čtvrtek 8. května 2014

Nikdy se nedívám na válečné filmy

Ale tuto svou zásadu jsem nedávno porušila.

Jak se to stane? Jednoduše. Manžel si šel pustit film a zeptal se mne, zda se nechci dívat.
"To je z Vietnamu? Tak to ne. Jdu žehlit."
"Tohle je ale jiný film než ostatní. Je to podle skutečných událostí. A je zajímavý taky tím, že ten americký plukovník, který tam velel, se potom, když padla železná opona, vrátil do Vietnamu a setkal se s velitelem nepřátelského vojska, který stál tehdy proti němu. Mluvili o té bitvě. A napsal o tom knihu."
"Ne, válečné filmy nejsou nic pro mne."
Mířila jsem k žehlicímu prknu. Na obrazovku jsem jenom mrkla. Ale podívám se aspoň na začátek, jak vypadá ta vietnamská džungle. Tak dobré, vojáci jsou ještě doma na základně, zatím se tam nebojuje, chvilku se můžu dívat. Taky komu by se chtělo takhle večer žehlit, že? Jen kousek. Jakmile se tam  začne střílet, jdu od toho.

A tak jsem nakonec viděla film "We Were Soldiers" s Melem Gibsonem v hlavní roli skoro celý. Jen v těch nejdrastičtějších momentech jsem se snažila utéci k žehličce, abych se brzy před obrazovku zase vrátila. A potom jsem si ještě dlouho do noci četla v knize, kterou plukovník Moore, velitel americké 7. kavalerie, o bitvě v údolí Ia Drang napsal.
Pravda, film jsem přerušovala různými laickými otázkami: nebylo mi jasné, co to je "přistávací zóna X-Ray", neznala jsem význam kódu "zlomený šíp", nevěděla jsem, proč vojáci pořád hlásí do vysílaček nějaká čísla, a kromě toho jsem se ptala manžela, který film už znal, jak to s jednotlivými hrdiny dopadne, kdo přežije a kdo ne.

Film obsahuje řadu velmi sugestivních momentů, přičemž zdaleka nejde jen o bitevní scény. Řeč plukovníka Moorea k vojákům před odjezdem do války, dojemné okamžiky loučení vojáků s rodinami, strach čekajících manželek a doručování zlověstných telegramů s tou nejhorší zprávou. Také pochybnosti velitele o smyslu války, modlitby a osobní statečnost jednotlivých aktérů. Učinilo na mne dojem, jak se vojáci mají starat o sebe vzájemně, jak neexistuje, aby zanechali na bojišti těla mrtvých kamarádů, jak odpovědně k celé akci přistupoval velitel.

Když jsem se dívala, jak vrtulníky vysazují příslušníky 7. kavalerie v zóně X-Ray a jak dochází k prvním střetům s protivníky ze severovietnamské armády, uvažovala jsem o věcech, o kterých obvykle nepřemýšlím.

Zevnitř jsou všechny války stejné, kruté a nelítostné, přináší strašné utrpení, lidé v nich umírají. Voják jde tam, kam ho velitelé pošlou, bojuje a když zemře, umírá za svou zem. Padl při plnění svých povinností, zemřel jako hrdina.
Ale je velký rozdíl mezi válečným úsilím legitimním, ospravedlnitelným, morálním, a takovým, které těmito atributy nedisponuje. Například voják Rudé armády u Stalingradu věděl, že dělá vše pro to, aby vyhnal ze své vlasti nepřítele, který tam bezostyšně vtrhl; situace byla přehledná a jasná. Přehledná byla i pro útočící stranu, která si sice počínala v rozporu se všemi myslitelnými pravidly, nicméně s jasnou pohnutkou získání "Lebensraumu", přikrášlenou nějakým tím stavěním hrází bolševismu.
Ovšem mohl si americký voják ve Vietnamu říci, že brání svou vlast? Asi tak, jako mohli němečtí vojáci tvrdit, že brání Německo na Volze nebo v Egyptě (což skutečně tvrdili). Jistě si takový voják může říci, že hájí zájmy své vlasti; to je ale něco jiného než hájit svou zem, napadenou, zotročenou a trpící, nebo tím "jen" ohroženou. Takže mne při sledování boje v údolí Ia Drang napadalo, zda si její účastníci položili otázku "co tady vlastně dělám?", "proč do těch lidí střílím?", "jaký to má účel?". Nalezení odpovědi je například u příslušníků 7. kavalerie plukovníka Moorea bezpochyby složitější, než tomu bylo ve válkách poněkud... jednoznačnějších.
To by nás ovšem nemělo odvést od toho, že pokud jednotlivý voják plní rozkazy ve službách své země a přitom položí život, pak takovou oběť ambivalentní povaha války nijak nesnižuje. Snad nesnižuje.

