čtvrtek 14. května 2015

Na březích Bosporu

zní z amplionů na minaretech hlas muezzina, který svolává muslimy k pravidelným modlitbám. A mezi štíhlými minarety jsem se na několik prchavých okamžiků ocitla i já.

Má averze k cestování přináší dvě velké výhody.
Ta první: nesrovnávám. Neohrnuji nos, že jinde bylo jídlo lepší, památky zajímavější, ulice čistší, moře modřejší a tráva zelenější.
A s tím souvisí druhá výhoda: všechno je pro mne úžasné a zajímavé. Dívám se kolem sebe, vstřebávám dojmy, tvary, barvy a vůně, a připadám si jako skutečný cestovatel.

V Istanbulu to bylo úplně stejné.
Je to obrovské město: počet obyvatel není přesně znám; řekněme, že v Istanbulu žije šestnáct milionů lidí. Na délku měří 150 kilometrů. Fungování takového města si v podstatě nedokážu příliš představit: je zřejmé, že život obyvatel je navázán na konkrétní část či čtvrť a najít si práci v jiné části města znamená nutnost se přestěhovat, tak jako když u nás někdo přijme zaměstnání v jiném kraji.

Bylo opravdu štěstí, že naší průvodkyní se stala moje přítelkyně, která Istanbul navštívila už mnohokrát a starou část, kde se nachází většina památek, dobře zná. Bez ní bychom toho v daném čase stihly mnohem méně, zatímco takto jsme dva dny, které jsme ve městě strávily, využily dokonale.

Istanbul nás přivítal nevlídně, po celou cestu z letiště nás provázel hustý déšť a bouřka. K tomu se přidal black out, situace v Turecku patrně častá; naštěstí hotel, do kterého jsme v době výpadku elektrického proudu dorazily, disponoval generátorem, stejně jako mnoho jiných provozoven. Taxikáři se nechtělo jet z Taksimu, kde jsme vystoupily z autobusu, až do hotelu a žádal, abychom vystoupily dříve, proto jsme zbytek cesty šly pěšky. Určitý podíl na tom možná mělo, že s námi necestoval žádný muž; tři ženy asi nejsou pro takového typického Turka plnohodnotným zákazníkem. Tak to bylo docela náročné přivítání, ale dál už to šlo mnohem lépe.

Atmosféra v ulicích mi připadala posazená právě na půli cesty mezi Evropou a Bombají, mohu-li to takto zjednodušeně vyjádřit.
Výhodou toho, že nás provázela znalkyně místních poměrů, mimo jiné bylo, že nás upozornila, kde vidíme "Turecko pro turisty" a kde jsme v "tureckém Turecku", tedy v ulicích, obchodech, restauracích a památkách, které navštěvují samotní Turci. Později v Ankaře ztratilo toto dělení smysl, protože tam je minimum pamětihodností, cestovatelé tam příliš nejezdí a rozlišovat je třeba jinak: Ankara stará a Ankara moderní.
Pokud jde o vhodné oblečení, Evropanky si nemusí dělat příliš starosti, i když v minisukni se zde opravdu nechodí. Šátek zakrývající vlasy není pro ženy nutný, ovšem s výjimkou mešit.

Navštívily jsme hlavní istanbulské památky.
Hned první naše turistická zastávka, kterou byla monumentální Hagia Sophia, mne šokovala, což ovšem padalo částečně na vrub toho, že jsem do Istanbulu přijela zcela nevybavená informacemi, neboť jsem vše chtěla vstřebat až na místě. Když jsem viděla v byzantském chrámu, který byl později přestavěn na mešitu a nyní slouží pouze jako turistická památka a muzeum, odkryté mozaiky s křesťanskými motivy a vedle toho na zdech připevněné obrovské kruhové panely s citáty z koránu, bylo to pro mne úplně nepochopitelné. V chrámu jsou pozdější islámské prvky skutečně vsazeny přímo do původní křesťanské stavby; působí to velmi zvláštně, necitlivě a pokud hovořím za sebe, nepříliš příjemně. Hagia Sophia sloužila prý jako vzor při stavbě dalších mešit; skutečnost, že islámské modlitebny jsou postaveny podle křesťanského chrámu, mi připadá absurdní.

V Modré mešitě jsme byly až druhý den, protože v pátek jsme se dvakrát trefily do doby, kdy byla mešita znepřístupněna turistům z důvodu pátečních modliteb. To ovšem nevadilo, protože hlavní istanbulské památky se nachází na malém prostoru, téměř vedle sebe. Když jsme přišly potřetí, táhla se kolem mešity velmi dlouhá fronta zájemců o prohlídku, která ale naštěstí postupovala velice rychle. Kromě výzdoby a rozlehlosti mešity mne zaujaly nenápadné dveře s nápisem oznamujícím, že za nimi se nachází Islámské informační centrum, a vyzývajícím ke vstupu. Patrně náborové středisko organizací, které momentálně oprávněně děsí Evropu, pomyslela jsem si. Ale třeba jsem se mýlila. V mešitě jsme si také prohlédly model Mediny, dar saúdského krále.
Kromě Modré mešity jsme navštívily také mešitu Yeni Cami (Novou mešitu), kam jsme mohly vstoupit dokonce i během modliteb (v obou případech se jednalo o vstup do hlavních prostor mešity, tedy nejen do ženské části, což např. v nejstarší ankarské mešitě nepřicházelo v úvahu).
Do mešit jsme vstupovaly v šátku, který zakrývá vlasy, a bez bot; za tímto účelem jsou u vchodu k dispozici sáčky, do nichž je možné obuv po dobu návštěvy uložit. (O tom, že šátek není jenom šátek, a o dojmech z tohoto sakrálního prostoru se rozepíšu příště.)

