čtvrtek 13. března 2014

Obhájkyně ex offo I.

Obhajoby v trestních věcech jsou pro mne něco jako třešnička na dortu advokacie.

Oblíbila jsem si je už jako advokátní koncipientka. Šlo to postupně, nejprve jsem práci na civilních i trestních kauzách příliš nerozlišovala a brala vše... prostě jako práci.

Mou úplně první účastí u jednání trestního soudu bylo zastoupení odsouzeného, který si žádal o podmíněné upuštění od trestu zákazu řízení motorových vozidel, tedy o vrácení řidičského průkazu po uplynutí poloviny trestu. Žádosti našeho klienta soud vyhověl; pamatuji si, jak mne zaskočilo, když mi při rozloučení na chodbě soudu vděčně děkoval.
Na svou první obhajobu si vzpomínám velice dobře, byl to velmi mladý Rom, který se pokusil o krádež. Pamatuji si, jak byla při hlavním líčení slyšena znalkyně z oboru psychiatrie, která sice napsala na obžalovaného fundovaný posudek, ale na mou žádost, ať se otočí a určí, o kterém člověku z těch, kteří sedí na lavici obžalovaných, hovoříme, ukázala na někoho jiného.

Anebo ten vlasatý mladý muž, který se zapletl se zákonem, dokonce v několika případech. Už byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu a ještě ho nějaké další řízení čekalo. Jenomže než proběhly všechny procedury, mladík si našel ženu, dokonce opuštěnou matku s dítětem. Začal pracovat a pomáhat jí s výchovou dítěte a ona se o něj začala starat. Najednou žili jako rodina a do vězení se mu nechtělo, a proto přišli do naší kanceláře.
"Ten hoch je ztracen," podával mi spis můj nadřízený kolega-školitel, když mne posílal na krajský soud k veřejnému zasedání o odvolání. Znamenalo to, že změnu rozsudku nemůžeme čekat a nástup do výkonu trestu se stane neodvratným.
Neměla jsem tehdy žádná očekávání ani předsudky, jela jsem ke krajskému soudu, něco jsem tam odvolacímu senátu přednesla - a ejhle! Trest byl podmíněně odložen. A výrok krajského soudu v této věci, s odůvodněním, proč postačuje uložení výchovného trestu namísto trestu spojeného s odnětím svobody, posloužil zase jako argument v druhém, běžícím řízení, kde soudce rovněž uznal, že z tohoto pachatele státem živeného vězně činit netřeba.

Opravdovou radost jsem při této práci pocítila poprvé asi u obhajoby vyjukaného, trochu jelimánkovitého syna jednoho klienta naší kanceláře. Pobýval ve společnosti starších, vskutku nevhodných kamarádů, kteří se dopustili poměrně závažné loupeže. Vtažen do děje, posloužil jim snad jako řidič, nevzpomínám si už přesně. Za tuto pomoc při trestném činu mu reálně hrozilo nepodmíněné odnětí svobody. Můj školitel si dělal v tomto případě velké starosti a hodlal obhajobu zajistit sám, bohužel to z nějakých organizačních či logistických důvodů nebylo možné, a tak musel vyslat mne coby koncipientku. Brala jsem to tehdy poměrně bezstarostně a skutečně, navzdory neblahým prognózám skončilo řízení podmíněným odsouzením, což byla za daných okolností výhra.
Vzpomínám si, že po hlavním líčení jsem šla na pravidelný každotýdenní oběd s kolegou koncipientem z protější kanceláře. Bylo horko, město zalité sluncem a my seděli na stinné terase restaurace, kam jsme tenkrát chodívali; byla jsem úplně blažená, napětí soudní síně spadlo, já jsem si vychutnávala tu chvíli, vesele rozmlouvala se svým společníkem a ani příliš nevnímala, že do restaurace přišel na oběd také můj právě odsouzený mladý klient se svými rodiči, kteří hlavnímu líčení přihlíželi.
Když jsme se chystali k odchodu a došlo na placení, číšník se na mne obrátil a řekl úslužně: "Vy platit nebudete, vaši útratu zaplatil tamhle pan B....".
V takových chvílích je prostě skvělé být obhájkyní v trestních věcech.
Vracím se do kanceláře téměř krokem tanečním, usmívám se a skoro se vznáším několik centimetrů nad zemí.

Jenomže takhle to není vždycky.
S touhle prací se pojí i spousta nepříjemného. Návštěvy v bezútěšných vazebních věznicích, mnoho hodin strávených při nudných výsleších na policejních služebnách. Zamítnuté návrhy na provedení důkazů, slzy poškozených, zdlouhavé čekání při poradě senátu, zklamání z příliš přísných rozsudků, bolest rodičů obžalovaného. Noční můry ze zmeškání lhůty pro odvolání. Frustrace z opakujících se jmen místních recidivistů na rozpisech hlavních líčení pro daný den vedle vstupu do soudní síně. Pocit bezmoci.

V takových chvílích mne napadne, že není tak skvělé být obhájkyní v trestních věcech.
Ale jen na okamžik.


