čtvrtek 28. listopadu 2013

Kolik stojí klidný spánek?

Ten pán přišel bez objednání a zeptal se, zda bych si mohla přečíst dopis, který vytáhl z kapsy.

Klienti, kteří přijdou náhodou, z ulice, bez předchozího kontaktu, bez doporučení, bez objednání, obvykle naruší pracovní program; v plánu toho dne na ně zkrátka není místo. Ale já žadatele o právní pomoc zaháním od našich dveří opravdu nerada a seniory neodmítám téměř nikdy. Alespoň nějakou základní, orientační radu se snažím vždy poskytnout, pokud to jenom trochu jde.

V obálce byla druhá výzva exekutora k zaplacení pohledávky. Nešlo o závratně vysoké peníze, celková částka se pohybovala řekněme lehce pod úrovní průměrné mzdy v našem regionu a vysoko nad úrovní průměrného důchodu.
Zajímavé bylo, že původní dlužná částka, přiznaná podle údajů v dopise soudním rozhodnutím již před devíti lety, byla velmi nízká, přesahovala totiž jen mírně tisíc korun; zbytek dluhu činilo příslušenství pohledávky, zejména náklady řízení.
Na první pohled by to mohlo být jasné: dlužník zkrátka házel výzvy do koše a nereagoval na soudní obsílky, ale podle sdělení mého klienta - adresáta tohoto dopisu, to bylo složitější. A tak jsem přislíbila v nejbližším možném termínu věc prověřit přímo ve spisech zdejšího okresního soudu.
Klient mi podepsal plnou moc a dohodli jsme se na přiměřené odměně za takové posouzení věci.

Po nahlédnutí do spisů jsem se nestačila divit. Nalézací řízení vykazovalo velmi závažné nedostatky; existoval pádný důvod k domněnce, že rozsudek nikdy nenabyl právní moci. Součástí spisu ve vykonávacím řízení bylo sdělení, že původní věřitel, jistá veřejnoprávní instituce, od vymáhání dluhu upustil. Veškerá exekuovaná částka tedy činila jen palmáre advokátů a odměnu exekutora, navýšené samozřejmě o daň z přidané hodnoty.

Rozčílila jsem se, jak by se na mém místě rozčílil každý.
Šmejdi!
Ale já vám to natřu. Cha, těšíte se na další lehce vydělané peníze. To tak!
Klientovi jsem napsala e-mailovou zprávu o výsledku svého šetření a dohodla s ním schůzku u mne v kanceláři.

Když přišel, tentokrát už objednaný, stručně jsem mu vyložila, proč si myslím, že v tomto případě má - narozdíl od tolika jiných případů - rozhodně význam se exekuci bránit.
"Stoprocentně vám to nikdo nezaručí, ale je velká šance, že se placení té částky nebo její části ubráníte."
Nastínila jsem mu, jaké by měly být další kroky v řízení.

Mírně se usmál a potom mne přerušil.
"Kdyby vám to nevadilo...  já bych ty peníze asi radši zaplatil."
"Myslíte, že byste prosoudil více peněz, než ušetříte, že? Ale tak to není, myslím, že se vám vyplatí se proti té exekuci bránit. Podívejte...," provedla jsem stručný orientační propočet případných nákladů.
"Rozumím, ale já na to moc myslím, raději to zaplatím."
Tak... tohle se tak často nestává.
"To samozřejmě můžete, ale uvažte, že podle všeho je ta částka po vás vymáhána neoprávněně, nebo minimálně její podstatná část."
"Já vím, ale ... víte, já jsem sám, nemám si doma o tom s kým promluvit, pořád na to myslím, nespím z toho..."
"Myslím, že nemusíte mít v tomto stadiu řízení obavy, že vám přijdou domů exekutoři, napíšu exekutorskému úřadu vše potřebné obratem a je pravděpodobné, že vyčkají, až se to prověří a dořeší se nedostatky původního, nalézacího řízení."

Kdepak. Bylo zřejmé, že nic takového psát nebudeme..
Domluvili jsme se, že klientovi ještě poskytnu drobnou pomoc v exekučním řízení, prověřím aktuální výši dlužné částky a podobně.

