pondělí 3. září 2012

Gentlemani z céčka

V těchto dnech uplynulo dvacet let od mého nástupu na střední školu. Myslím, že to je dobrá příležitost zavzpomínat.

Navštěvovala jsem střední odbornou školu, která patřila k nejlepším v našem kraji. Potkala jsem tam výborné učitele, s mnohými z nich jsem si porozuměla i lidsky. Z odborných znalostí, které jsem na této škole nabyla, bohatě těžím dodnes; myslím, že není mnoho právníků, kteří o sobě mohou říci totéž.

Ale kromě dobrých učitelů a užitečných vědomostí jsem na střední škole získala i něco jiného: skvělou partu spolužáků. Bylo nás devatenáct děvčat a osm kluků, ale přesto byl poměr sil pocitově vyrovnaný. Hoši strategicky obsadili čtyři centrální lavice a třídu, jak se říká, táhli. Dlužno dodat, že nikoliv za získáváním dalších poznatků, často trochu jinam, ale z odstupu tolika let myslím, že správným směrem.

V průběhu druhého ročníku jsme navštěvovali oblíbené taneční kursy  nikoliv společně, každý tam, kam měl nejblíž  a možná tehdy se něco trochu změnilo, vztahy se posunuly a mí spolužáci se začali chovat jako skuteční gentlemani. Uvědomovala jsem si tehdy, že v naší třídě se nemluví sprostě, což není mezi teenagery samozřejmostí; nevím, jak hovořili kluci jenom mezi sebou, ale před námi děvčaty žádné vulgarismy nepadaly. Pánové nás běžně pouštěli do dveří, ujímali se všech otravných povinností, obligátního zdvihání židlí po vyučování, odnášení těžších pomůcek a jiných úkolů. A především, starali se o zábavu.
To kluci určovali, kam se půjde a kam pojede na výlet. Začali jsme chodit na studentské plesy, což nám vydrželo dlouho po maturitě; bylo pravidlem, že pánové zajistili hromadně vstupenky, dopravu i zábavu na parketě.
Vybavuji si, že na náš vlastní maturitní ples si půjčili dokonce fraky, aby nás, svoje spolužačky, přivedli opravdu slavnostně.
Myslím, že právě v této době se částečně formovalo moje  mezi dnešními mladými ženami nepříliš populární  přesvědčení, že mužům lze bez obav ponechat rozhodování a zodpovědnost. Že není třeba starat se o vše, na vše dohlížet a všechno mít pod kontrolou.

Atmosféra ve třídě byla výborná; v posledním ročníku jsem snad už chodila do školy záměrně dříve, abych si ráno vychutnala tu chvíli, kdy se před vyučováním všichni scházíme, zdravíme, špičkujeme a probíráme, co bylo včera. Protože co se dělo od doby, kdy jsme se včera rozloučili, to je pro teenagery  a zejména pro teenagerky tou úplně nejdůležitější věcí na světě.
K tomu nám ve čtvrťáku hrálo o přestávkách rádio s kazetovým přehrávačem, které jsme rozbili v restauraci, kde se v říjnu konal náš stužkovací večírek. Majitel restaurace nám přístroj svěřil, abychom zajistili jeho opravu, a když se tak stalo, nějak jsme mu ho pozapomněli vrátit. Alespoň jsme ho mohli při posledním zvonění slavnostně předat nastupující čtvrté cé.

Protože my jsme byli 4.C a měli jsme tomu odpovídající pokřik: "Nejlepší je...." a sborově "čtvrtá céééé!"
Podotýkám, že na tom, že nejlepší je 4.C, panovala i mezi vyučujícími shoda, která přetrvala roky. Byli jsme zkrátka nejlepší.
Neuměla jsem si představit, jak bude vypadat život po maturitě, až se rozejdeme. Ale mnohá přátelství z té doby vydržela dodnes, stále o sobě víme, navštěvujeme se, slavíme svatby a děti a když je třeba, pomáháme si.

Negativem shora popsaného přístupu bylo, že jsem přišla na vysokou školu nejen rozmazlená perfektním kolektivem, ale také coby zhýčkaná příjemkyně mužské galantnosti.
To se projevilo hned po několika dnech, když mi můj nový kolega přidržel lítací dveře ve fakultním foyer. Dveře mne sice přes nos nepraštily, ale jeho poznámka, že jsem mu opomněla poděkovat, už ano. Uvědomila jsem si, že má pravdu. Skutečně jsem mu za tu pozornost nepoděkovala. Pokládala jsem to totiž za naprostou samozřejmost, vlastně jsem si toho, že mi otevřel dveře, ani nevšimla; všimla bych si pouze, kdyby mi je neotevřel.
Ale výtku jsem si vzala k srdci a od té doby za projevy gentlemanské zdvořilosti vždy děkuji. Protože děkovat se má i za to, co je samozřejmé.