6 komentářů:

  1. Je to milé čtení, ale buďte opatrná.
    Syndrom vyhoření je u právníků častější než v jiných profesích (snad jen vyjma učitelů). A přiliš mnoho advokátů končí z toho jako alkoholici. A někteří z těch advokátů, co jsem znal, skončili sebevraždou.
    Pravidelná psychogiena je pro tuto práci nezbytná.
    Přeji Vám, ať se Vám ta práce daří.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      děkuji.

      Máte pravdu, syndrom vyhoření určitě hrozí a i já vím o případech kolegů, kteří skončili špatně nebo se potýkají s následky té práce ve velmi smutné podobě.

      Teď je to ale dobré, protože jsem měla několikaletou rodičovskou přestávku, kdy jsem pracovala méně a trestní obhajoby opustila úplně; takže teď se postupně vracím a docela si to užívám.
      Takové přerušení práce bylo z tohoto hlediska určitě hodně užitečné.
      Kdyby k němu nedošlo, možná bych teď psala trochu jiným tónem.

      Vymazat
    2. No ano...mateřská.
      Mateřská je možná důvod, proč ženy podléhají syndromu vyhoření mnohem méně než muži. A zatímco žena nad 50 je v zaměstnání stále ještě výkonná, mnohdy více než ty mladé, tak muži nad 50 už nestíhají a nezvládají a s mladšími kolegy nemohou soupeřit, nelze-li využít nasbíraných zkušeností (a to v právu jde díky neustálým změnám stále méně a méně).
      Milan

      Vymazat
    3. Milane,
      to s těmi zkušenostmi tak úplně není.
      I když se zákony pořád mění, stále je zkušený advokát s praxí třeba 25 nebo 30 let přece jenom ve výhodě oproti těm mladším. Není to jenom v zákonech...

      Vymazat
  2. Dobrý den. Díky za pěkný článek.

    Docela by mne ale zajímalo, zda jste prožila někdy úplný pocit nespravedlnosti v trestní věci, čili nikoliv, že někomu dal zbytečně velký flastr, ale že sedí někdo úplně nevinný?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      to je dobrá otázka.
      Docela dobrou vizitkou justice tak, jak ji znám, je, že tento pocit v podstatě nezažívám (ale já taky nedělám těch případů tolik, nemám velký vzorek, navíc tahle pouliční kriminalita je často doznaná nebo jde o pachatele chycené při činu).
      Ano, zbytečně přísný trest, to ano, ale že bych mívala pocit, že byl odsouzen někdo nevinný, to ne.

      Vzpomínám si na dva případy, ale vlastně ani jeden nebyl můj. U jednoho hlavního líčení jsem zaskakovala za kolegu (ale z jiné kanceláře). Obviněný se doznal, ale dva nebo tři svědci tvrdili, že se činu dopustil jeho bratr a nikoliv on, tedy že to "bere na sebe" za někoho jiného. Byl odsouzen. Ale byla jsem tenkrát jen u toho HL a neřešila celý případ, tak nevím, co bylo za tím.

      Pak jedna loupež s vysokým trestem, to dělala naše kancelář. Jenomže přebírali jsme to po někom jiném, až v polovině obhajoby, to je vždycky problém. Nevím, co tam bylo, ono na začátku proběhlo nějaké doznání, ale potom zase popření, obviněný byl odsouzen. Nejsem přesvědčená, že byl nevinný, to ne, ale vadilo mi, že tenkrát soud nepředvolal jednoho svědka, který měl potvrdit alibi...Měla jsem z toho případu tehdy divný pocit, ale že byl nevinný, to tvrdit nemůžu.

      Potom si vzpomínám na jednoho obviněného, který se doznal k okrádání lidí na ulici a oni mu pak do obvinění přidali i nějaké další případy, které policie vedla jako nevyřešené - a to se tedy hodně bránil, mělo to docela logiku, protože se doznal, ale k tomu, co udělal, a odmítal, aby mu přišili další věci a i ty další skutky měly dost odlišný způsob provedení... jenomže si už vůbec nepamatuji, jak to dopadlo.

      Teď jsem si vzpomněla na dost děsný případ, kdy státní zástupce hrozně šel po odsouzení jednoho člověka.
      To bylo tak: jeden muž šel do sadu krást třešně, vzal si kovový hák na tahání větví, bylo po dešti a on hrábl do větví, dotkl se drátů a spálil ho el. proud. Ten strom hned pokáceli a manželka toho mrtvého si potom asi po dvou měsících vzpomněla, že by se to mělo stíhat, a začali stíhat zaměstnance správce el. sítě, který měl v tom sadu prořezat větve, že nedodržel nějakou normu a ty větve prořezal špatně. Jenže ten strom tam už nebyl, okresní soud to nechtěl odsoudit (logicky), ale SZ se odvolávalo a z kraje to vraceli, nakonec se to nějak uplácalo, ale bylo to hrozné. Ale to nebyla moje kauza, nýbrž kolegova, já jsem na tom případu vůbec nepracovala.

      Vymazat