úterý 19. listopadu 2013

Tuhle věc jsem zpackala

a nedá se nic dělat, teď už to musím dobojovat.
Zhruba takové úvahy mi táhly hlavou, když jsem se chystala na to soudní jednání.

Na klientku byla uvalena exekuce, se kterou nesouhlasila, řešilo se to ve zmatcích, zmatek byl i v dokladech a v tom, co bylo placeno a co ne. Nešlo o vysokou částku, pohledávka byla bagatelního rázu, což bylo štěstí, protože jinak by mne ta kauza stála mnohem více nervů. Jednání s klientkou bylo obtížné, mnohem obtížnější, než to vypadalo na začátku; znala jsem ji už z jiné, nesporné věci, a proto jsem zprvu žádné potíže nečekala. Ale postupně se ukázalo, že společnou řeč budeme hledat obtížně, a chvílemi jsem už přemítala, jestli to neskončí nějakou stížností na Komoře. Přitom jsem k ní byla ještě vstřícná, zejména pokud jde o účtované odměny. Ale měla jsem dojem, že v jejích očích je celá justice a  možná i celý svět jediný obrovský kadlub nespravedlnosti a já na tom nic nezměním.

To se někdy stane, že se to prostě celé nepovede.
Soud mi napsal, že moje podání posoudil jinak než jsem jej označila, klientka opakovala pořád dokola, že to nikdy neskončí a ona bude platit tu samou pohledávku vymahačům znovu a znovu, a pokládala to celé za donebevolající křivdu, exekuovaná částka jí beztak byla hned na začátku stržena z účtu a do toho soud nařídil jednání. Já jsem ale původně nepočítala s tím, že se v této věci bude konat ústní jednání, a tak jsem navrch dostala příležitost zjistit, že jsem v tom zmatku přehlédla možnost namítnout místní nepříslušnost, protože věc vyřizuje okresní soud nikoliv podle místa, kde paní bydlí, ale podle místa, kde bydlela předtím. Přehlédnutí bylo z vícero důvodů pochopitelné, ale stejně to bylo přehlédnutí, a už to nešlo zhojit, navíc klientka vyjadřovala k tomuto procesnímu soudu značnou nedůvěru z důvodů jakýchsi předchozích nedobrých zkušeností. Jiná místní příslušnost soudu sice není ničemu na újmu, jenomže nařízené jednání znamenalo, že k němu musím dojet, zatímco takhle se mohlo konat u soudu, který mám přímo u nosu. Takže ztracený čas navíc.

A tak jsem se připravila na to, že to bude ostuda, nepovedené podání mi soud omlátí o hlavu, zmatek v dokladech nám přičte k tíži, protistrana se bude dobře bavit a já na to celé jenom doplatím.
Klientka se jednání zúčastnit nechtěla, což mne potěšilo, protože bez účastníků se to obvykle vyřídí tak nějak poklidněji, zejména za daných okolností. Ale den předtím, než se jednání mělo konat, mi nechala v kanceláři vzkaz, že přece jenom přijede. Ještě lépe, pomyslela jsem si, takže to bude fiasko s plnou parádou.

Jediným světlým bodem na celé věci bylo, že se jednání konalo v mém oblíbeném městě.
A tak jsem tam přijela, a protože jsem měla do začátku jednání trochu času, dala jsem si cappuccino v malé kavárně, která by ráda byla stylová, ale nebyla. Pozorovala jsem ranní provoz na ulici a hlavou mi táhly úvahy, že tohle mohlo být i moje město a ti lidé mí sousedé, ale nikdy to tak nebude, protože to tak nebude.

A pak už jsem se zvedla a odebrala se do Justiční ulice, vystoupila do prvního patra soudní budovy a šla čelit tomu debaklu. Před jednací síní seděl mladý pán v obleku, nepochybně právní zástupce protistrany; hned se ke mně hlásil, představil se a já také, podali jsme si ruce a on se nadechl.

"Paní kolegyně, hovořil jsem o té věci s klientem...," začal a já jsem věděla, že teď to přijde... něco jako: to vaše podání bohužel můj klient nemůže uznat, neberte si to osobně, ale víte, že můj klient postupuje seriózně, nemyslím, že svým postupem něčeho dosáhnete... a k tomu potutelný úsměv znamenající "mám v to kapse".

"Hovořil jsem o tom s klientem a on nemá zájem tu pohledávku dál vymáhat, nabízíme smír. Vezmeme náš návrh zpět, vy také, každá strana si ponese jen náklady řízení."
Myslela jsem, že špatně slyším, a snažila jsem se vykoktat nějakou odpověď, abych si upřesnila, cože to vlastně navrhují. A kupodivu, svůj návrh zopakoval. "Tak na to bychom asi přistoupili," odpověděla jsem vskutku překvapivě. Svitla mi jiskřička naděje: že by to nakonec nebyl až takový debakl?