22 komentářů:

  1. My to měli jednoduché - byli jsme samí kluci. A když jsem měli ve druháku a třeťáku praxi z geodézie, neomylně jsme na kopečku, kam jsme chodili při praxi měřit, postavili teodolity a zamířili okulár na okna eokonomky a zdrávky a též jejich internát. A byli jsme v tom tak snaživí, že obě školy zakoupily záclony do oken, za čož nám později děvčata děkovala:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže to nakonec byla milá pozornost:))

      Vymazat
  2. Jo, to byly casy !
    Trava byla zelenejsi, teenageri galantnejsi...a meli vlasy :))
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mi připomnělo, jak jeden můj spolužák vyplnil do jakéhosi dotazníku do kolonky barva vlasů "za chvilku žádná":)

      Vymazat
  3. Pokrytectví má různé formy. A tohle je vcelku neškodné...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdyby to bylo pokrytectví, je to jistě neškodné a ještě ke všemu milé:-!
      Ale třeba je některým lidem takové chování vlastní; potom by to se nedalo hovořit o pokrytectví:)

      Vymazat
    2. Byl by zivot ve spolecnosti bez konvenci (pokrytectvi) k ziti ?
      Cim méne se dodrzuji dohodnuta nepsana pravidla, o to vice se aplikuji zakony.
      Dost smutné, ze k respektu a slusnosti se musime nutit nebo k nim byt donuceni.
      Gentlemani sice nevymreli, ale jsou v ohrozeni a meli by byt chraneni
      MaB

      Vymazat
    3. Pozdrav je konvence, ale pustit do dveří někoho jiného, když chci vlastně projít první sám, to je pokrytectví:)
      Tedy, z jistého úhlu pohledu;)

      Co jsem tak pochytila, zákony (a morálka) v USA tento druh pokrytectví už začaly eliminovat, ale my tak daleko naštěstí nejsme.
      Gentlemanů tu zatím vidím stále dost. Někteří jsou, pravda, trošku maskovaní;)

      Vymazat
    4. Ve Francii bude od zari 2013 zaveden ve vsech tridach a rocnicich predmet "laicka moralka", tj. univerzalni moralka zalozena na principech lidstvi a rozumu v duchu republikanské tradice.
      Ma se tak pomoci zakum orientovat se v "moralnich dilemech" nasi doby, pripomenout jim prava a povinnosti v demokracii XXI.stoleti a sblizit principy a realitu, které se nebezpecne vzdalily.
      Cas ukaze, s jakym uspechem. Pokud nebude v souladu teorie a priklady z praxe, tak asi s nevalnym.
      MaB

      Vymazat
    5. MaB, tak takový předmět by - předpokládám - zde narazil na odpor rodičů.
      Morální hodnoty mají dětem předávat primárně rodiče, zde by patrně zvítězil názor (i když nevím), že to není úkolem školy. U takového předmětu asi bude velice záležet na osobnosti učitele a jeho přístupu...

      Zcela OT: na chodbě naproti dveřím první třídy, kam začala chodit moje holčička, visí veliká mapa Francie. Už jsme ji dneska studovaly a ukazovaly si, kde bydlíš:)

      Vymazat
  4. Kéž by bylo více takovéhoto pokrytectví. Mám ráda zdvořilost a dodržování základních pravidel chování. Nemyslím si, že rovnost pohlaví se má projevovat tak, že mi chlap pustí dveře na hlavu, a bude šťastný, že je moderní.

    Je ale dnes moc těžké vychovávat děti ke zdvořilosti. Vypadají potom jako exoti, když zdraví, nemluví vulgárně a nedělají naschvály ostatním. Musela jsem své citlivé dítě učit, jak se asertivně-agresivně bránit proti slovní agresi:-)) Leslie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leslie, také mám pocit, že k některým typům obvyklého chování patrně nejsem schopná své děti vychovat. Ale nevím, jestli to mám pokládat za deficit:)
      Píšu :) i když to moc veselé téma není.

