sobota 5. července 2014

Sladká nevědomost

Úvaha k 36. narozeninám

Denně čtu články tematizující různé závažné společenské, politické, etické i jiné problémy, denně o takových problémech přemýšlím a často se zde k nim také vyjadřuji. Ale nebylo to tak vždycky. S překvapením zjišťuji, že jsem se celá léta bez takových úvah obešla.

Nemám teď na mysli období vysokoškolského studia, kdy jsem se věnovala škole, práci na částečný úvazek, návštěvám studentských klubů a hospod a všechen zbylý čas trávila drbáním se spolubydlícími na kolejní chodbě. O víkendech doma jsem potom doháněla spánkový deficit; dobře si pamatuji, jak mne sestra pravidelně budila, ať vstávám, protože oběd je na stole. Televize pro mne tehdy neexistovala, noviny jsem nečetla, dění jsem nesledovala a soustředila se jen na (obvykle dost veselý) studentský život. Dodnes jsem přesvědčena, že kdybych sečetla čas utracený v hospodách a vysedáváním na kolejích, mohla jsem paralelně vystudovat ještě další vysokou školu. Naštěstí mi jedna stačí.

Ale co období poté, kdy jsem se vrátila ze studií, nastoupila do zaměstnání, bydlela ještě u otce a neměla žádné starosti, žádné závazky a v podstatě žádné povinnosti, vyjma pracovních? Nikdo po mně nic nechtěl, všechen mimopracovní čas jsem mohla věnovat sama sobě. Neměla jsem si právě tehdy tvořit názory na to, co se kolem nás děje?
Co jsem vlastně v té době dělala, kromě toho, že jsem chodila do práce?
Netuším. Nějak si nemohu vzpomenout.
Víkendové večery jsme trávili s bratrancovou partou, chodili jsme ven, do restaurací, na diskotéky, pořádali večírky u nás, za pěkného počasí na zahradě. Několikrát ročně jsem jezdila na srazy s kamarádkami ze školy. Také jsem měla přítele, jak se dnes říká: chodila jsem se sportovním novinářem a s ním navštěvovala hokejové zápasy. Na nich mi byla zima a jediným světlým bodem byla většinou opečená klobása o přestávce. Stejně dodneška nepoznám offside. Byl to fanoušek horolezectví, a protože pracoval téměř neustále, často jsem si při návštěvách u něj četla jeho knihy. Znala jsem historii různých výstupů na Mount Everest. Uměla jsem vyjmenovat všech čtrnáct osmitisícovek. Vím, že na jedné z těch hor nejdou lezci až na samotný vrcholek, neboť místní pověra praví, že tam sídlí zlí duchové. Vím, že nejtěžší je K2. Ale mačky jsem nikdy na vlastní oči neviděla a sama bych na žádnou horu nelezla ani za nic.

Celkově jsem se v těch letech osobnostně nikam neposouvala.
Knihy, kromě těch horolezeckých a několika dílů Harryho Pottera, jsem nečetla, noviny příliš také ne. Do internetových diskusí jsem nechodila vůbec, ani jsem nevěděla, že nějaká diskusní fóra existují. Jeden čas jsem zběžně četla hlavní stranu české BBC, protože v její redakci tehdy pracovala moje sestra. O politiku jsem se nestarala, ale k volbám jsem chodila; z oněch dob mi mimochodem zůstal zakořeněný zvyk volit tu stranu, která slibovala nejnižší daňovou zátěž. Došla jsem k závěru, že nepochybně patřím do katolické církve a nějakým omylem jsem v ní nebyla pokřtěná, ale vstup do takové organizace se mi zdál asi neúměrně náročný vzhledem k mému tehdejšímu rozpoložení.

Profesně to bylo ovšem něco jiného. Složila jsem advokátní zkoušky a následně i zkoušku rigorózní, díky které jsem získala slušivý titul JUDr. Usadila jsem se v advokátní židli a zvykla jsem si na ni tak, že si sama sebe v jiném právnickém povolání představuji jen obtížně. Ale teorii práva jsem skoro zapomněla, nějaké obecné právní problémy mne nezajímaly, žila jsem jenom praktickým právem, které jsem mohla použít v pracovní době.

O většině společenských problémů jsem si nic nemyslela a obvykle o nich ani nic nevěděla. Neřešila jsem skutečné zájmy politických stran, nepřemýšlela o limitech svobody slova, nevím, zda jsem si něco myslela o euthanasii nebo potratové pilulce, nevím, jestli jsem měla nějaký názor na válku v Iráku. Myslím, že ne. Kdyby se mne někdo zeptal, co si myslím o očkování, určitě bych něco řekla, nejspíš, že o vhodnosti očkování pochybují jen alternativní ignoranti.
Nějakými názory jsem disponovala pouze v opravdu základních otázkách: odjakživa jsem byla zarytým euroskeptikem, odevždy jsem trpěla averzí vůči feminismu a také stabilně nemám ráda projevy rasové a náboženské nesnášenlivosti ve všech formách.

Jinak mne společenské, politické ani etické problémy nezajímaly, netrápily, nepotřebovala jsem se k nim vyjadřovat.
Až časem se to změnilo...


10 komentářů:

  1. Chris,přeji všechno nejlepsí a gratuluji k takovému posunu....jsme lidé vůle a rozhodujeme se, dobrá volba :-)
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito,
      děkuji:-)
      Doba, kdy jsem chodila jenom do práce a pařit, měla tedy také něco do sebe, ale teď přišel čas starat se i o jiné věci.

      Vymazat
  2. Vcera jsem vzpominala, ale pripojit se s gratulaci mohu az ted'.
    Takze preji zajimavé pokracovani putovani po ceste za poznanim a svobodou, ktera, jak vime, zacina tam, kde konci ignorance - jak pise Dita, jsme lidé vule a rozhodujeme se...:)
    MaB.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MaB,
      děkuji!

      Teď jsem moc nepsala, nejdřív hektický závěr školního roku a potom, uplynulý týden byl pro mne dlouhý, naše holčička byla poprvé na táboře (i když ne stanovém). A tak jsem jen počítala dny a vzpomínala, jak se jí tam asi líbí. Ale zvládly to dobře (byly tam se sestřenicí), dneska jsme ji přivezli a velká spokojenost.

      Vymazat
  3. Ver zdraví ještě jednou tolik. Nejméně jednou tolik!!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Také Vám přeji vše nejlepší, hodně Božího požehnání a radost z dětí.
    Milan
    N.B. Svatba dopadla výborně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji.
      Jsem ráda, že se slavnostní den vydařil:-)

      Vymazat
  5. Christabel,v šestkové soustavě slavíte kulatou 100 :), tak přeju všechno nejlepší. Jarmila

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stovku? Tak to je to tady dříve, než jsem čekala:-)
      Děkuji!

      Vymazat