestá ... jako i v minulosti ... smrtí. S respektem k jejímu žalu je totiž nutné říct, že se rozhodovala ta matka, ne advokátka. V tomto případě si přirozený výběr vybral úplnou daň a řekl ... právě ty děti mít nebudeš.

      Aby to neznělo tak zběsile a ultimátně ... zmíněný nezletilý ke mně nechtěl jet na prázdniny, protože si pamatoval na ty minulé, kdy jsem napůl pracoval. Stálo mě to úsilí mu vše vysvětlit a následně disciplínu skutečně nepracovat a věnovat se mu. Měl jsem totiž na výběr. A sklízel jsem jen to co jsem zasil já sám.

      Vymazat
  20. ad Anonymní MaB:
    Ano, tohle je odvrácená tvář profesionálního přístupu.

    Po rozvodu se několik let táhly různé administrativní hlouposti a pak se to vyřešilo hravě jen proto, že několik lidí se zachovalo velmi neprofesionálně: Např. "klidně manžela podepište, když to umíte, já se nedívám" apod. (Připomínám, že se jednalo o takové věci, kde rozhodně nikdo nemohl být tímto úkonem poškozen.) Čímž rozhodně nikoho nenavádím k tomu, aby falšoval podpisy na listinách důležitých :-)

    OdpovědětVymazat
  21. Ad extláča
    Ráda zde čtu něco pozitivního o přístupu soudce.
    Je dobře, že jste dokázali najít rozumný kompromis. Chápu, že někdy to jinak nejde, že rozchod je nejlepší řešení, tak je potom potřeba co nejvíc uchránit děti od negativ; k tomu rozumná dohoda rodičů hodně napomáhá.

    K věci jenom poznamenávám, že dohodu není třeba sepisovat písemně a už vůbec ne ověřovat podpisy (to jen u rozvodové dohody), jelikož je stejně bez schválení soudu neplatná. Takže ji stačí uzavřít ústně před soudem a soud ji následně schválí.
    Soud ale není návrhem rodičů vázán, i když se dohodnou, takže se občas (ne často, ale někdy ano) stane, že soudu nebo opatrovníkovi nebo oběma se nezdá navržené výživné dost vysoké vzhledem k příjmům rodičů nebo jiným okolnostem a chtějí jeho zvýšení.

    MaB,
    tak to je opravdu otřesný případ.
    Nicméně asi je potřeba posoudit, kdo za co nese odpovědnost, jakkoli lidsky to musí být šílené.
    Tady je totiž na denním pořádku, že matky si stěžují, že děti nechtějí k otcům a byl zde z toho velký problém, řada matek systematicky dětem bránila ve styku s otcem, právě podobnými výmluvami, a ČR byla kvůli tomu řešena až ve Štrasburku u ESLP.
    Vede to k tzv. syndromu zavrženého rodiče.
    V praxi je potom obtížné odlišit, kdy jde především o indoktrinaci dítěte matkou nebo i jinými příbuznými, a kdy existují skutečně objektivní okolnosti, kvůli nimž styk s otcem dítěti škodí. K tomu jsou třeba obvykle odborníci, většinou dětští psychologové, a bývají to většinou velmi náročné spory.

    OdpovědětVymazat
  22. tak přesně tak se k naší písemné dohodě paní samosoudkyně chovala ... jako by nebyla :)

    no právě, určení čistého příjmu u OSVČ (já), když vyfakturuju za měsíc třeba 100 t. tak to může znamenat, že mám akorát tak na suchej chleba, protože to sežere ZP, OSSZ, náklady na auto atp. doma udělám stojku a už to nešustí, už jenom cinkaj drobáky. Vysvětlete to kolizní opatrovnici.

    (mimochodem, bylo tam pár legračních situací ... nejsem moc typ, co by uznával autority, takže když mluvím k samosoudkyni, obvykle se zapomenu postavit a v ohrádce mám tendenci vyslovovat slova jako "slavný soude", když se nás ptala odkdy chci platit nižší výživné, tak jsem odpovídal "no podle toho jak se tady dohodneme" a podobné zkraty :) co na srdci to na jazyku .... chacha a to mám dva semestry práva (obchodního))

    OdpovědětVymazat