úterý 4. listopadu 2014

Nad dopisním papírem

už hlavu neskláním.

I když jsem dopisy psala a psala jsem je moc ráda. Psala jsem spoustě lidí a hodně dopisů jsem také dostávala. Měla jsem v šuplíku desky a v nich dopisní papíry, obálky, známky, adresy, stačilo jen vzít si je k ruce, sednout si a psát. V deskách byla dokonce linkovaná podložka, aby mi řádky neujížděly. Sedávala jsem nad těmi papíry, na začátku jsem si vždy krátce rozmyslela, co chci sdělit, a potom už jsem pokrývala písmenky, slovy a větami jednu stránku za druhou.
Na střední škole jsem psala o prázdninách spolužačkám, na vysoké svým kamarádkám, když jsme se déle neviděly. Z koleje jsem psala babičce nebo sestřenici, psala jsem jednomu vzdálenému příbuznému, který sestavoval rodokmen rodiny. Zkrátka, psala jsem dopisy, kdykoliv byla příležitost, a většinou mne to nijak neobtěžovalo. Ale nástup elektronických komunikací tento můj zvyk pomalu, pozvolna, a pak čím dál rychleji zatlačil do pozadí.

Když jsem byla v posledním ročníku na vysoké škole, odjel můj dobrý přítel, se kterým jsem se na koleji často vídala, na roční studijní pobyt do Francie. Jeho jedinečná společnost mi moc chyběla. Nejdřív jsme si psali maily, ale pak mi jednou přišel e-mail:

"Napsal jsem ti dopis, na papír."

Jak jsem se těšila! A když dopis přišel a já z obálky vytáhla několik listů papíru hustě popsaných jeho charakteristickým rukopisem, který nebylo snadné přečíst, měla jsem takovou radost! Nemohla jsem se dočkat, až se do jeho řádků začtu a v klidu si je vychutnám.
A do mailu jsem napsala, že dopis přišel a že jsem odpověděla.
Bylo to zvláštní, vrátit se k obyčejné poště, když je přece k dispozici ta elektronická. A byl to moc dobrý nápad.

Poslední, s kým jsem si vyměňovala psané dopisy, byl můj muž; to bylo ještě v době před naším zasnoubením.
A teď už mi zbyly jenom dopisy, které píšu na počítači v práci, protože v advokátní praxi se stále ještě dost záležitostí vyřizuje korespondenční cestou. Ale to není ono, není to nic osobního, pouhé stroze formulované, úřední sdělení. Jinak píšu jen vánoční přání nebo pohlednice z cest, na psaní klasických osobních dopisů jsem úplně zapomněla.

Ale nedávno jsem potřebovala komusi cosi poslat a chtěla jsem k tomu připsat několik vět na vysvětlenou. Byla jsem v kanceláři, nabízelo se tedy naťukat těch pár řádků na klávesnici a vytisknout. Jenže to není nic pro nás, milovnice dopisního papíru. Který jsem ale po ruce neměla. Což ovšem nepředstavovalo žádnou překážku.
Úplně samozřejmě jsem vzala z tiskárny čistý papír, přeložila jsem jej na poloviční formát a psala jsem, jako bych to dělala naposledy včera. Psala jsem dokonce postaru, nejprve na první stránku a potom na třetí, jako se to dělávalo dříve. Na druhou stránku už jsem se nevrátila, protože dopis skončil; napsala jsem vše, co jsem potřebovala. Psala jsem bez podložky, řádky trochu ujížděly dolů a také jsem viděla, že písmo není dobře čitelné. Takže ani nevím, jestli to adresát všechno přeluštil. Ale upřímně, zase takové duchovní perly v tom dopisu, nebo spíš vzkazu, nebyly, aby musel nepřečteného nějak zvlášť želet.

A když jsem to dopsala, byla jsem jako u vytržení. Páni, napsala jsem dopis! Sice jen krátký, ale opravdický osobní dopis, s datem v záhlaví, oslovením, větami členěnými do odstavců, pozdravem, podpisem a PS.

Byl to po dlouhé době první dopis, který jsem napsala.
Budu věřit, že nebyl poslední.

8 komentářů:

  1. Ach, kde jsou ty doby, nostalgie ne ma dychla i z tohodle blogu :)
    Diky!

    OdpovědětVymazat
  2. Napsal jsem stovky dopisů. A myslím, že zamilované dopisy, které jsem psal jedné slečně mezi 15. až 17. rokem, byly literární perlou. Ale i na dopisech kamarádům jsem si dával velice záležet.
    Dnes bych dopisy příliš nepsal ani v případě, kdyby internet byl třeba pro probíhající přepólování Země na pár let nefunkční. Už na to nevidím. Psát rukou je teď pro mne velice obtížné.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      ono je to obtížnější myslím pro většinu z nás i z jiných důvodů, než uvádíte - jak se teď píše vše na klávesnicích, tak ruka přestává být vypsaná, psaní jde hůř, nejsme zvyklí psát delší texty.

      Kdyby nešel internet, tak se sice vrátím ráda k dopisům, ale asi bych na maily přece jen nostalgicky vzpomínala, tak jako teď vzpomínám na dopisy.
      Ale raději si nepředstavuji, jaké by to bylo, kdyby nešel internet.

      Vymazat
  3. Já mám tak zoufalý škrabopis (půl roku násilím předělávaný levák na praváka a pak zase zpět) že nemůžu psát skoro nic - počítač je pro mne výhra:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      viz výše - kdybys musel, tak bys musel.
      Ale kdyby nebyly počítače, tak nám jako mezistupeň ještě zbývá psací stroj:-)

      Vymazat
    2. a kdyby nesel jen internet, tak by klidne mohl ten psaci stroj byt elektricky... :D

      Vymazat
    3. Dokud člověk slušně vidí, dá se i škrabos dobře napravit. Stačí vzít si namáčecí pero (pero s násadkou) a začít na pěkný papír opisovat zajímavé texty. Samo to člověka vede k tomu, aby začal písmnka vykružovat a "malovat". Jenože dnes se to po nikom nechce. Nad písemným podáním, byť krasopisně napsaným, se všichni úředlníci vyděsí a soudcové ještě více.

      Milan

      Vymazat