Přišel za mnou ještě jednou, po několika dnech, když už byly peníze zaplaceny a exekutorský úřad zaslal oznámení o skončení exekuce.
"Tak se na mne nezlobte," omlouval se mi mírně, jako bych snad měla právo se na něj zlobit, protože se nechce pustit do dalšího řízení. Samozřejmě nemůžu hnát klienta do soudního sporu kvůli principům, když nechce. Musím vzít na vědomí, že šmejdům to natřeme někdy jindy.
"Ale kdepak, já se přece nezlobím," usmála jsem se. "Je to vaše právo. Prostě vám ten klidný spánek stál za to. Člověk musí vědět, kdy nad něčím mávnout rukou."
"To jste vystihla přesně," odpověděl potěšeně.

Zaplatil mi dvojnásobek toho, oč jsem si řekla.

11 komentářů:

  1. Tak mě napadá, jestli soudruzi z NDR neudělali někde chybu?

    Hamilbar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hamilbare,
      chybu udělali pracovníci okresního soudu už v nalézacím řízení před lety.
      A pokud se někdo dobrovolně vzdá možnosti její nápravy a rozhodne se přijmout důsledky té chyby... za dané situace pro to mám pochopení.

      Vymazat
    2. Na počátku byla vlastně ještě chyba při neplacení nějakého závazku, nicméně ta už je zhojena, od vymáhání toho závazku bylo mezitím ze strany věřitele dobrovolně upuštěno.

      Vymazat
  2. Ono to hlavně ukazuje, že pán měl ve vymahatelnost práva důvěru podobnou té mojí. Čím víc si dopisuji s úřady, tím méně věřím v to, že zákony platí pro všechny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. vymahatelnost práva ? co to je ? pravdu má jenom bouchačka, pravdu má jenom bouchačkáááá. Stát je tedy pro svoje zaměstnance a politiky, kteří si ho tu v městě, tu na kraji, tu ve státě vyhráli na 4 roky pro sebe, policie je úplatná jak celníci někde v Mongolsku, justice je ochočená děvka, která dá tomu, do dá víc ... bakšiš je tady obvyklý, jako někde v persii. Vždycky, když jsem se dostal do pazoury úředníkovi, stálo mě to prachy navíc, a nejsem ani zloděj, ani vrah.

      Vymazat
    2. Pefi,
      ono tam bylo dost akcentováno, že pán je na to sám.
      Rozhodně jsme to nevnímala jenom jako problém vymahatelnosti práva, mělo to více aspektů.

      Extláčo,
      kdybychom tady ve městě měli šerifa, mohla bych k němu některé klienty posílat:-)

      Vymazat
    3. chtěl jsem vlastně říct, že snaha o "spravedlnost" má hluboké psycho-sociální kořeny, pro zdravé fungování společnosti je NEZBYTNÁ, jejím výsledkem je systém zvaný "justice" a pokud tato "spravedlnost" nefunguje, havaruje důvěra jednotlivce v systém a tím víc celý hodnotový systém, stát, my

      Vymazat
    4. Takže pán vlastně zklamal jako občan...

      Vymazat
  3. Znám podobný případ. Před řadou let příbuzné zemřel manžel a teprve tehdy se na mne obrátila. Po poradě s kamarádem advokátem, jsem to řešil hlavně já, jakožto zmocněnec.

    Manžel byl poměrně vejlupek, zatajil a ukradl jí kde-co, ale ona se s ním nechtěla rozvést, protože by skončil na ulici. Trochu se interně rozvedli od lože, od stolu to nešlo, ten měli jeden. Milý manžílek, když se brali někomu v divokých devadesátých, pronajal na černo zatajený byt a doplatil na to. Ten někdo přestal platit faktury za média, které na něj nepřepsal. A tak ho tehdy dodavatel zažaloval.

