pátek 3. dubna 2015

Očekávání

Představte si, že na někoho venku čekáte a víte, že přijede v bílé Octavii.

Víte jistě, že už za vámi jede, že je na cestě. Stojíte u krajnice a bedlivě sledujete vozovku, v jejímž ohybu se vynořuje jedno auto za druhým. Čekáte. Přijíždí tmavě modrý Ford, potom zelený Peugeot, červená Octavie a znovu modrý Ford. Objeví se žlutá dodávka a potom černé Audi. Bílá Octavie pořád nikde. Ale vy víte, že tam je, už za tím ohybem se k vám blíží, je to jisté.
Vaši pozornost upoutá něco jiného, třeba vlčí mák u cesty nebo ptáci ve větvích mohutného stromu nad vámi. Na chvíli se na ně zadíváte a nesledujete silnici. Po chvíli zdvihnete hlavu a - - bílá Octavie stojí před vámi. Jste vlastně trochu překvapení. Kde se tu to auto vzalo? Věděli jste, že už k vám míří. Jenom jste je nespatřili, dokud jste se o to usilovně snažili. Přijelo, právě když jste se zadívali jinam. To se stává.

Je to přesně tak.
Je to vždy ta chvíle těsně poté, ta věc těsně za tím, vždy za tím posledním, co ještě vidíte, ale vždy hned za tím.
Je to opravdu zvláštní.
Možná je to tak, že čím víc se člověk snaží, čím víc přepočítává, odhaluje, odkrývá, řadí a kategorizuje, tím méně to může spatřit. Protože se soustředí právě na to, co vidí, a nikoliv hned na to první za tím. Na to první,  co už nevidí, co by ale mohl spatřit, byť jenom jako odraz, odlesk nebo stín, hned v příští vteřině. Jenom kdyby se přestal tak usilovně snažit.

Přijde to. Je to jisté.


Přeji všem čtenářům radostné Velikonoce.