pondělí 9. června 2014

Dopočítávání

Navštívila mne kamarádka a u sklenky vína jsme probíraly novinky. Když přišla řeč na jejího milence, posmutněla. Nechce s ní mít dítě. Za několik let mu bude padesát a má obavy, že by dítě nestihl vychovat do dospělosti a vypravit do života.

"Chce mít všechno v pořádku, jeho táta umřel v 63 letech a on si to vzal do hlavy..."
Chápavě jsem pokývala hlavou, ale kamarádka pokračovala: "... a já mu říkám, že si to jenom v té hlavě takhle programuje..."
"A ty se divíš?", zeptala jsem se. "Co myslíš, že já? Taky to mám spočítané. Do šestačtyřiceti."
Kamarádka vytřeštila oči. "Cože?"
Uvědomila jsem si, že ona je v jiné situaci než já. Její maminka žije poklidně, užívá si důchodu, občas převezme starost o vnoučata, otec je nesmírně aktivní, podniká, sportuje, cestuje.
"No když už nemáš rodiče, tak si to prostě dopočítáš. To je jeden z důvodů, proč jsem nikdy nechtěla mít dítě po čtyřicítce. Nechci mít v šestačtyřiceti třeba pětileté dítě. Já vím, že se může něco stát zítra a taky se nemusí stát nic. Ale stejně mám spočítané, kolik bude dětem, až mi bude čtyřicet šest."
Kamarádka stále odmítavě vrtěla hlavou.
Smutně jsem se usmála a zkusila to vysvětlit ještě jednou: "Když už nemáš rodiče, nebo jednoho z nich, jsi... nechráněná. Jsi na řadě."

Myslím, že mi nerozuměla.
To je dobře.