Přišla klientka a spustila své obvyklé lamentace, že tohle nikdy neskončí a dluh bude po ní vymáhán pořád dál a dál a dál...
Ale to už jsem se vzpamatovala, vplula do své role a naznačila jí, jak by bylo vhodné postupovat.

Na chodbu dorazil mladý soudce a když nás našel v družném rozhovoru, s nadějí v hlase zjišťoval: "Tak co, budeme se soudit, nebo ne?". Hned se ptal, jestli už chceme jít do jednací síně, nebo hodláme ještě pokračovat v diskusi přede dveřmi. Už jsme byli na všem podstatném dohodnuti a tak jsme šli rovnou s ním, žádné komisní zvolání "účastníci do jednací síně" se tentokrát nekonalo, on si ani nevzal talár, zaprotokoloval, že se strany pokusí o smír a že soudit se dneska nebude; ani jsme při projevech vůči soudu nemuseli vstávat. K mé klientce potom vlídně pohovořil, že věci není radno nechávat dojít tak daleko, čímž možná trochu v jejích očích napravil pověst zdejšího soudu a možná také ne, a potom nás propustil.

Jela jsem domů a říkala jsem si, jaké přináší tahle práce paradoxy. Někdy napíšu bezchybné podání, s argumentací, která by podle mne měla obstát, pečlivě cituji judikáty a vyvracím námitky protistrany, vše je tak, jak má být, a stejně žádoucího výsledku nedosáhnu, věc je posouzena jinak a veškerá snaha vyjde vniveč. A jindy...


10 komentářů:

  1. Jestli on s nama nekdo nehraje takovou potouchlou hru... :D

    OdpovědětVymazat
  2. Odkud pochází slovo "zpackat"?
    Myslím, že od chovatelů koček. Kočka svými packami nenechavými něco provede a tomu se říká zpackání.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      to je originální vysvětlení.
      Pravda, od Blaise Pascala to asi odvozeno nebude:-)

      Vymazat
  3. Tak Milan mě donutil, abych si to vygooglila. Dle jazykovědců je slovo packat onomatopoické - tedy vytvořeno zvukomalebně, a skutečně má souvislost se slovem packa (jako nešikovná ruka) - zajímavé je, že úplně stejné slovo "patzen" mají Němci, a taky to znamená packat, a jeden by myslel, že jsme to prostě přejali od Němců, ale ono ne, obě slova údajně vznikla současně a nezávisle na sobě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je legrace. I ve francouzstine se ta packa pouziva ve spojeni "coup de patte" (z lat. pattus) a znamena to projev nesouhlasu, kritiky, neco jako poskrabani. Doslava "rana packou"
      Francouzi zasadne nepriznaji, ze by sami neco packali, ale kritizuji radi :)
      Bylo by zajimavé moci zjistit, jaky vyraz byl pro zvireci koncetinu ve spolecném prajazyce indoevropském nekdy pred 9000 lety !
      MaB

      Vymazat
    2. Rusky packat se řekne pačkať :) A angličtina má pro to slovo botch, které se čte s tím širokým vokálem, skoro jako "bač" - též onomatopoické. Prostě z nějakého důvodu, když něco zkazíme, zvrtáme, dooráme a podobně, napadne nás slovo pač, pac, bač....

      Strašně by mě zajímal výraz se sankrstu, protože to by definitivně ukázalo hodně hluboko do nějakého prajazyka:)

      Vymazat
    3. Já jsem tušila, že se tady tomu někdo podívá blíže na zoubek:-)

      Jinak jste mi připomněly tento článek - je z poněkud neseriózního webu a obsahově může asi leckoho rozčílit, protože je psán na obhajobu kreacionismu, ale dávám jej sem kvůli zajímavým postřehům o jazyce (neumím zhodnotit, zda se autor nemýlí):
      http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/3460-poznatky-jazykovedy-proti-evoluci.aspx

      Vymazat
  4. Ah, Christabel, tenhle pocit v břiše, když jedu na jednání přesně znám - hlavně když klient něco tvrdí a pak se přijde na to, že měl zmatek v dokladech, stejně ale očekává, že všechno dopadne bezchybně a nějak se to zaonačí...Mám radost, že to dopadlo takhle! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kate,
      kdyby to dopadlo takhle vždycky, když se "to" nepovede, bylo by to fajn:-)
      Ale nemůžeme pořád vyhrávat, to je jasné.

      Vymazat