úterý 24. února 2015

Mladí muži ve vlaku

Anebo ve vleku?

Jela jsem nedávno  pamatuji si, že to bylo v pátek  na jakési jednání do jiného města. Rychlíkem hodinu tam a hodinu zpět.
Při cestě tam jsem seděla ve vagoně, kde nejsou kupé, nýbrž čtyřsedadla, a snažila se číst analýzu jednoho zajímavého rozsudku v Bulletinu advokacie. Jenomže já se na čtení ve vlaku příliš nesoustředím, dívám se  jak se říká  co kde lítá, pozoruji krajinu za oknem a lidi kolem a na text před sebou nejsem příliš koncentrovaná.
Když už jsem na čtení úplně rezignovala, upoutal mou pozornost pár sedící kousek ode mne, na dvou sedadlech přes uličku. Mladý muž vypadal, že má celkem natrénováno; typově bych jej přiřadila k příslušníkům nějakých bezpečnostních složek, možná k policii. Vedle něj seděla dívka, zjevně jeho přítelkyně, do tváře jsem jí ale neviděla, protože byla obrácená k němu a doslova na něm visela. Sahala mu do obličeje, neustále se chichotala a rádoby laškovně si ho dobírala. Jak se k němu nakláněla, vysoko nad okraj džínových kalhot jí vylézaly kalhotky s tygřím vzorem a černou krajkou, což vhodně korespondovalo s velkou falešnou "vuittonkou", kterou měla odloženou vedle na zemi. Fuj.
Mladík nevypadal, že by mu chování jeho přítelkyně bylo po chuti, i když na druhou stranu se za to, jak se chová, asi nestyděl. Jen jí na její rozpustilé hihňání odpovídal tak nějak rezervovaně.

Bylo mi ho líto.
Chudák chlap, od minuty by mohl jít lámat skály nebo dát někomu do zubů a neumí se vypořádat s jednou slepicí. A nejspíš si s ní neporadí ani v budoucnu a tahle nevkusná holka mu zůstane viset na krku. Brrr. Ale on je třeba spokojený? Vždyť kolem něj se možná ani jiné dívky, než ty s vylézajícím tygřím spodním prádlem a falešnými kabelkami, nevyskytují. Co když ho ani nenapadne, že by mu společnost mohla dělat slušnější žena?
A tak si chudák musí nechat šmátrat po obličeji touhle sladce uchichtanou nádherou a poslouchat její trapné řečičky.
Soucítím, ale pomoci si v tomto ohledu musí každý sám.
Naštěstí vlak zastavil a já jsem mohla vystoupit.

Na zpáteční cestě to bylo úplně jiné.
Rychlík byl plný cestujících a já jsem neměla místenku. Už u dveří do uličky mne jakýsi mladý muž, který tam stál také, upozornil, že nemá význam hledat volné místo.
Možnost vyhledat vagón první třídy a připlatit si za jízdenku jsem zavrhla, protože ani tam nemusí být volno, a smířila jsem se s tím, že budu stát celou cestu. Určitě to zde vydržím a navíc se možná ani nebudu nudit, protože jsem měla nejasný pocit, že mladík vedle mne by si rád popovídal.
A vskutku, netrvalo to ani pět minut a načal rozhovor obligátním "Jedete daleko?". Vůbec mne to nepřekvapilo, jen se potvrdilo mé tušení. Reagovala jsem proto vstřícně, odpověděla mu a také se zeptala, kam jede. Vzpomněla jsem si, že z města, kam míří, vzešla jakási kapela, kterou jsem poslouchala v mládí; hned jsem to zmínila a tím byla konverzace definitivně navázána.
Řekl mi, že jede do svého rodného městečka, do kraje, který má moc rád. Z téhož kraje pochází i jeho přítelkyně, se kterou teď bydlí ve velkoměstě; odešli tam bydlet na zkoušku, jen na dva nebo tři roky, ale teď už to trvá pět let. Přítelkyni se tam líbí, ale on by se chtěl vrátit domů, do svého rodiště. Rozhodování je složité: zůstat, nebo se vrátit? Spolu, nebo každý sám?
Bylo zřejmé, že celá věc mu leží v hlavě; svou situaci charakterizoval jako "zatracenou křižovatku". Poslouchala jsem ho a chápala, co říká. Vstupovala jsem do jeho sdělení svými poznámkami a postřehy.
Vůbec jsme se neznali, byli jsme úplně cizí lidé, kteří se před chviličkou potkali a za okamžik se zase rozejdou. A právě proto jsme neměli žádné zábrany, hovořili jsme spolu otevřeně a o věcech, o kterých se často nemluví ani mezi starými známými. O zodpovědnosti za partnera, o touze žen po rodině a o úskalích moderní antikoncepce, o tom, co znamená domov a jak těžká jsou některá rozhodnutí, o přátelích a investicích do nemovitostí.
Řekl, že už se těší domů.
"Domů?", zeptala jsem se. "Nejste doma tam, kde bydlíte s přítelkyní?"
"To také," připustil.
"Tak tedy jedete z domova domů," usmívala jsem se. "A určitě půjdete dneska ještě někam s kamarády, ne? Je pátek večer..."
"No, možná na chvíli...", smál se.

Vlak už projížděl naším městem a já jsem se chystala vystoupit.
Podala jsem mu ruku a představili jsme se křestními jmény. Popřála jsem mu hodně štěstí. A nebyla to jen fráze, protože bych mu opravdu moc přála, aby se dobře rozhodl.


Byla to jen letmá, nevýznamná setkání ve vlaku.
Dva mladí muži, ve vleku svých žen.