      Vymazat
  5. Naše střední byla všechno možné, jen ne kolektiv - ale nějak jsme si vždycky vybičovali, když o něco šlo. Takže na poslední zvonění jsme dva měsíce nacvičovali taneční program, něco do té doby nemyslitelného. A celý učitelský sbor pak říkal, že takové představení na poslední zvonění na škole ještě nebylo a potom už taky ne. Udělali jsme to tenkrát jako scénku s fémovým soudem - polovina třídy vešla v maskách katů, jeden z nich soudce, a vynesla soud nad učiteli; čtyři nejpřísnější z nich odsoudila k smrti. Svázali jsme je na židli a zrovna když jim nad hlavami svištěly (papírové) sekyry, ozvala se hrozná rána z magnetofonu a na scénu vlítla druhá polovina třídy, v maskách agentů z Matrixu - černé obleky, černé brýle atd. Briskně osvobodili tři učitele, ponechali jen třídní uvázanou u židle uprostřed scény, a začal boj - měli jsme secvičenou tanečně-soubojovou choreografii, včetně kopů, salt a podobných fórků, až nakonec všichni kati byli poraženi a třídní osvobozena.
    Když jsme to sehrávali poprvé - naostro - před celou tělocvičnou, třídní vůbec nevěděla, co se bude dít, a uprostřed scénky začala s tou židlí poskakovat do strany, asi se bála, že ji někdo kopne:-D

    Vzpomínám si, že jsem tehdy rovnou z akce musela na hvězdárnu, neměla jsem ani čas se převlíct, a dojela jsem tam v černém obleku s černou šlajfkou, ke značnému pozdvižení ostatních pracovníků hvězdárny:) Ostatní spolužáci po školním programu šli do města, postavili magneťák na náměstí a sehrávali tu choreografii jako pouliční představení, lidi házeli mince do klobouku a bylo to lepší, než když chodí maturanti a žebrají a stříkají smrady, vybrali tenkrát neuvěřitelnou sumu:)

    Jo, to byla naše, jak říkají angličani, finest hour.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je originální:)

      My jsme měli naši "finest hour" připravenou jako hodinové rozhlasové vysílání do školního rozhlasu - "telefonovali" jsme tam a nechávali zahrát na přání písničky jednotlivým učitelům. Každému takovou, jaká ho vystihovala nebo jakou si zasloužil...

      Vymazat
  6. Jo, to jsme měli na Stužkováku:) To jsme udělali jako pořad Chcete být milionářem. Třídní seděla v "horkém" křesle a spolužák moderátor jí dával otázky - stylem "Kolik ledvin má školník" (našeho školníka nikdy nikdo neviděl bez ledvinky u pasu) a podobně... měla na výběr zavolat příteli (jinému profesorovi), zeptat se publika anebo 50:50 - to jsme jí v ten moment nechali objednat rum s fernetem půl napůl. Měli jsme v tom i reklamní pauzy - parodické scénky v podání všech spolužáků na tehdejší reklamy, kofolu atd... a pak jsme nechali všem profesorkám zahrát písničku Holky z naší školky a zpívali jsme do toho jejich jména:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to říkáš, že jste nebyli žádný kolektiv. Takové akce:)

      Vymazat
    2. No právě my jsme se vybičovali ke kolektivnímu projevu tak jednou dvakrát ročně:-D Jinak jsme pekli na všechno, i na exkurze a školy v přírodě nebojaksetomu říká jezdila s bídou půlka třídy.

      Ale asi záleželo na typu učitele. Pro naši třídní jsme byli ochotni velkých akcí. A pro latinářku, tu jsme milovali. Jednou jsme se před hodinou latiny domluvili, všichni jsme se odebrali na WC a po zazvonění začátku hodiny jsme začali přicházet do třídy - každou minutu jeden. A každý se měl nevinným hlasem omluvit, že byl na záchodě... následující hodinu jsme si to chtěli vyžehlit, a tak jsme přinesli do třídy koš růžových květů a jakmile latinářka vešla, začali jsme jí plnými hrstmi házet růžové lístky pod nohy. Ta z nás měla strašné šoky:)))

