sobota 27. září 2014

Proč nebýt nevěrná

Na titulní straně dnešního vydání deníku Právo je článek o tom, že značné procento ženatých českých mužů a vdaných českých žen tají před svým manželským partnerem část příjmů; nejčastěji proto, aby mohli financovat nevěru.

Nad tím článkem jsem si opět uvědomila, jak snadné by to u nás bylo.
Nemusím manželovi skládat žádné účty z té části společných financí, s níž disponuji, nehlásím vlastně ani příjmy, takže kdybych mezi tím chtěla zašantročit nějaké peníze na dárky pro milence (protože restaurace a hotely, nebo kde se ta nevěra provozuje, by asi platil on?), nebyl by to vůbec problém. A zamířit ráno "jakoby" do práce nebo někdy "jakoby" za kamarádkou a místo toho na zálety, by bylo také snadné.
Proč já to vlastně nedělám?
Nepřipravuji se o nějaké báječné životní potěšení?
Podle průzkumů se takto chová celkem vysoké procento mých spoluobčanů. Takže v tom asi potěšení nacházejí, když to dělají. Jinak by to nedávalo smysl.

Bohužel, tu věrnost nemohu vydávat za něco ušlechtilého.
Jakože bych si třeba mohla myslet, jak jsem vzorná. A být na sebe pyšná.
Ale to ani při nejlepší vůli nemohu.

Jednak mi v manželství celkem nic nechybí, tudíž nevím, co bych hledala někde jinde, ale to není ten důvod. Myslím, že existuje spousta jiných žen, kterým by také nemuselo nic chybět, ale přesto neodolají novým zážitkům, chutím a vůním.

Jenomže ony jsou asi v jiné situaci než já.
Zkoušela jsem kdysi, v letech po dvacítce, žít tak, jak se dnes žije. V takzvané sériové monogamii. To znamená, že nějaký čas s někým chodíte, se vším všudy, včetně sexu, potom se rozejdete, protože si nevyhovujete, najdete si někoho jiného a zase s ním chodíte se vším všudy. A mezitím si to třeba zpestříte letním románkem s někým, s kým ani nechodíte, jenom si tak užijete, protože chcete. A je to v pořádku, protože dneska se tak žije a vůbec nikdo se nad tím nepozastaví.
Jenomže mi celkem brzy došlo, že to není nic pro mne. Začalo mi to strašně vadit. Připadalo mi, že tím ubližuji ostatním a že ubližuji sama sobě. Už jsem to nechtěla.
Nevěděla jsem, co chci, ale věděla jsem jistě, že tohle nechci.

Vzpomínám si, že před uzavřením sňatku jsem o věrnosti jakožto o jednom z pilířů manželského života vůbec nepřemýšlela. Ale možná to je logické.
Proč bych hloubala o věrnosti, proč bych ji pokládala za oběť, proč bych si připomínala, že manželství žádá vyvarovat se nevěry? Vždyť jsem do manželství doslova utekla před nutností žít tu všeobecně přijímanou, byť sériovou a nikoliv paralelní, promiskuitu. Spatřovala jsem v tom určité řešení situací, z nichž se mi dělalo špatně.
Už si nebudu muset nikoho hledat, s nikým se seznamovat, nikoho poznávat a s nikým cizím spát.

A dnes jsem se dočetla, že si ani nemusím vytvářet černé fondy.
Jaké štěstí.