neděle 19. dubna 2015

V sedm hodin v Koločavě

Lístky do divadla jsou v našem městě již mnoho let podpultovým zbožím.

Teď už jsou prodeje organizovány přes internet, ale v minulosti to bylo zvlášť markantní. Den, kdy začal předprodej vstupenek na další období, mělo v kalendáři poznamenáno snad celé město. Poznal se bezpečně tak, že od dveří divadla se už dvě hodiny před otevřením táhla dlouhá fronta čekajících. O to delší, že nikdo nebral jen dva lístky.

S kamarády jsme chodívali na představení Divadla Járy Cimrmana, které do našeho města zajíždělo docela často, nebo na různé koncerty konané v divadle; vstupenky jsme obstarávali tak, že vždy jeden určený jedinec vystál tu nudnou frontu a vzal jich pak nejméně dvanáct. Ale nejobvyklejší způsob, jakým jsem v té době přišla ke vstupence, spočíval v tom, že někdo, kdo měl předplatné, nemohl jít a svou permanentku mi nabídl. Rozumí se, že jsem využila každou takovou příležitost a vůbec jsem se nestarala o to, co právě hrají.
Prostě: "Ve čtvrtek nemůžeme, nechceš jít do divadla na naše předplatné?"
"Jasně!"

Nevím, jak je to se vstupenkami teď, snad se to trochu zlepšilo po zavedení internetových rezervačních formulářů, nicméně já nejsem z dřívějška vůbec zvyklá sledovat, co se ve zdejším divadle hraje, neboť mám v sobě zafixováno, že vstupenky stejně neseženu.

Ale nedávno... v pět odpoledne mi volali rodiče, jestli nechci jít do divadla. Tatínkově sestře, dlouholeté pilné abonentce, není dobře a nabízí mi na dnešní večer svou předplatenku. Nejprve jsem byla zmatená, nevěděla jsem ani, že teta ještě do divadla chodí, protože předloni ovdověla a já jsem se domnívala, že předplatné zrušila. Ale mýlila jsem se.
Tak já jdu dneska do divadla. To je nečekané překvapení. Rodiče, taktéž abonenti, se pro mne zastaví před sedmou. Začala jsem se těšit. Někdy po šesté mne napadlo, že bych se mohla podívat, co dneska hrají.
Sedla jsem k internetu... a zatajila dech. To není možné?! Balada pro banditu!
A já jsem Baladu pro banditu ještě neviděla, ani film jsem neviděla, a vlastně jsem nečetla ani Olbrachtova Nikolu Šuhaje.

A tak jsem se v sedm hodin pohodlně usadila v lóži (díky, teto!) a nechala se unášet dějem, ale hlavně známými melodiemi. Bylo to skvělé!
Znovu mne překvapilo, jakou má divadlo úžasnou schopnost přenést nás jinam, do jiného času a jiného prostoru. Eržika, Nikola, Derbak, Mageri, Drač... sto let starý příběh se najednou zhmotnil tady a teď a my mohli sledovat jejich lásku i nenávist, jejich strach i odvahu, jejich věrnost i zradu. Chvílemi jsem si musela připomínat, že je rok 2015 a všechno je jinak. Anebo možná není?

A jak jsem tak poslouchala, že "zabili, zabili, chlapa z Koločavy" a "bylo víno v sudě, teď tam voda bude" a

"pojďme chlapci, pojďme krást,
bude žrádlo, bude chlast,
kdo se bojí, ať je doma,
bude ráno ovce pást,"

říkala jsem si, že to byla složitá doba. Nejprve krutá válka, potom nově vzniklé, ještě neusazené Československo, chudé poloniny, loupežníci, četníci, lidová magie, velké vášně a velké tragédie. A to nebylo nic ve srovnání s tím, co mělo teprve přijít.

Ale i tak ... přistihla jsem se ... při skoro kacířské myšlence.
Jako bych té Eržice trochu záviděla.