      Vymazat
  7. Chistabel, když jsem četla ten článek, tak jsem si říkala, že jsi asi chodila nejen na jinou střední školu, ale taky asi na jiné planetě, tak to bylo jiné.
    Mé čtyři roky na gymplu byly snad nejhorší v mém dlooouhém životě. Gentlemanství jsem tam nezažila a nemohla zažít ani náhodou. Zato jsem toužila po něčem, co jsem zažila až pak v době VŠ, kdy jsem narazila na velkou a dobrou partu lidí, co jezdili do přírody, na hory. Tam platilo takové to "hlavně si pamatuj, že vždycky fér, náš grunt je dávej potom ber". Sice nám kluci nedávali přednost jít dopředu mezi skály, ale věděla jsem, že kdybych se zranila, donesou mě, zašijou mi ránu a nebudou se hroutit. Že když budu mít hlad, rozdělí se o poslední kousek svého chleba. A nikdy mě nenechají jít poslední, protože nikdo v horách nesmí jít sám opuštěn skupinou a ti, kdož mají méně sil a kratší nohy, udávají tempo v čele skupiny.
    Takže místo zdvořilosti jsem si užívala tohleto. A nikdy za to neděkovala, protože jsem to zase stejně oplácela.
    Tak jenom tak, pro vyvážení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lenko,
      já jsem to sem nenapsala? Jsem z Uranu, říkal mi to jeden astrolog. Proto mám takový respekt ke kolegům z Marsu:)

      Není důležité, kde člověk potká ty správné lidi, ale je důležité, aby je vůbec potkal.

      Vymazat
    2. No, jasně, já taky nejsem odtud, ale máme to tu na starost, tak se nedá nic dělat. :-))))))
      Z Uranu? Trochu chladno a větrno, ne? :-) (mínus 220stupňů Celsia a vítr kolem 900Km/hod)

      S těmi správnými lidmi máš pravdu. Já jen že je zajímavé, jak odlišně můžeme totéž období svého života, které je běžně považované za jásavé a radostné, prožívat. Ostatně někteří moji spolužáci taky popisují kdeco jiného a jiní zas taky hrůzu a děs, zase jinak. Stejně si každý žijeme uvnitř v hlavě v tak individuálním světě, že ani nemusíme lítat pro tu odlišnost na jiné planety. Pokud se tedy domluvíme aspoň trochu na něčem, je třeba hovořit o zázraku.

      Vymazat
  8. Tak Chris, to je tedy idylická střední škola... já byla na SŠ v prváku jedna ze 3 dívek a okolo nás cca 30 kluků - tomuto složení odpovídalo strojírenské zaměření školy. Maturovala jsem již jako samojediná s 30 kluky. Prvák byl utrpením, jako by se potvrzoval fakt, že kluci dospívají pomaleji (nebo holky rychleji?) - měli tendenci se před náma předvádět, dokazovat si, jak jsou skvělí a originální (např. když bylo venku mínus patnáct, demonstrativně otevírali okna u řady lavic, ve kterých jsme seděly :-)), s tím, že je třeba větrat...). Oslovovali nás zásadně příjmením. O nějakém přidržení dveří, nebo podání věci, spadlé na zem, bychom si mohly nechat jen zdát. Komické ale bylo, že jakmile zůstali mimo kolektiv, byli samá pozornost a ochota. Jo, v kolektivu je síla, zejména v tom většinovém.
    Ve čtvrťáku nastal zásadní obrat, a ačkoli byl pak poměr kluků k holkám 30:1, takže většina byla naprosto zřetelná, místo příjmením mě oslovovali milými zdrobnělinami, u zkoušení mi solidárně k tabuli podávali strojnické tabulky s tahákem, během matematického testu jsem mohla bez obav koukat do papíru sousedovi-třídnímu premiantovi (což já jsem nebyla :-) ) a tašku mi nosili až k autobusu. U jednoho ze spolužáků to přerostlo až ve snahu rozmluvit mi mou tehdejší "vážnou známost"... bohužel měl pravdu, ale já jsem ho (ke své škodě) stejně neposlechla.

    Takže sečteno a podtrženo, SŠ byla ve čtvrťáku jedna velká pohoda a pak už to dorazila VŠ s vybranou společností :-)) - to byla naše šestičlenná parta strašně prima kolegů - spolu jsme se učili na zkoušky, spolu jsme jimi proplouvali, spolu i jednou svorně vybouchli z jednoho obávaného předmětu. Tak mě ale napadá, že z celé skupiny jsem nakonec promovala jen já. Ti ostatní to nějak nestihli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Demi,
      opravdu na ta léta vzpomínám jako na idylku, vlastně jsem si už během té doby uvědomovala, že jsme měli štěstí:)
      Na skončení středoškolského studia jsem se opravdu netěšila.

      Ale tedy 30:1, tomu se říká růže mezi trním:)
      Jak je vidět, nemusí to být špatné:)

      Vymazat