sobota 1. března 2014

Obchod se vzpomínkami

Dnes máme malé výročí: je to přesně rok ode dne, kdy jsme se přestěhovali.

A pro mne tím skončilo několikaleté období, kdy jsem tak trochu obchodovala s nemovitostmi.

Současně s přestěhováním jsme prodali byt. Myslela jsem si, kdovíjak to opláču; byl to první domov, který jsme s manželem společně zařídili, narodily se nám do něj všechny tři děti. Kupodivu, žádné slzavé údolí se nekonalo. S bytem jsem se rozloučila docela snadno, snad proto, že stěhování mne zaměstnalo natolik, že na nějakou nostalgii nezbyl čas. Ostatně, bydlíme stále ve stejné čtvrti jako předtím, část zařízení jsme si vzali s sebou, co bylo třeba pořídit nově, vyrobil stejný šikovný truhlář, a v novém domově jsme se zabydleli velmi rychle. Tak jakápak nostalgie?

O několik let dříve jsme se sestrou a dalšími příbuznými přistoupili k vypořádání spoluvlastnictví k chatičce, kam jsem jezdila odmalička. I v tomto případě jsem se divila, jak snadno jsem se s chatou rozloučila. Ale opět se sešlo více faktorů, které mi to ulehčily: chata byla pro účely naší rodinné rekreace už opravdu nepoužitelná, zůstala v dobrých rukou jednoho z mých bratranců, který ji postupně vylepšuje, a na návštěvu za starými známými do chatové osady můžu snadno zajet. A tak mne určitý odlesk nostalgie přepadne jen velmi zřídka, obvykle ve chvílích, kdy ucítím závan vůně skutečného lesa a vzpomenu si, že s takovou vůní jsem jako dítě o prázdninách usínala.

V době mezi vypořádáním vztahů k chatě a prodejem bytu jsem se zbavila ještě spoluvlastnictví na domě po svých prarodičích. A to je úplně jiná kapitola.
O zrušení spoluvlastnictví jsem v tomto případě vysloveně stála, usilovala jsem o něj a iniciovala jej.
Paradoxně právě tohoto kroku lituji nejvíce.
Nemá to vůbec žádnou logiku; vlastnické právo mi nebylo k žádnému užitku, v domě jsem nebydlela, nepronajímala jej ani z něj neměla jiný příjem, dokonce jsem jej více než deset let ani nenavštívila, ale po celou tu dobu jsem platila různé poplatky, pojistky a daně, které se s vlastnictvím pojí. Byla jsem vlastníkem toliko menšinového podílu na této nemovitosti, dům chátral a já jsem s tím nemohla nic dělat. Nebyl určen pro mne.
Přesto mne každé pomyšlení na ztrátu vlastnického práva k tomu domu zamrzí. Vskutku se dá říci, že toho lituji; avšak s výhradou, že svých rozhodnutí litovat příliš neumím, neboť vím, že v dané chvíli a v dané situaci jsem měla k tomu, co jsem učinila, velmi dobré důvody. Mohu se na sebe obvykle spolehnout v tom, že kdybych se za stejných podmínek rozhodovala nyní, rozhodnu se stejně jako tehdy.

Ale je to pro mne ponaučení.
Už to neudělám.
Už se nechci zbavovat žádných zdí, ke kterým mám vztah, pokud to nebude z existenčních důvodů nutné nebo pokud je nebudu přenechávat někomu z nejbližších.
Vzpomínky se neprodávají.