středa 14. května 2014

Potkala jsem zpravodajce

Nájezd bacilů skolil postupně celou naši rodinu, a tak jsem měla v uplynulých dnech příležitost si trochu poležet a přitom přečíst žhavou knižní novinku: memoáry Jiřího Růžka, nazvané V labyrintu zpravodajských služeb.
Předkládám několik letmých dojmů z četby.

Ačkoliv recenze, kterou jsem si předem přečetla, nebyla nikterak pochvalná, knihu pokládám za velmi zajímavou, poctivě napsanou a čtivou. Nad každou její stránkou jsem měla na zřeteli, že autor z podstaty věci nemůže napsat vše, resp. ani podstatnou část z toho, co by napsat mohl či chtěl. Je vlastně překvapivé, že jsme se dočkali těchto poměrně otevřených memoárů vysoce postaveného pracovníka zpravodajských služeb, navíc vydaných jen zhruba s desetiletým časovým odstupem od posledních popisovaných událostí.

Jiří Růžek se v knize soustředí na roky 1990  2003, během nichž působil na manažerských pozicích v několika zpravodajských službách. Popisuje náročné období po změně společenských poměrů, bolestné a klopýtavé hledání nové tváře zpravodajských služeb v demokratické zemi, vlastní i cizí manažerské úspěchy a omyly. Vzpomíná na své kolegy, nadřízené i podřízené spolupracovníky, zahraniční partnery a  což je pro čtenáře zvláště zajímavé  na jednotlivé osobnosti polistopadové politické garnitury. Místy je to skutečně smutné čtení, zejména když se autor pozastavuje nad diletantismem, amatérismem a různými nelichotivými aspekty lidské povahy, které se plně projevily ve vzájemném pletichaření tam, kde by mělo panovat ovzduší spolupráce, loajality a vědomí společného cíle.
Autor má dar přiblížit čtenáři několika slovy či zachycením určitého momentu povahy lidí, s nimiž se setkal. Některé z nich hodnotí velmi vysoko, jiné kriticky, přičemž ve více případech zmiňuje, že rozdílné názory či profesní neshody s tím či oním spolupracovníkem nepřinesly do jejich vztahu osobní zášť, což je postoj, kterého si velmi cením. Velice zajímavý je autorův pohled na některé kauzy, případně mediálně propraná témata (stíhání Romana Hrubanta, aktivity Vladimíra Hučína, jmenování a odvolání Karla Vulterina) a rozbor příčin, proč zpravodajské služby, zejména BIS, nefungují tak, jak by měly, a neposkytují státní správě servis, který by od nich měla očekávat.
Sám autor z textu samozřejmě vystupuje jako odpovědný a kompetentní manažer, jehož případná selhání jsou do značné míry omluvitelná či pochopitelná, nebo přímo vyplývající z okolností. Ale to je tak trochu vlastnost memoárové literatury; od pamětí nečekám hlubokou sebekritiku a sypání si popela na hlavu, ale spíše vykreslení situace tak, jak ji autor sám vnímal, a zdůvodnění jeho různých kroků, počinů a rozhodnutí. 

Nad knihou jsem si uvědomila, jak velmi tajemné, zajímavé a vzrušující je pro mne prostředí zpravodajských služeb, navzdory tomu, že z valné části to patrně není nic jiného než nudná úředničina. Je mi líto, že o této činnosti nevím vůbec nic, že jsem se s tímto prostředím úplně minula; ačkoliv střízlivě vzato, mrzet mne to asi nemusí, zejména zohledním-li poměry popsané v Růžkově knize.
Bohužel, ani po jejím přečtení mi není tak úplně zřejmé, jak vlastně by měly zpravodajské služby fungovat, jaké úkoly by měly plnit, komu by se měly zodpovídat a kdo by měl být pověřen jejich kontrolou. Autor se těmto otázkám sice na mnoha místech knihy věnuje, nicméně ucelený obrázek o problematice jsem si nevytvořila, což ovšem přičítám spíše své nedostatečné pozornosti a jisté roztěkanosti při čtení, kterou mohu připsat nepohodlí způsobenému nemocí.

Dojem, který na mne kniha učinila, nejlépe vystihuje to, že  ačkoliv v celé knize není popsáno vůbec žádné skutečné zpravodajské dobrodružství, žádné dramatické situace, zkrátka nic, co by se byť vzdáleně podobalo laickým představám o "agentech" či "kontrarozvědce" –, asi poprvé v životě mi moje vlastní povolání připadalo málo zajímavé. Přesněji řečeno, méně zajímavé než povolání zpravodajců. A to už je co říci.


