pondělí 2. června 2014

Ukončení spolupráce

Smlouvu o poskytování komplexních právních služeb s tímto klientem uzavřel můj starší kolega-školitel právě v době, kdy jsem nastupovala do naší kanceláře. Nový klient, spousta rutinní práce a nová koncipientka – přímo se nabízelo, abych vyřizování záležitostí tohoto klienta dostala na starost já, což se také stalo.

Během dvanácti let toho člověk samozřejmě v takové profesní spolupráci prožije hodně. Část agendy se v průběhu času měnila, i průšvihy se občas objevily, čemuž se asi nelze vyhnout. Naštěstí nebyly obvykle na naší straně a vše se podařilo vždy nějak vyřešit.
Bylo zajímavé, že osobně jsme se se zaměstnanci tohoto klienta téměř nesetkávali; vše se vyřizovalo telefonem, faxem, e-mailem a poštou. Málokdy někdo od nich musel přijet k nám, tu a tam byla nutná jejich účast u některého soudního jednání, kolega tam zřídka zajel, myslím, že méně než jednou ročně; nebylo to vlastně potřeba. Když o tom tak přemýšlím, připadá mi zvláštní, že s některými lidmi jsem byla třeba po dobu deseti let v telefonickém a mailovém kontaktu, ale nikdy jsme se neviděli naživo.
Ať tak či tak, měla jsem telefonní čísla a mailové adresy na mnoho zaměstnanců společnosti, s nimiž jsem příležitostně cosi řešila, od ředitele přes účetní po pracovníky na nižších vedoucích pozicích ve výrobě, skladu a distribuci.

Taková dlouhodobá spolupráce mi maximálně vyhovuje. Jednak odpovídá mému naturelu, mé stálosti a tíhnutí k určité kontinuitě, jednak přináší spoustu praktických výhod. Není třeba opakující se záležitosti řešit vždy od začátku. Víme, jaký problém s tímto typem smlouvy vyvstal minule, a tentokrát se jej můžeme vyvarovat. Víme, že podobný spor, který hrozí nyní, jsme vedli už před pěti lety, a máme na paměti, co nám k němu tehdy řekl soud. Kdepak, není nad dlouhodobou spolupráci. A s tímto klientem to bylo přesně takové a trvalo to dvanáct let.

Ale loni někdy začátkem jara se stalo něco neobvyklého: zavolali mne, ať přijedu k nim, do centrály. A důvod? Analýza velkého počtu smluv z hlediska možnosti jejich ukončení.
Zahraniční vlastník uvažuje v rámci řešení vleklé krize o ukončení činnosti v naší zemi. Ale možná, že k ukončení nedojde, ještě není rozhodnuto.

"A můžu se zeptat, jak k tomu došlo?", ptala jsem se ředitele, s nímž jsem vyřizovala agendu, kvůli které jsem přijela. "Přece to tak dlouho fungovalo, snad více než dvacet let? A know-how máte doslova dokonalé, jak jsem jej mohla poznat..."
"Dokonalé know-how máme, dlouho jsme fungovali bez problémů, ale když se podíváte do segmentu trhu, pro který my pracujeme a dodáváme, tak ten se sám potácí ve velkých problémech. Naši zákazníci se drží jen tak tak a to se projevuje i na nás... už není kde ušetřit."
Takovému vysvětlení jsem rozuměla.
Slunečným dnem jsem odjela domů. Byla jsem docela optimistická, vždyť ukončení činnosti je velmi drahé řešení; bylo by škoda, kdyby dobře fungující podnik s počtem zaměstnanců spíše ve stovkách než desítkách musel ukončit činnost.
S podivem jsem si uvědomila, že pokud by opravdu skončili, nemrzela by mne na tom samotná ztráta práce, které mám i tak dost, ale právě zpřetrhání dlouhodobých vztahů a konec jedné části mého profesního života.

Přešlo léto a bylo zřejmé, že žádný optimismus není namístě.
Dostávala jsem zadání, která nepochybně svědčila o tom, že společnost míří k ukončení činnosti.
Mé telefonáty s vedoucími zaměstnanci společnosti nabývaly daleko osobnějšího rázu než dříve.

"Víte, já jsem se tady za poslední týdny hrozně moc naučila," sdělila mi s povzdechem hlavní personalistka v době, kdy se chystala největší vlna propouštění.

"Já to udělám... ale je mi to vážně líto," říkala jsem řediteli, když žádal o právní revizi dopisu pro odběratele společnosti s oznámením o ukončení činnosti. "Po tolika letech, co s vámi pracujeme..."
"Vždyť budeme třeba zase spolupracovat."
"Ale stejně pořád nemůžu uvěřit, že končíte."
"V životě je třeba vyzkoušet zase něco nového," chlácholil mne ředitel, jakoby to patřilo k jeho samozřejmým úkolům. Obdivovala jsem jeho optimismus, zejména když jsem si uvědomila, že pro tuhle společnost pracuje snad ještě déle než naše kancelář.

