čtvrtek 5. února 2015

Čtvrteční oběd

aneb sama v čase poledním

Je to tak. Nemám s kým obědvat.

A uvědomila jsem si to dnes znovu, už opět. Protože dnes mne dva z vedoucích pracovníků jednoho z mých klientů pozvali do Prahy na oběd. Byl to významnější oběd, zamýšlený jako poděkování za to, co se v poslední době podařilo.
Jet do Prahy jenom kvůli obědu by byla poněkud časová rozmařilost, ale naštěstí jsem z kancelářského diáře zjistila, že odpoledne má v Praze kolega jakési menší jednání, takže jsem mu mohla nabídnout, že když už tam budu, u soudu ho zastoupím. Kolega byl rád a obědová cesta se tím změnila na cestu služební, což už není žádná rozmařilost, ale práce.
A bylo to tak fajn! Sedět si v restauraci, popíjet vínko, vychutnávat oběd, včetně dortíčku a kávy, probrat pracovní i mimopracovní záležitosti, chvíli vážně a chvíli nevážně, a pak se rozloučit a jít si po svém, v mém případě k soudu.

Skoro jako dřív. To jsem měla obědově docela pestré.

"Jestli máš blízko nějakou školní jídelnu, choď na obědy tam. Tam se vaří nejlíp, podle norem, nic mastného, to je nejlepší způsob stravování mimo domov," poradil mi bratranec, který se pohyboval léta v oboru gastronomie, když jsem si brzy po nástupu do zaměstnání stěžovala, že jídlo z restaurací se brzy přejí a stravovat se denně v rychlém občerstvení není zdravé. A já jsem se podle jeho rady zařídila. Jednu školní jídelnu mám totiž od kanceláře coby kamenem dohodil. Zvykla jsem si jíst u jednoho stolu s učiteli, nejčastěji s těmi z místní umělecké školy. Slýchala jsem, jak mezi sebou rozprávějí, často o notách, vystoupeních a výstavách. Ale do jídelny jsem nechodila každý den. Někdy mne pozval na oběd můj nadřízený, protože to byla dobrá příležitost probrat v klidu spoustu pracovních záležitostí. Na služebních cestách jsem se obvykle odbyla nějakým bufetem. Občas, většinou u příležitosti nějaké oslavy, jsme šli na veselý společný oběd s protější, spřátelenou advokátní kanceláří.
A s kolegou, koncipientem z této kanceláře, jsem obědvala pravidelně každý čtvrtek.
Nemuseli jsme se domlouvat, ve čtvrtek jsem automaticky věděla, že se před dvanáctou ozve razantní zaklepání na dveře, já leknutím málem nadskočím, vesele řeknu dále, chvíli se budeme dohadovat, kam půjdeme, a pak zamíříme zase do té restaurace, kam chodíme skoro vždycky. A u oběda bude příležitost vyměnit si kromě koncipientských zkušeností také nejnovější kancelářské drby, pochlubit se, co se povedlo, a postěžovat si, co se naopak nepodařilo.
Byl to pěkný zvyk, který jsme si zavedli.
Jenomže... odešla jsem na mateřskou, a když jsem se vrátila ke každodenní docházce do práce, zjistila jsem, že mnohé zůstalo při starém, ale něco se změnilo.
Nemám s kým chodit na oběd.

Kolega opustil advokacii a pravidelné čtvrteční obědy skončily. Jídelna kvůli útoku pracovnic hygienické kontroly vymezila prostor, kde mají jíst cizí strávníci, a tam už mne to tolik netěší. Manžel pracuje v jiném městě, takže se ve všední den v poledne téměř nikdy nesejdeme. Můj bývalý nadřízený, teď už prostě jen starší společník, jí obvykle doma; na oběd jezdí domů i můj tatínek. Advokátky a koncipientky z protější kanceláře se rozprchly, nejčastěji na mateřskou.
A já jsem každé poledne docela opuštěná.

Nejdřív jsem samu sebe přesvědčovala, že to nevadí, alespoň mám klid, který můžu ocenit zejména ve dnech, kdy je v kanceláři rušněji. Jenže ono mi to vadí. Stýská se mi po obědovém povídání.
Chodím do jídelny a sedím sama u dlouhého stolu vyhrazeného pro "cizí strávníky", ačkoliv si nepřipadám cizí, když tam docházím už nejméně dvanáct let. Nebo vyběhnu jen pro chlebíčky do místní pekárny. Občas jdu sama na rychlé polední menu do nejbližší restaurace. A někdy oběd raději úplně vynechám.

Donedávna jsem měla v jídelně každý čtvrteční oběd automaticky odhlášený. Vzpomínka na naši koncipientskou tradici. Až asi před rokem jsem poprosila paní vedoucí, ať mi čtvrteční výjimku zruší. Ve čtvrtek, stejně jako v jiných dnech, budu jíst sama u dlouhého stolu.
Jsem cizí strávník.