neděle 2. listopadu 2014

Zde vzkříšení očekává

Alfred, Václav, Karla
Jako každoročně, i letos jsme navštívili hrob mých předků ve středočeské obci C.




Z těch, kteří jsou zde pochováni, si velmi matně pamatuji jen svou prababičku Karlu. Zemřela v požehnaném věku devadesáti dvou let; jako její malá pravnučka jsem ji vídala při návštěvách u babičky. Mám uchovanou vzpomínku, jak prababička sedí na nízké taburetce a usmívá se na mne.

Pradědeček Václav zemřel dávno před mým narozením. Karla byla jeho druhá žena. S první manželkou, která před svatbou snad žila ve Vídni, měl dvě dcery, mé pratety Marii a Hertu. Pratetu Marii, v rodině všeobecně oblíbenou, jsme v jejím malém domečku na samém konci jedné vesničky poblíž Benátek nad Jizerou navštěvovali; dožila se rovněž vysokého věku, devadesáti šesti let. Jednou, už na sklonku života, mne překvapila sdělením, že až do jejích jedenácti let byla její mateřštinou němčina.
Matka obou sester zemřela a jejich otec Václav se oženil s Karlou, která snad byla kamarádkou jeho první ženy. S ní měl ještě dvě děti, Alfreda a Valerii, mou babičku.
Jak patrno z životopisných dat na náhrobku, bratrovi mé babičky Fredimu nebyl dopřán dlouhý život. Zemřel tragicky, jako šestnáctiletý spadl pod vlak, z něhož se chystal vystoupit; v té době šlo pravděpodobně o dost časté neštěstí. Událost se stala snad před očima jeho rodiny. Moje prababička ji pochopitelně nesla velmi těžce.
A tak mé babičce po smrti bratra zůstaly její dvě polorodé sestry, z nichž druhá žije a těší se navzdory vysokému věku stále dobrému zdraví a svěží mysli; včera jsme ji potkali u hrobu její sestry Marie v Benátkách nad Jizerou, kam jsme přišli zapálit svíčku a ozdobit hrob skromným věnečkem.

Kromě těchto rodinných historií mám také uloženo v paměti, že jedna část rodiny byla postižena poválečným odsunem německého obyvatelstva; možná to byly nějaké babiččiny sestřenice? Nebo jiní příbuzní? Žili poté snad někde poblíž Mnichova, kde je po r. 1989 jednou navštívili moji rodiče.

Rodina se do středních Čech dostala pravděpodobně díky pradědečkovu zaměstnání u dráhy; původně možná od Znojma, přes Litice nad Orlicí, až k Benátkám.
Prababička Karla pocházela snad právě od Znojma. Měla velmi tmavé, až téměř černé oči; v rodině se traduje, že jedním z jejích předků byl hodinář, který na jižní Moravu přišel z Itálie. Tyto tmavé oči se v rodině dědí v ženské linii, hnědé oči měla moje babička, maminka, mám je i já a moje dcera. Velice tmavé oči má také náš starší syn, jen ten mladší se v tomto směru odrodil, ačkoliv jsem tomu nemohla uvěřit a pořád čekala, kdy mu jako miminku ztmavnou. Vůbec mne totiž nenapadlo, že by mé děti snad mohly mít jinou barvu očí než tmavě hnědou.

Ale abych se vrátila k dnešnímu dušičkovému tématu, na hřbitov v obci C.
Hrob je málo navštěvován, náhrobek je poškozený a horní deska také. Prateta chtěla hrob už zrušit, ale já bych jej ráda zachovala. Jezdíme tam sice jen jednou za rok, ale dokud žije někdo, pro koho je to místo důležité a kdo chce uchovat vzpomínku na předky, byť jen matnou a neurčitou, proč jej rušit?
A kromě toho, nápis na náhrobku je opravdu krásný. A nadějný.


11 komentářů:

  1. Chris,

    dík za tuhle dušičkovou připomínku. Jako dítě jsem hřbitovy milovala. Procházeli jsme je s dědou, prohlíželi všechny ty holubičky, andílky, velké hrobky i docela maličké hrobečky nemluvňat. V dospívání jsem k nim pojala nepochopitelnou averzi a teď se tam vracím s lehkou nostalgií a se zvláštním druhem pokory pročítám ty nápisy na náhrobcích. Ač stále raději vzpomínám na své zesnulé na místech, která měli rádi nebo před svatostánkem v kostele, než na hřbitově, je mi trochu líto, že dnešní hroby jsou holé, nicneříkající, že se z nich nedovím nic víc než jméno rodiny. Proto miluju staré náhrobky se jménem, důležitými daty, povoláním a mnohdy i životním mottem. Člověka to přímo nutí zamýšlet se nad tím, jak žije ten svůj pozemský čas, co o něm by bylo do kamene vytesáno...

    Maky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maky,
      díky, hezky jsi to napsala.

      V posledních dnech jsem navštívila několik hřbitovů, všude bylo samozřejmě hodně svíček a květin, ale všímám si, že jsou hezky upravené nejen o Dušičkách. I mimo tyto svátky chodí hodně lidí, nosí květiny, výzdobu, svíčky... tak to je dobře. I když podíl zemřelých, kteří ani nemají pořádný pohřeb a uložené ostatky, je čím dál vyšší.