A tak to pomalu utichlo. Smlouvy se vypověděly, nemnohé zahájené spory ukončily, spisy uzavřely.
Od pracovního stolu se dívám na police ve skříni s hromadou posledních spisů. Musím je ukončit a předat asistentce k uložení do archivu.
A co s tou krabicí pod stolem, kam jsem celé roky ukládala jejich "jednorázovky", odkontrolované smlouvy, stanoviska, sdělení, odpovědi na dotazy?
Zavřít a přelepit páskou "skončeno, zapomeňte".

Zima/jaro 2014

11 komentářů:

  1. Jo, nejak takhle jsem se taky loucil z byvalym zamestnavatelem - nebylo mi ani tak lito te prace, ktera posledni dobou, po pravde, stala za prd, ale spis, jak pises, zpretrhani tech vazeb. Ale nastesti se s byvalymi (tad myslim byvalejsimi nez ja :)) kolegy potkavame i nadale, byt s frekvenci vetsinou jednou za rok, takze to nevidim tak cerne.

    Ale dvanact let je dvanact let, to clovek nevymaze...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ehm, "s byvalym", indeed...

      Vymazat
    2. Dvanáct let je dost. Celé ty roky jsem k prvnímu dni v měsíci posílala někam nějaké otravné přehledy, o kterých mám podezření, že je většinou nikdo nečetl:-) a najednou je prvního - a nic.

      Vymazat
    3. ... i když posílám vlastně jiné výkazy jinam, což je dobře.
      Nemít povinnost posílat nějaké výkazy, to by nebylo dobré.

      Vymazat
  2. Já to mám jinak. Zažila jsem už kdeco, a naučila jsem se nekoukat zpět. Do nekonečna a pořád dál :-). Minule jsem musela do své bývalé ordinace, kde jsem byla 18 let. Mnohokrát malovala, přezařizovala, obnovovala, prošlo mi tam několik generací pacientů, několik zaměstnanců, narodilo se mi "tam" dítě.. V novém jsem nyní 14 měsíců a jsem s tím naprosto ztotožněna. Ta návštěva mi neudělala dobře, i když se mi tam nic zlého nestalo - je to prostě jen jedna uzavřená etapa. Nostalgie mě uvádí do stresu. Nic takového! Svých aktuálních starostí mám i tak dost :-) Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      na tom něco je.
      Já si trochu té nostalgie povolím, ale to neznamená, že bych se s nastalou situací nedovedla smířit. Klienti přicházejí a odcházejí.
      Ovšem kdyby nastalo něco obdobného, jak popisujete, tedy nějaké stěhování a změna poměrů v kanceláři, což asi nastane, až půjde kolega do důchodu, tak to by mi asi to přijetí situace nešlo tak rychle. Raději se tím nezabývám.

      Vymazat
  3. Inu život je změna a proto i změna je život.
    Některé změny jsou velmi nevítané.
    Některé jsou náhlé, jiné jsou plíživé.
    Plíživá nevítaná změna ... radši nehodnotit.
    Protože jste si proklamativně prohlásila pravdoláskařkou, neměl by Vám ujít tento článek:
    http://neviditelnypes.lidovky.cz/rozhovor-kvalita-demokracie-se-podstatne-snizila-fv7-/p_politika.aspx?c=A140604_221836_p_politika_wag#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=pes_neviditelny&utm_content=main
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      pravdoláskařka sice ano, ale ne ta verze Pravdoláska 2.0, která je teď propagovaná, s tím už nechci mít nic společného.
      Rozhovor jsem včera načala, bohužel jsem nestihla dočíst, dnes se k němu vrátím.
      Na Neviditelného psa jsem si v poslední době zvykla chodit, hodně dlouho to šlo mimo mne, ale teď už čtu pravidelně.

      Vymazat
  4. Ahoj chris.

    Jsem typ člověka co miluje začátky a výzvy a nové věci a ráda začínám a stejně tak ráda dobře odvedenou práci dokončuji. A s úsměvem na tváři jsem ráda že hotovo.

    Ovšem rozumím tomu zvláštnímu pocitu. I když už jsem dávno skončila na svém minulém místě (jedním z mnoha míst a druhů zaměstnání co jsem už stihla vyzkoušet - i když u jednoho zaměstnavatele - mám takový ten "Baťa" postup). Tak pořád je to moje místo, moje pobočka a i když logicky jsou tam už jiní lidé, jiný provoz jiné všechno tak stále o ní přemýšlím jako o mojí. Asi sentiment nebo co to. :)

    Iva :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ivo!
      Já jsem přesný opak, nejradši jsem, když věci jdou tak, jak jsem zvyklá. Ale tak, přizpůsobit se taky umím:-)

      Ráda Tě tu vidím a přeju, aby se Ti v baťovském postupu dařilo!

      Vymazat
  5. Vidíš, zrovna včera jsem třídil a vyhazoval nějaké články, které jsem kdysi v potu tváře dohledával a kopíroval po knihovnách... ležely mi tu léta, aniž bych na ně sáhl, kromě nutnosti je vždycky jednou za čas přemístit... tak jsem to tak procházel a říkal si - no tenhle, tenhle si nechám, co kdybych ještě... nakonec šly skoro všechny, a ten zbytek asi bude muset ještě pár let ležet ve skříni, a pak půjde taky.

    OdpovědětVymazat