Poznámka: obálka knihy se mi nelíbí a Vladimír Špidla by měl, až bude příště psát stručné úvodní slovo k nějaké knize, věnovat větší pozornost jeho formulaci.


12 komentářů:

  1. Když zpravodajec píše memoáry, činí tak pro výrobu falešných dějin.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      proč falešných?
      Činí tak pro svou sebeobhajobu, pro výrobu svých subjektivních dějin.
      Je to podle mne legitimní, tedy pokud neporušuje mlčenlivost, neohrožuje své bývalé kolegy a podobně.
      A čte se to pěkně... jen se člověk musí snažit odfiltrovat to subjektivní. To je jasné, že lidé, které tam kritizuje, budou mít na danou věc diametrálně odlišné náhledy. Však mohou také napsat svůj pohled na stejné události.

      Vymazat
    2. Dějiny píší vítězové, jsou tedy vždy více či méně falešné;-)

      Vymazat
    3. "Dejiny pisi vitezové"...
      Pritom vetsina tech, kteri se do historie nejvyznamneji zapsali, skoncili porazeni.
      MaB
      MaB

      Vymazat
    4. Něco jako ve smyslu: "Tak jsme to tomu Napoleonovi nandali." ?

      Vymazat
    5. Já si vlastně ani nemyslím, že by nějaké dějiny ve smyslu objektivního záznamu skutečnosti existovaly.
      To, co se odehrálo v realitě, odešlo, je to někde - ve čtvrtém, časovém rozměru, jediném, v němž je možný pohyb pouze vpřed; otištěno ve Vědomí či Bytí, nebo ve vesmírném hologramu... prostě někde to je, ale my k tomu nemůžeme. To, co si čteme v knihách, je více či méně zkreslený záznam, více či méně subjektivní zachycení.

      Takže mně vůbec nevadí paměti podané tím způsobem, jak píše pan Růžek. Stejně jako mi nevadilo číst paměti poraženého generála Mansteina. Prostě to čtu s tím, že to píše poražený (nebo odvolaný) člověk, který chce podat svůj náhled na věci.
      Mám snad čekat, že někdo napíše "vedl jsem hloupou válku, počínal jsem si v ní špatně, vraždil jsem, kde jsem neměl, celý život jsem věřil něčemu, čemu jsem věřit neměl, nedokázal jsem se vzepřít tomu, čemu jsem se vzepřít měl, činil jsem jedno špatné rozhodnutí za druhým"?. No, bylo by zajímavé, ale takové skutky sebereflexe tedy od nikoho nečekám.

      Kromě toho si myslím, že Jiří Růžek je na to v tomto ohledu ještě dobře. Poté, v jakých situacích se ocitl, bychom od něj mohli čekat možná daleko více zášti, zapšklého obviňování kdekoho, házení špíny - toho by mohla být ta kniha klidně plná. A není.

      Vymazat
    6. "Tak jsme to tomu Napoleonovi nandali" ...
      coz nebranilo tomu, aby byl loni umisten americkymi internauty (specialni software) na 2. miste, hned po Jezisovi a pred Mahometem, na zebricku nejmarkantnejsich osobnosti vsech dob.
      ( Hitler 7., Alexander Veliky 10., Darwin 12. )
      Myslim, ze ani u samotnych Francouzu by mozna tak dobre nedopadl.

      vyse jsem se podepsala 2x, takze tentokrat bez :)

      Vymazat
    7. Tak ve zdejší anketě Největší Čech zvítězila divadelní postava, fiktivní intelektuál Jára Cimrman (žil na přelomu 19. a 20. století a zasloužil se o mnohé objevy a nejen o ně). To je myslím světová rarita.

      Nedokážu odhadnout, na jakém místě by zde skončila nějaká česká obdoba Napoleona, kdybychom nějakou měli, ale na druhém místě by to nejspíš taky nebylo.

      Vymazat
    8. Česká obdoba Napoleona bylm Žižka a ten takto dobře rozhodně neskončil.

      Vymazat
    9. Žižka mne také napadl, ale přece jenom, jeho srovnání s Napoleonem, když vezmu v úvahu mezinárodní význam jejich výbojů, neobstojí.
      Žižka určitě budil respekt, ale je to přece jen hodně český píseček...

      Vymazat
  2. Když si k tomu doplníš tři základní zásady tajné služby, máš reálný obraz situace :
    1. Nikomu nevěř! 2. Vše je jinak . 3. Nikdy se nedovíš vše.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Buteo,
      to je především reálný obraz konspirační teorie:-)
      Ale uznávám, že ve vztahu k pamětem zpravodajského důstojníka na tom něco je.

      Vymazat