úterý 23. prosince 2014

Píseň o vůni vosku

a vánoční přání

Znal jsem člověka, který byl ochoten zemřít jen proto, že slyšel píseň o jedné severní zemi a matně mu z ní utkvělo, že tam lidé v určitou noc v roce kráčí pod hvězdami, po křupajícím sněhu, k zářícím dřevěným domkům. A když na konci cesty vstoupíš do jejich světla a přitiskneš tvář k okénku, zjistíš, že záře pochází od stromu. A je to noc, jež chutná po dřevěných malovaných hračkách a voní po svíčkách. A všechny tváře jsou té noci zcela zvláštní. Je v nich očekávání zázraku. A všichni staří tají dech a připraveni na velké bušení srdcí nespouštějí pohled z dětských očí. V těch dětských očích se totiž mihne cosi nepostižitelného, co nelze ničím zaplatit. Připravoval jsi to čekáním a vyprávěním a sliby a hlavně tajuplným výrazem a skrytými narážkami a nesmírností své lásky po celý rok. A teď podle tradic svého obřadu vezmeš ze stromku jakýsi skrovný předmět z malovaného dřeva a podáš ho dítěti. A to je ta chvíle. Nikdo ani nedýchá. Dítě, vytrženo ze spánku, mžourá. A pak ti sedí na kolenou, ještě voňavě svěží, jak je vytrhli ze spaní, a když tě obejme, pocítíš okolo krku cosi, po čem tvé srdce prahlo jako po prameni vody. (A právě toto je u dětí bolestné: je v nich vykrádán pramen, o němž samy nevědí, k němuž však přicházejí pít všichni, kdo zestárli, aby se omladili.) Ale náhle je polibkům konec. A dítě hledí na strom a ty na dítě. Abys jeho okouzlený úžas utrhl jako vzácnou květinu, která vyrůstá ve sněhu jen jednou do roka.
Cítíš se naplněn jenom tou barvou očí. jež najednou ztemněly. Dítě se totiž vrhlo na poklad, aby se pod prvním dotekem dárku uvnitř rozzářilo jako mořská sasanka. A kdybys mu to dovolil, uteklo by pryč. Už není naděje, že bys ho dostihl. Nehovoř na ně, neslyší. Neříkej mi, že tato změna barvy, sotva znatelná, lehčí než mráček nad stepí, nemá snad váhu. I kdyby to byla jediná odměna za celý dlouhý rok a tvrdou práci, za nohu ztracenou ve válce, za noci přemýšlení a za všecky urážky a bolesti, i tak by ti stačila zaplatit a byl bys okouzlen. Neboť touto směnou získáváš.
Neexistuje totiž rozumová úvaha, jež by zachytila lásku k panství, ticho chrámu nebo tuto s ničím nesrovnatelnou vteřinu.
Ten voják byl tedy ochoten zemřít --- on, který znal jen slunce a písek a nikdy neviděl zářící stromek a sotva věděl, kde leží sever --- jen proto, že slyšel, že kdesi je jakýmsi vpádem ohrožena určitá vůně vosku a určité zbarvení očí, o nichž mu před časem pověděly cosi neurčitého básně, jako když vítr přinese vůni z ostrovů. A neznám lepšího důvodu k smrti.

Antoine de Saint-Exupéry, Citadela, kapitola LXXVIII



Milí čtenáři,
přeji Vám krásné a světlem prozářené Vánoce.
Christabel


2 komentáře:

  1. Díky za všechny články, však pro kvalitu myšlenek sem čtenáři chodí.
    de Saint-Exupéry: Malý princ (videoklip v ruské písničce)
    bbb
    https://www.youtube.com/watch?v=n-_LFPOYgtc

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji.
      Doufám, že se zde nad zajímavými myšlenkami a názory budeme potkávat i příští rok.

      Vymazat