    Ač žil u manželky na její adrese trv. pobytu, tak soud se dotázal v každém jednotlivém případu pouze evidence obyvatel a věznice a nenašel ho, ač v řadě jiných procesů o dlužné výživné na nemanželskou dceru ho tentýž OS našel velmi rychle. V rozporu s nálezem ÚS byl procesním opatrovníkem ustanoven justiční čekatel místního soudu, který se ani nedostavil k řízení. Takto bylo náhradně doručeno jsutičnímu čekateli.

    Dodavateli se to hodilo, protože výše úrokové sazby myslím odpovídala tehdejší vysoké diskontní sazbě ČNB, takže ač šlo o pár korun, tak to dorostlo na desetitisíce za každou jednotlivou fakturu. Jeho paní neměla nikdy o bytu ani tušení, pravdu se dozvěděla až ze spisu a od jeho kamarádů z hospody.

    Po devíti letech ty faktury rozdělili, část dal dodavatel k vymáhání exekutorovi, část k výkonu rozhodnutí. Exekutor se nenamáhal a nezjistil nic, paní vyšší soudní úřednice (sedící v hnusné kanceláři s hnusným nábytkem ze 70.let) ovšem manželku našla. Těsně před smrtí přišla a manželce oblepila obrázky po rodičích, z nichž polovina navíc z dědictví patřila jejímu synovi, čili nic ze SJM.

    Její manžílek (ex-právník, toho času metař, neboť byl několikrát za alimenty odsouzen a nechtělo se mu nikdy dělat adv. koncipienta a neuměl soustavně pracovat) se naštval a napsal jménem svým i jménem manželky něco sprostých a urážlivých odvolání s řadou více či méně relevantních údajů. Ale vylučovací žalobu jménem manželky nepodal.

    Pak zemřel. Tak jsme vlastně za povinného zesnulého uhradili rychle ten první výkon rozhodnutí, kde již došlo k soupisu. Úřednice to od nás převzala, jako by se nechumelilo, ač podle mne měla přerušit řízení do rozhodnutí o tom, jak se bude pokračovat. Jenže spis byl na kraji, kvůli odvolání.

    Tam jsem zaslal soudkyni zpětvzetí z důvodu uhrazení (jménem manželky zesnulého i za něj samotného), ale zároveň žádost o prominutí poplatků, pokud by se v řízení pokračovalo. I když už došlo k úkonu protistrany (replice), tak soudkyně bez nároků na poplatky i náklady druhé strany akceptovala zpětvzetí, protože se jí viditělně nechtělo řešit případ, kdy třetí osoba zaplatila za zesnulého povinného 10 dnů po smrti a ještě s rozhodnutí ústavně pochybným a nám se zase nechtělo podávat vylučovací žalobu, protože příbuzná tehdy to dědictví hodně očůrala.

    V dalším řízení se zjistilo, že SJM obsahovalo asi 1000 Kč, které (jako) připadly vypraviteli pohřbu a protože věřitel neměl rozhodnutí proti manželce, jen proti manželovi, tak exekuce skončili na tom, že v osobním majetku, ani SJM nebylo nic. Tím že nedošlo k dědickému řízení, tak ani soud neřešil pohledávky a neurčil, že by se vykonávané pohledávky převedly nějaký dílem na vdovu...

    Znamenalo to asi půl roku psaní, zjišťování, sepisování ale nakonec se smutně zjistilo, že ten vejlupek vlastně zemřel včas.

    Jenom jsme se řadu let obávali, zda nezemřel fingovaně a někomu nepodstrčil na ulici svoje doklady.

    OdpovědětVymazat
  4. Omlouvám se za výpadek v účasti, dohnalo mne jakési nachlazení a v kombinaci s nutnou prací to není zrovna ideální situace.

    OT:
    Opět jsem čtenářsky zabloudila na východní frontu, tentokrát s Vasilijem Grossmanem
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Vasilij_Grossman

    OdpovědětVymazat
  5. Nu, ten pán klidnější spánek jistě mít bude. Zachoval se přesně podle evangelijního doporučení.
    Ovšem těm, kdo mu újmu způsobili, to jistě bude sečteno. To není ten typ lidí, kteří prosívají o odpuštění.
    Milan

    OdpovědětVymazat