pondělí 20. ledna 2014

Viníkem navždy

Přemýšlím o člověku, který zavinil dopravní nehodu.

Žije svůj běžný život: rodina, láska, práce nebo studium, zájmy, koníčky, tak jako ostatní.
Jednoho dne sedne za volant, jako už tolikrát, a jede za nějakým svým cílem.
A dopustí se chyby.
Možná jede moc rychle, možná se nesoustředí na řízení, možná nedbá nepříznivého počasí a špatného stavu vozovky.
Každý den se na silnicích dopustí tisíce řidičů podobných chyb. Ale jen některé z nich skončí fatálně.

A tak je to zrovna tentokrát. Chyba neúprosně zapadne do řetězu jiných událostí. V jejím důsledku vyhasne lidský život.
Osudy dvou dosud vzájemně cizích jedinců se střetnou a jeden pohltí druhý, jako při srážce hvězd kdesi v hlubinách vesmíru. Jeden skončí, druhý pokračuje.

Čirá hrůza se zhmotní.
Strašlivý zármutek blízkých oběti, jejích rodičů, partnera nebo dětí. Pláč a zmařené naděje.
Ale nehoda je předělem i v životě viníka. Výčitky svědomí, bolest jeho i jeho rodiny. Stín viny, už navždy. Dnes, zítra, pozítří, za rok, za dva, za deset let. Život předtím, život potom.

Policejní vyšetřování, lékařské zprávy, pojistná hlášení, všechno se slévá do jednoho šedočerného proudu.
A nad tím bliká to jediné, zbožné a nesplnitelné přání: kéž by se to nestalo! Kéž by bylo možné vrátit čas! Kéž by ta jedna jediná vteřina proběhla jinak!
Ona možná jinak proběhla, ale v jiném, paralelním vesmíru, o kterém můžeme jen snít. A žít musíme v tom zdejším, našem, pro nás jediném a jedinečném.

Modleme se za oběti.
Modleme se za viníky.