A přemýšlela jsem i o jiných věcech.
Napadlo mne, co když se mí synové budou chtít stát profesionálními vojáky? Z takového pomyšlení mne mrazí. Bylo by to pro mne velmi skličující. Ale co bych mohla dělat, kdyby se tak rozhodli?
A není vůbec vyloučeno, že takto budou uvažovat. Vyrůstají v domě, v němž je knihovna naplněná knihami o válkách, o bitvách, o generálech i obyčejných vojácích. Už jako batolata nosí maskáče a hrají si s malými tanky a pistolkami. Vojenskou uniformu doma máme, tatínek sleduje po večerech válečné filmy. A maminka? Prohlíží ve volných chvílích mapy bitev druhé světové války a čte si o vojenské strategii.
Jak by je mohlo napadnout nestát se profesionálními vojáky?

Ale jak to změnit? Knihy zamknout, filmy nesledovat, hračky vyhodit? A na války zapomenout?


Věnováno Janice

22 komentářů:

  1. Článkem jste mě potěšila, Christabel, a věnováním... dojala :-). Moc děkuji.

    Vzpomněla jsem si při čtení na jedno vyprávění Ajši Kaddáfí. Její bratr Khamis měl od dětství rád stavebnice, rostlo to s ním a chtěl se stát stavitelem. Pak ale najednou stavebnice odložil a na dotaz rodiny vysvětlil, proč už nechce být stavitelem, ale vojákem: "Někdo musí stavitele chránit, aby mohli pracovat."

    Ale jinak - na válečné filmy se taky nedívám. Úplně mi stačí realita...

    Janika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Janiko,
      ano; víme, že se to děje i teď, už to je hrozné, a drásat se ještě filmovými obrazy těch hrůz?
      Ale je pravda, že tenhle film je sice místy drastický a také je hodně smutný, ale není cynický, jak prý takové filmy, speciálně z této války, někdy bývají, tak oslovil i mne. Další ale vidět nepotřebuji, tohle mi stačilo.

      Přemýšlím, jak kluky namotivovat, aby se chtěli stát raději těmi staviteli než vojáky. Ale nemyslím, že by cesta vedla tak, že jim budeme existenci válek tajit.

      Vymazat
  2. Teprve pri navsteve Vietnamu jsme pochopili, proc nemohli Americané, i s tak neumerne velkou vojenskou prevahou, vyhrat.
    Stejne tak nam bylo jasné u Diên Biên Phu, proc tam byli pred 60 lety porazeni Francouzi.
    Po hroznych bojich v extrémnich podminkach, trvajicich 170 dni, padla "Perla cisarstvi", ktera po 300 let spojovala dve civilizace.
    Bitvy si vyzadaly velké obeti na obou stranach, zahynulo v nich 10 000 Viêt-minhu a 3000 francouzskych vojaku, 10 000 jich bylo zajato a z cesty do taboru na prevychovu, dlouhé 700 km, se jich 70% nevratilo.
    Klicem vitezstvi bylo nejen to, ze Vietnamci byli schopni vykopat za mesic 400 km zakopu, ale jiste i silné povedomi vlastenecké.
    To bylo jeste mnohonasobne vetsi ve valce s USA, kdy bylo zabito pres 3 miliony civilniho obyvatelstva.
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ve Vietnamu byly natolik specifické podmínky a taková vojenská historie, že tu válku asi opravdu vyhrát nešlo. Ale po bitvě je každý generál, tak je obtížné soudit.

      Plukovník Moore píše ve své knize také o tom, co bitvě předcházelo, mimo jiné zmiňuje návštěvu bojiště, kde 11 let předtím (tj. před rokem 1965) došlo k porážce fr. jednotek:

      We walked the battleground, where a bullet-pocked six-foot-high stone obelisk declared in French and Vietnamese: "Here on June 24, 1954, soldiers of France adn Vietnam died for their countries."

      No, to je to, o čem píšu.
      Ale historii francouzsko-vietnamských bojů jsem si ještě nenačetla.

