neděle 30. března 2014

Březnové radosti

O právě končícím měsíci, deníkově, oddechově a povrchně

Nemův svět
V březnu jsme s dětmi navštívili Mořský svět na pražském Výstavišti; o expozici jsem vůbec nevěděla, dokud jsme nedostali rodinnou vstupenku jako dárek od našich přátel.
Dětem se to moc líbilo; řekla bych, že na atraktivitě mořských živočichů, barevných rybiček, sasanek a žraloků má nedocenitelný podíl milý a povedený dětský film Hledá se Nemo.
Při plánování výletu jsme ovšem pozapomněli, že na Výstavišti se koná také Matějská pouť. Já bych si tuto událost ráda odpustila, ale pouť nás hned po opuštění Mořského světa rázem pohltila. A tak jsme využili krásného počasí a dopřáli dětem několik matějských radovánek. Musím přiznat, že ačkoliv mám denně spoustu výchovných připomínek k zanedbávání úklidu, vzájemnému hašteření a podobným záležitostem, které jsou asi všude stejné, jedno dětem upřít nemohu: nežadoní o každou hloupost, sladkost a atrakci, kterou vidí, chápou, že si mohou vybrat mezi zmrzlinou a lízátkem a nedostanou obojí, že se musí na autíčkách vystřídat a že teď, když už jsme se svezli na horské dráze, jdeme k autu a jedeme domů a nebudeme se tu déle zdržovat. A tahle určitá skromnost uprostřed tisíce lákadel mne u nich těší.

Horečka sobotní noci, podruhé
Občasné domácí shlédnutí nějakého starého filmu se u nás stává pěknou tradicí.
A tak jsme si nedávno pustili kultovní Horečku sobotní noci. Viděla jsem tento film už jednou, před mnoha lety, minimálně patnácti či spíše osmnácti. Pamatovala jsem si jen to, že se v něm žhavě tančí a že John Travolta je tam opravdovou hvězdou.
Byla jsem proto poněkud zaskočená sociálním rozměrem filmu, který mi v paměti vůbec neutkvěl. Taneční scény mi připadaly méně žhavé než při prvém shlédnutí, bezvýchodnost života a absence perspektivy mladých lidí z periferie naopak daleko obludnější. Je asi pravda, jak podotkl manžel, že na tento film se člověk dívá v pětatřiceti jinýma očima než ve dvaceti.

Valčík ve Španělském sále
Po několika letech jsme opět byli hosty plesu v reprezentačních prostorách Pražského hradu.
Nijak zvlášť jsem netoužila tento ples navštívit, přistupovala jsem k tomu proto dost laxně, a když jsem se probrala z letargie, bylo trochu pozdě řešit nové šaty. A tak jsem se pořád nemohla rozhodnout, úchvatné šaty se mi zdály už trošku obnošené a ty neobnošené zase ne tak úchvatné. Nakonec jsem to ale vyřešila a na plese se nám líbilo.
Mimochodem, myslela bych, že s vědomím, že na ples do Španělského sálu se nechodí v krátkých šatech, se dáma už narodí, a nemusí to být ani uvedeno na pozvánce. Ovšem navzdory tomu, že to tam výslovně uvedeno bylo ("dlouhé šaty"), jsem žasla, co jsou některé také-dámy schopné považovat za vhodné oblečení na takovou akci.
Prezident nepřišel. Ale klidně přijít mohl, protože tentokrát jsem neměla v plánu jej vytrhovat ze zábavy nějakou suplikou.

Konec daňové sezóny
V pátek jsem vytiskla a podala poslední daňové přiznání, přesněji poslední březnové přiznání, protože dvě budu podávat v prodloužené lhůtě do června. A oslavila jsem to tím, že jsem celé páteční odpoledne nedělala vůbec nic! Kromě koupení rohlíků a pověšení prádla.
Manžel sice po příchodu domů nemohl otevřít dveře do bytu, protože u prahu tábořily děti v polštářovém domečku, nebyla přichystaná večeře, nemluvě o nějakém vyváření na víkend, také žehlení prádla zůstalo na jindy, ale jako oslava to rozhodně nebylo špatné. I když příliš často se to asi opakovat nedá.

Lamí svetr
Rozhodla jsem se razantně ukončit problém, který mne celou letošní zimu ztěžoval pobyt v práci: dopoledne je v mé kanceláři příliš chladno. Problém se během zimy neodstranil, sídlíme v historickém domě, vytápění není snadné, kotel už má svá léta, byl asi špatně nastavený a seřídit se jej nedařilo. A tak jsem zainvestovala do svetru z lamí vlny, která je kvalitní a údajně velmi hřejivá. Pokukovala jsem po tom svetru ve výloze už od Vánoc, ale stále jsem si na něj nenacházela čas. Teď, když jsem se konečně odhodlala zajít do obchodu, napadlo mne, že s koncem zimní sezóny by na něj vlastně mohla být sleva, protože cena se mi zdála neúměrná tomu, že jde o pouhý svetr. Ale lamí svetry jsou prý nadčasové zboží a sleva se na ně neposkytuje.
Teď jen doufám, že ten svetr někde nezapomenu, až si ho sundám, protože mi bude příliš horko.

Boty
Po dlouhé době se mi podařilo koupit si jarní boty s podpatkem nižším než osm centimetrů. Mám tedy určitou naději, že v nich bude možné dokonce i chodit, a tento počin zde musím zaznamenat pro budoucí generace.

U brány kostela
Šla jsem dnes na večerní mši svatou a u brány kostela jsem potkala bývalého jáhna zdejší farnosti, který je už vysvěcen na kněze a byl tu patrně na návštěvě. Je to člověk na první pohled prozářený, obdarovaný a velice charismatický; podobný je i kněz, který slouží mše v tomto kostele.
Jak jsem tak vstupovala do kostela, došlo mi v plné síle, jak skvělý okamžik prožívám. Byla to spontánní, čirá, průzračná radost. Musela jsem se usmívat a kdyby mne v tu chvíli viděl někdo zvenčí, jistě by to cítil také a ptal by se, co mne tak nadchlo.
Až mne překvapilo, jak snadné je nechat všechny nepřátele víry a posměváčky, všechny, kdo útočí a dorážejí jak vzteklí psi, jim samým, jejich nenávisti, nepochopení a zlosti, jak strašně jednoduché je ignorovat jejich urážky a jak málo se člověka může dotknout zloba, která se řine z jejich úst.
Kéž by šlo všemu Zlému vzdorovat tak snadno!

PS. V dané souvislosti mne oslovilo dnešní čtení, zejména druhé.