neděle 29. března 2015

Plesové úvahy

Naše letošní plesová sezóna sestávala ze dvou akcí: venkovského mysliveckého bálu a honosného plesu ve Španělském sále Pražského hradu.

O tom prvním už jsem psala a o tom druhém napíšu nyní, protože myšlenek, které se věci týkají, mám v hlavě více a chci si je sem poznamenat.

Přípravu na ples jsem letos  na rozdíl od loňska  nepodcenila a vhodné šaty obstarala už na podzim, vlastně aniž bych věděla, zda půjdeme někam, kam si je budu moci vzít. Co jsem ale neobstarala, byla pelerína; došlo mi to až večer před plesem, když jsem zjistila, že počasí se opět vrací k zimě a já nemám nic vhodného, co bych si přes šaty oblékla na cestu. Naštěstí mám dobrou kamarádku. A dobrá kamarádka se pozná mimo jiné tak, že jí v pátek odpoledne zavoláte, že za třicet minut odjíždíte a nemáte pelerínu, a ona vám za dvacet minut doveze kabátek, který sice není pelerína (co bychom také na našem maloměstě dělaly s pelerínami, že), ale přes šaty se výborně hodí.

Konání plesu v postní době beru na vědomí, tak to dnes zkrátka chodí a já na tom nic nezměním. Nemám dostatečné odhodlání, abych pozvání z tohoto důvodu odmítla, a myslím, že by se to ani nehodilo. Ostatně, na takové akci nejde o nějakou třeskutou zábavu, večer je svázán pravidly společenského chování a lze očekávat, že proběhne důstojně. Pokud si dobře vzpomínám, v minulosti jsme si na podobných plesech zatančili spíše symbolicky a nezdržovali se příliš dlouho přes půlnoc.
To ovšem neplatilo letos. Sice jsme se chystali odejít kolem půlnoci, protože jsme byli po náročném pracovním týdnu dost unavení, ale dopadlo to jinak, zdrželi jsme se s manželovými kolegy a nakonec jsme zůstali až do posledního tance. U našeho stolu navíc nastala nečekaná situace, totiž přesilovka pánů nad dámami, a tak jsem v popůlnočních hodinách téměř neopouštěla taneční parket.

Na chvíli jsem propadla kouzlu okamžiku: divila jsem se, že i tady se bavím skoro stejně jako za starých časů na tancovačkách s kamarády. Radost z hudby, tance a vína je zkrátka stejná pod lustry Španělského sálu jako pod girlandami z jehličí na mysliveckém bále. A nejen s radostmi, i se starostmi je to podobné. Pánové, kteří se zde baví, také mají své rodiny, které si chtějí udržet, manželky, které mohou milovat nebo opouštět, pracovní problémy nebo obavy o budoucnost.
Ale ty světy se přece jen něčím liší: mnoho problémů, jimiž žijí mí běžní klienti z kanceláře, by tihle muži, vlivní a bohatí, mohli vyřešit jediným sáhnutím do kapsy. Takové problémy by pro ně neznamenaly nic. Ta rovnice má ovšem i druhou stranu: moji klienti by nechápali, proč si někdo dělá starosti s něčím, s čím si je zdánlivě dělat nemusí, protože to už přece nepotřebuje.

Večer byl nad očekávání vydařený. Když jsem o tom druhý den přemýšlela, napadlo mne, že vlastně nevím, co bych odpověděla, kdyby se mne někdo zeptal, který z obou letošních plesů bych si raději zopakovala? Který bych si vybrala? Nevím. Hm, to je zajímavé.
Potom jsem si ale řekla, že otázka by mohla znít jinak: na který z těch plesů patřím? Odpovědí jsem si byla jistá okamžitě.