      Vymazat
  3. 8.5.2014 padl v Mali serzant Marcel Kalafut. Bylo mu 26 let.
    I on "Padl pri plneni svych povinnosti, zemrel jako hrdina."
    Polozil svuj zivot ne proto, aby branil svou zemi, ale proto, aby pod francouzskou vlajkou zabranil masakrovani nevinnych, bojoval proti teroristum, kteri nerespektuji ta nejzakladnejsi lidska prava..
    Kdyz jsem slysela zpravu, jméno Marcel Kalafut mi bylo okamzite povedomé. Nahlédnutim do svych zaznamu jsem si jen potvrdila, ze jde skutecne o jednoho z mnoha slovenskych vojaku cizinecké legie, pro kterého jsem koncem lonského roku pracovala. Chystal se tehdy na misi, po Gabonu, Afghanistanu, Centrafrique mel odjet do Mali.
    Tito vojaci podepisuji zvlastni pracovni smlouvu. Je na ni napsano cerné na bilém, ze jejich vojensky status vyzaduje za vsech okolnosti ducha obetovani (esprit de sacrifice), ktery muze jit az k obeti nejvyssi.
    Marcel je v poradi osmy z tech obycejnych chlapcu, kteri jsou schopni neobycejnych cinu.
    Myslim na jeho rodice, s jejichz jmény jsem se v dokladech setkala. Na syna mohou byt pravem hrdi, snad jim to v tech bolestnych chvilich alespon trochu pomuze.
    Ja ted' vim, ze az se priste budu loucit se slovenskymi nebo ceskymi legionari, odjizdejicimi na misi, kterym vzdy preji st'astny navrat, budu o ne mit vetsi strach.
    Zadny vojak, ktery padne, neni anonymni. Ani zadna z civilnich obeti.
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je smutné čtení.
      Jeho rodiče určitě neutěší nic.
      Přitom to vojenské povolání není dnes už zdaleka tak nebezpečné jako dříve, většina vojáků se vrátí domů, i když ne bez problémů, protože mnoho z nich potom pronásleduje posttraumatický syndrom a podobné záležitosti.

      O tvrdém výcviku v cizinecké legii jsem si dříve také něco přečetla, není to povolání pro každého, zdaleka ne všichni obstojí...
      Je to smutné. A doba, kdy nebudou podobné mise vůbec potřeba, zdá se, nikdy nenastane?

      Vymazat
    2. Bol to hrdina, sme na neho hrdí

      Vymazat
  4. Jeden novější, odjinud, taky stojí za vidění Black Hawk Down
    Snow

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O tomto filmu vím, všichni ho chválí, ale pro mne je z kategorie těch, u kterých se raději, pro svůj klid, nedívám ani na titulky...

      Vymazat
    2. z Vietnamu se nabízí Lovec jelenů (The Deer Hunter) o hodně složitější...

      Vymazat
  5. Predstavu o tom, jak obtizny byl "navrat do zivota" vojaku z Vietnamu a jak tezce ji byli veterani poznamenani, je mozné si udelat ze starsiho velmi dobrého filmu Taxi Driver Martina Scorsese s Robertem De Niro a Judy Foster.
    (Palme d'Or z Cannes, 4 nominace na Oscara - nejlepsi film, nejlepsi herecky vykon).
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. omlouvam se Jodie Foster :)

      Vymazat
  6. Děkuji za doporučení, ale já se nikdy nedívám na válečné filmy!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To neni valecny film !
      MaB

      Vymazat
    2. Vlastně Forrest Gump je také zčásti o vietnamské válce a návratu z ní a taky jsem to zvládla:-)

      Vymazat
  7. Na sci-fi filmy se taky nikdy nedíváte ?
    hranice je až překvapivě tenká

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, také ne, resp. velice výjimečně.
      Já se vůbec dívám na filmy sporadicky. Takže když už nějaký kvalitní film vidím, obvykle na mne učiní značný dojem.

      A podepisujte mi prosím komentáře.

      Vymazat
  8. Z válečných film se hodí sledovat pouze německé a japonské.
    To, co točí vítězové, je lépe nevidět.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve Vietnamu Americané ani Francouzi vitezové nebyli.
      Muze byt ale zajimavé srovnavat filmy tocené na stejné tema z pozice vitezu s filmy tocenymi z pozice porazenych.
      MaB

      Vymazat
    2. Právě, ve Vietnamu nebyli Američané vítězi - i když zrovna v té popisované bitvě za vítěze považováni asi jsou.

      Jinak se momentálně dívám na ruský dokumentární seriál Velká vlastenecká válka (vždy v úterý večer na ČT2); ty dokumenty se mi líbí, jsou pěkně udělané, ale stejně je tam to zkreslení zřetelné: zamlčení toho horšího, zdůraznění toho lepšího, některé věci se moc nehodily do krámu... ale nijak zvlášť mi to nevadí, informačních zdrojů je dostatek, je možno je porovnat a udělat si vlastní obrázek.

      Vymazat
    3. Ale Američané přeci neprohráli. Prohrál jihovietnamský stát (už ani nevím, jak se jmenoval) a Američané pouze stáhli svůj pomocný kontingent. Nepodepisovali žádnou bezpodmínečnou kapitulaci, jejich političí vůdcové a generálové nebyli postaveni před soud, nebyla jim ustavena žádná okupační správa atd. atd. Porážka jejich realativně malého výsadkového vojska nebyla porážkou jejich státu, se situací Německa, Japonska a jejich spojenců se to nedá srovnávat.
      Jejich filmy o této válce nepovažuji proto za příliš věrohodné.
      Milan

      Vymazat
  9. Ale jak to změnit? Knihy zamknout, filmy nesledovat, hračky vyhodit? A na války zapomenout?


    V dnešním světě ne příliš dobrý nápad.
    Milan II

    OdpovědětVymazat