Velmi nás zaujala další navštívená památka, cisterna Yerebatan, která sloužila k uchovávání vody, jejímž nedostatkem Istanbul trpěl. Naše průvodkyně ji výstižně popsala tak, že "to se nedá popsat, to se musí vidět", a měla pravdu. A v podzemním sloupořadí se zejména musí vidět dva sloupy, jejichž zakončení tvoří hlava Medúzy. Cisterna je skutečně pozoruhodná stavba s podmanivou atmosférou.

Prošly jsme si Velký bazar, nyní sloužící především turistům a jejich chuti nakupovat něco typicky tureckého, a také menší, tzv. Egyptský bazar. Obvyklými suvenýry z Turecka jsou šperky, keramika a nádobí, šátky, koření, kupují se i kvalitní a přitom levné kožené výrobky.
Procházely jsme také nákupní třídu Istiklal, poblíž které jsme bydlely. Nachází se na ní jeden z mála křesťanských kostelů v Istanbulu. Zašly jsme dovnitř; asi nepřekvapí, že ačkoliv jde o kostel katolický, vnitřek působí trochu východnějším dojmem, než jsme zvyklí zde. A v postranním výklenku hořely svíčky, jak to vídáme v pravoslavných chrámech.
Chtěly jsme se také podívat na město za večerního osvětlení z Galatské věže, ale neměly jsme štěstí; věž byla po osmé hodině večerní uzavřena.

Dále jsme navštívily Palác Topkapi, zejména jeho část zvanou harém, tedy soukromé prostory sultána a některých členů jeho rodiny. Musím říci, že přes nádhernou výzdobu některých místností jsem měla neustále vtíravý dojem, že se ve zdech harému děly hodně nepěkné věci. Je zajímavé, že na českých středověkých hradech, kde to bylo nepochybně obdobné, mne podobné myšlenky nepřepadají. Ale i tak jsem si pomyslela, že by místnosti kolem mne mohly na chvilku, na několik málo minut, ožít dávno zmizelým světem a my bychom mohly spatřit sultána, královnu matku, která harému vládla, a sultánovy favoritky, které za zdmi spřádají intriky, kterými si chtějí získat jeho výlučnou přízeň a zbavit s svých sokyň.
Prohlížet královské poklady jsme nešly, protože nám zbývalo posledních několik hodin a čekal nás úžasný zážitek: plavba lodí po Bosporu. Slunce svítilo, nebe bylo azurové a Istanbul nádherný. Zatímco nás míjely tankery i výletní lodě, pozorovaly jsme nejprve evropský a posléze asijský břeh průlivu a užívaly si krásných pohledů na město. Kolem obou břehů se nachází výstavné paláce a honosné vily, vedle nichž je často umístěn soukromý bazén. Mořská voda v Bosporu i okolí je totiž natolik znečištěná, že koupání v ní je vyloučeno.

V podvečerních hodinách jsme se v hustém provozu přesunuly opět na zastávku letištního autobusu poblíž náměstí Taksim, což je dějiště nepokojů proti současné vládě prezidenta Erdogana, a potom autobusem na letiště Sabiha Gökçen. Vstříc Ankaře, vstříc tureckému Turecku.

***
Praktické informace
  • hotel, který mohu s klidným svědomím doporučit,
  • letěly jsme s Pegasus Airlines, letenky jsme kupovaly zhruba s půlročním předstihem, a proto byla jejich cena velmi příznivá,
  • nepřistávaly jsme na hlavním letišti, ale na komornějším letišti Sabiha Gökçen, které se nachází v asijské části a z něhož odjíždí autobusy do čtvrti Taksim; cesta autobusem trvá hodinu,
  • směna v istanbulské směnárně, květen 2015: 100 EUR - 291,50 TL,
  • vstupné do hlavních památek: 15 - 30 TL (v Topkapi se platí za vstup do palácového komplexu a další zvláštní vstupné do harému), plavba lodí po Bosporu 15 TL, 
  • žeton na jednu cestu tramvají: 4 TL.

2 komentáře:

  1. No tak mne když už donutí paní někam jet, tak jedině do křesťanských zemí. Synové toho procestovali více, ale já se příliš děsím opustit svou oikuméné.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      to bylo zajímavé, protože já jsem v minulosti stále vnímala řeči o sekularizaci Turecka a i z jeho polohy jsem tak nějak předpokládala, že je tam významný podíl křesťanského obyvatelstva. Až těsně před odjezdem mne napadlo se podívat a zjistila jsem, že 99% obyvatel jsou muslimové.
      Křesťanských kostelů je tam minimum, dokonce možná v Ankaře není žádný, ačkoliv se mi to zdá neuvěřitelné, protože je to několikamilionové město, ležící v podstatě na dohled od Evropy.
      Na některé otázky s tím související se ještě dostane v dalších článcích, tohle doufám není poslední.

      Vymazat