pátek 13. března 2015

BIOstory

Divadelní představení s názvem Biostory, které jsem náhodou nedávno shlédla, jsem si nevybrala. Prostě jsme se s kamarádkou zrovna ocitly tam, kde se hrálo, a dostaly jsme vstupenky. Tak jsme šly.

Tři ženy  dentální hygienistka a koučka Soňa, doktorka psychiatrie Radka a výživová poradkyně na mateřské dovolené Magda  se sejdou na kursu v duchu zásad BIO, který má přispět k jejich duchovnímu růstu, k nalezení ztraceného sebevědomí a toho, co skutečně chtějí.
A BIO, to není jenom zdravá výživa a přírodě nakloněný životní styl, to je celá sestava zásad, například:
- buď i odvážný,
- buš imaginárního odpůrce,
- buď informován odjinud,
a další.

Představení svým námětem cílilo přímo na naši věkovou skupinu, řekněme na ženy mezi třiceti a pětačtyřiceti lety. Musím říci, že se mi líbilo, pobavilo mne i zaujalo. Hra plně dostojí svému označení "komedie", ale zároveň přináší i řadu podnětů k zamyšlení. Kromě dobrých hereckých výkonů na mne pozitivně působila i vizuální stránka představení, určitá příjemná barevná sladěnost, ačkoliv jinak jsem k tomuto aspektu takových produkcí obvykle dosti nevnímavá.

Přestože jde o komedii, text rozhodně nepostrádá hlubší ambice, které se mu celkem i daří naplňovat. Ochutnávka toho, co zaznělo:

Radka o psychiatrické praxi
Vy teda vypadáte... máte burn out, syndrom vyhoření... to jsme vynalezli nedávno... a dáváme na to prášky... návykový, ty si lidi nezapomenou brát.

Radka o lékařských metodách
Já jsem příznivcem konzervativních metod, konzervativy. Ale poslechnu si klidně i něco z alternativy, proto jsem tady.
(A když potom zapíjí diazepam slivovicí, označí to za kombinaci konzervativních a alternativních metod léčby.)

Magda o adopci
Všichni mi říkali, že když nemůžu mít vlastní dítě, ať si ho adoptuji. A když jsem to udělala, všichni se na mne to... vykašlali.

A o výchově dítěte
Pohádky děti jenom kazí, jenom kazí. Třeba taková Karkulka. Co nesla v košíčku? Víno - alkohol. A bábovku. Cukry, mouka, prázdné kalorie. A to nesla, prosím, starému člověku! Kdepak, pohádky já synovi vůbec nevyprávím.


Představení zaujalo i mou přítelkyni.
Šly jsme městským večerem od divadla k autu a hovořily o tom, co jsme viděly. Zatímco já jsem vůči různým "kursům duchovního růstu", všelijakým "guru", "cestám sebepoznání" a podobným praktikám tradičně extrémně skeptická a pokládám je doslova i přeneseně za cestu do pekla, má přítelkyně je k těmto záležitostem o něco otevřenější.

"Ono to není špatné si čas od času položit otázku, co vlastně skutečně v životě chceš, může tě to nakopnout správným směrem," mínila kamarádka.
"Já si to nemyslím," oponovala jsem jí. "Takové otázky nejsou pro nás, které žijeme v klasickém do práce - domů - podepsat úkoly - večeře - - vůbec vhodné. V životě to není jako na tom divadle, že si nakonec ty sny splníš. Takže akorát zjistíš, že nemáš to, co sis možná vysnila, a se svým současným životem začneš být nespokojená. Ale sny už neuskutečníš, protože to nejde."
"Dobře, ale aspoň si uvědomíš, že si můžeš vážit toho, co máš," pokračovala kamarádka nadějně.
"Jenomže tuhle druhou úvahu  že si mají vážit toho obyčejného života  už ty dnešní blbky neudělají," sálala ze mne skepse.
"To máš pravdu," připustila kamarádka. "Neudělají."

Ale raději jsem nerozebírala, že já vlastně nevím, jaké sny bych si měla plnit. Opět si uvědomuji, jaký jsem duchovní primitiv. Nikdy jsem asi žádné sny o tom, jaký by měl život být, ani neměla. Tudíž logicky považuji otázku "co jsi chtěla v životě skutečně dělat" za nadbytečnou. Kdo nemá žádné sny, nemůže si ani žádné plnit. A následně si stěžovat, že je neuskutečnil.

Ale stejně mi připadá, že žiju život, o kterém bych se v minulosti ani snít neodvážila.