      Mimochodem, loni nám náš prostřední hlásil, že šli se školkou na místní hřbitov a tam zapálili svíčku. Tak to mne potěšilo, že i učitelky ve školce se snaží děti k tomu vést.

      Vymazat
    2. Maky, jestlize milujete staré necorikajici nahrobky, mela byste navstivit hrbitov ve vesnicce Sapanta v Transylvanii.
      Nahrobky jsou tam vyrezavané, pestre pomalované a jsou na nich vymalovany nejen portréty, ale i vyjevy ze zivota zesnulych, jejich povolani a konicky.
      Nechybi ani humorné rikanky a vzkazy, takze tento do modra ladeny hrbituvek, kde je pres 800 bohate zdobenych hrobu, pravem nese oznaceni "vesely".
      MaB

      Vymazat
  2. Chris, s prekvapenim jsem zjistila, ze Tvoje dusickové rozjimani ve mne probudilo i ty vzpominky, které po leta drimaly kdesi v hlubinach pameti.
    Prekvapuje mne, jak zivé zustaly.
    Osoby, o kterych se zminujes a které jsem znala i ja, at' primo nebo z vypraveni, se mi vybavuji zcela jasne. Uz v tom vidim jistou formu jejich "vzkriseni"
    A je také uzasne zajimavé sledovat, do jaké miry prezivaji v potomcich.
    To je pro mne primo "hmatatelny " dukaz jejich lidské vecnosti. :)
    MaB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. MaB,
      děkuji:-)
      Ovšem v tomto článku se vyskytuje "snad" a "možná" více než v jiných, dávala jsem to dohromady popaměti, z útržků vyprávění, co si tak pamatuju.
      Jenom jsem uvažovala, jestli to tam nemám špatně a že bys mi to mohla opravit: ti příbuzní ve Vídni byli možná z druhé strany, z té vaší? Mám to nějak popletené. Vůbec nevím, co za příbuzenstvo tam bylo a koho tam vlastně rodiče a prarodiče navštívili. Poprvé už na konci 60.let, potom těsně po převratu.
      (Ještě si to taky upřesním s tatínkem, nějak jsem na to mezi řešením daňových záležitostí pozapomněla. A někde mám také nějaké poznámky z vyprávění prarodičů, kde by také mohlo být něco napsáno, ale tohle jsem sestavila jen z toho, co jsem si zapamatovala já sama.)

      Jinak potěšující je, že jsme byli na hřbitově v N. a bylo celkem dobře, že jsem tam donesla jen takový menší věneček, protože tam bylo plno květin a výzdoby a už jsem ho ani neměla kam položit:-)

      Vymazat
    2. Chris, ve Vidni znam pouze vetev ze strany pradedeckova nejstarsiho bratra Karla.
      Je zarazejici, ze jeho syn Karel prisel o syna (ve veku Frediho) pri tragické nehode a jeho druhé zene se rikalo Frau Karla.

      Z napisu na pomniku jsem zjistila, ze se oba Tvoji pradedeckové z maminciny strany narodili v r.1885, obe prababicky v r.1890.
      Karla zemrela v den narozenin svého zete.
      Mohla se jiste ve zdravi dozit jeste pozehnanejsiho veku, nebyt zlomeniny nohy v krcku a nasledného zapalu plic. Do smrti mela dlouhé cerné vlasy bez sedin, v copu stocené do drdulku.
      Vaclav se narodil ve stejny den a mesic jako ja :)

      Vse, co budes chtit doplnit, pokud budu vedet, Ti rada mailem predam.
      MaB

      Vymazat
    3. Díky, to bude ono, ten pradědečkův bratr a jeho potomci.
      Já jsem tušila, že jsem spletla dvě různé rodinné větve. Jenom jsem nějak nemohla přijít na to, kdo v té Vídni byl a jak se tam dostal... Zatímco si vybavuji, že teta Marie říkala, že její maminka byla Vídeňačka (pochovaná je v Kuksu, aby se to nepletlo) a že s Karlou snad spolu šily, že se znaly. Tak tím to vzniklo.

      Doufám, že najdu ty poznámky, kdy jsem si podle informací od všech prarodičů kreslila rodinné "stromečky". Tam by to mohlo být. Jenom to musím najít:-)

      Vymazat
    4. A to jsem tam nenapsala, ale myslím, že Karla se nejmenovala Karla, ale Karolína, ale neříkala si tak, možná se jí to nelíbilo. Znám i její rodné příjmení... to už je docela dobré, protože kdo zná rodné příjmení své prababičky?:-)

      Vymazat
    5. EDIT
      Tak jsem článek zeditovala a zmínku o vídeňských příbuzných vypustila; tohle je zápisek pro moje účely, tak ať to mám v pořádku.

      Vymazat
  3. Třeba vás to potěší: Když jsem poslal obrázek upraveného rodinného hrobu dceři do Londýna, reagovala vnučka slovy "jé, to je náš hrobeček".
    J. Hruška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Hruško,
      to víte, že mne to těší:-)
      Tím spíš, že vím, že děti by asi víc bavilo jít do McDonalda na hranolky než zapalovat svíčku na hrob.

      Vymazat