úterý 17. března 2015

David, Jana, Vladimír, lidé jako my

Když na zpravodajských serverech klikám na titulky, které slibují další podrobnosti o největších aktuálních kauzách, říkám si, proč to čtu? Co je na tom tak zajímavého?

Pro mne: psychologie hlavních aktérů.

Jinak by to byla nuda. Na korupci totiž není nic moc pozoruhodného. Je mi jedno, jak vysoké provize bral hejtman David Rath z realizovaných investic nebo kdo nosil miliony a kokain řediteli Nemocnice Na Homolce Vladimíru Dbalému. Většinou ale ráda nahlédnu do myšlenkového světa aktérů těchto příběhů.

A do něj bohužel můžeme nahlédnout jen proto, že se zveřejňuje to, co mělo navždy zůstat skryto veřejnosti.
A tak čteme záznamy hovorů z domácnosti Rathových kompliců, přepisy SMS zpráv bývalé ředitelky Úřadu vlády Jany Nagyové a dokonce osobní deník ředitele Dbalého.
Není to správné, zveřejňovat takové intimnosti, ale je to zveřejněno a já si to čtu.
Trochu se u toho vždycky zastydím, asi jako kdybych poslouchala za dveřmi, ale hned vzápětí se se zájmem ponořím do čerstvé dávky úryvků hovorů, zpráv či deníkových záznamů.

Zajímá mne lidská stránka věci. Uvažování hlavních hrdinů těch smutných příběhů, jejich vzestup a pád, sílící pocit vlastní nezranitelnosti a neomylnosti. Vědomí moci a vědomí toho, že ji mohou užívat. A zarážející skutečnost, že si obvykle nepřipustí, že ji zneužívají.
Je to velmi poutavé.
Ti lidé jsou většinou inteligentní a jistě se jim v mládí dostalo poučení, že krást se nemá.
Ale nějak se jim daří morální imperativy zatlačit do podvědomí, ignorovat je, přesvědčit sebe samotné, že nedělají nic špatného, nebo ne více špatného, než všichni ostatní. Nebo že dělají jen to, co by ostatní dělali také, kdyby mohli. V tom se ostatně možná nemýlí.

Z intimních záznamů mimo jiné vysvítá, že tito lidé jsou vlastně úplně obyčejní a v lecčems velmi odpuzující.
Pyšní, hrubí, nezdrženliví, oplzlí. Sprostě hnusní, hnusně sprostí.
Jaký kontrast s jejich společenským postavením, díky němuž by nominálně přináleželi k elitám. Poslanec a hejtman. Ředitelka úřadu vlády. Neurochirurg a ředitel významné nemocnice.
A přitom uklízečka ve školce, kam chodíme se synem, nebo kuchařky v jídelně, kde obědvám, mají lepší způsoby než tito lidé.
Elita národa, to tak.

Co z toho ale vyplývá?
Že kdyby se uklízečka ze školky stala ředitelkou významného úřadu, chovala by se stejně?
Že moc působí na lidi tak silně, že nakonec neodolají, aby nepropadli jejím lákadlům?
Že kdo může, ten krade?
Že odolají jen zanedbatelné výjimky?
Že kdyby v novinách zveřejnili přepis domácích hovorů, telefonních zpráv, mailů či deníků kohokoliv z nás, vyzní to stejně vulgárně a hnusně?

Že elita národa je taková, jaký je národ?
Nebo že národ je takový, jaké jsou jeho elity?