středa 20. května 2015

V mešitě

Ne všechny zážitky z Turecka lze popsat tak snadno jako nezapomenutelnou plavbu po Bosporu. Jedním z těch obtížněji uchopitelných jsou mé dojmy z návštěvy mešity. Přesto zde zkusím zachytit své myšlenky.

Nuže, vstupujeme do mešity, islámského svatostánku zasvěceného Alláhovi.
První věc: nemám vůbec problém s vnějšími, povrchními požadavky na úpravu zevnějšku před vstupem. Nevadí mi, že je nutné zout si boty (to ostatně znám i z Indie, kam se bez bot vstupuje do všech chrámů, včetně katolických kostelů, jde o obvyklý projev úcty k danému prostoru). Nevadí mi ani v nejmenším, že je nutné mít zakryté vlasy šátkem; ostatně ani zvyk zakrývat vlasy žen při vstupu do kostela není křesťanskému prostředí cizí, jen se na něj pozapomnělo. S dodržováním těchto pravidel tedy nemám problém, recipročně ovšem předpokládám, že návštěvníci křesťanských kostelů se budou chovat uctivě, adekvátně místu, kam vstupují.
Podobné je to s voláním muezzina, které několikrát denně zaznívá z minaretů. K muslimskému městu to patří a bezpochyby to dotváří jedinečný místní kolorit. Ale v Praze bychom to poslouchat asi nechtěli.

Mnohem větší problémy jsem měla s vnitřním postojem k prostoru mešity.
Nedokážu jej vnímat jenom jako stavbu, jako architektonickou zajímavost, jako zdi, oblouky, věže a výzdobu, kterou přicházíme obdivovat. Mešita, byť nádherně vyzdobená, není žádné muzeum, protože její primární účel je jiný: obracet oči a především duši návštěvníků k Bohu.
Při vstupu do takových prostor provádí křesťané u vchodu nějaký malý obřad. Například se pokřižují nebo pokleknou s obličejem obráceným k oltáři. Jenomže to zde nejde. Ale proč ne? Snad proto, že by mohlo urazit zdejší muslimské věřící? A urazilo by je to? Asi ano. Nebo by jim to nevadilo? To je jedno, protože pokleknutí je znak úcty k Ježíši Kristu, který je v chrámu přítomen, ale zde...?
Muslimové provádí před modlitbami rituální očistu; za tímto účelem je u mešity umístěna řada kohoutků s tekoucí vodou, kterou mohou věřící k omývání použít. Pro nás samozřejmě nemá takový obřad žádný význam.
Projdeme tedy vstupní branou jen tak.

A přichází další otázka: lze se zde obracet k Bohu? A k jakému?
Křesťané znají jen jediného Boha, na něhož je možné obracet se v jakékoliv situaci, v jakoukoliv hodinu, naprosto kdekoliv a kdykoliv.
Ale není to tady, v mešitě, jaksi nepatřičné? Proč byl tento chrám s kopulí postaven? Ke chvále boha. Jenomže jiného. Lidé, kteří sem chodí, obracejí své oči k bohu, jehož nazývají Alláhem. Islám je monoteistické náboženství. Není ten, jehož muslimové vzývají, totožný s Bohem, který se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři? Toto vysvětlení se nabízí, jenomže potom by muslimové nemuseli být muslimy. Oni ale vyznavače jiných náboženství, včetně křesťanů, pokládají za své nepřátele, za bezbožné lidi, kteří dosud nebyli obráceni na pravou víru. Vtírám se sem tedy se svými myšlenkami, se svým přesvědčením, které sem nepatří. Stejně jako sem nepatří znamení kříže.

Dočetla jsem se, že Modrou mešitu navštívil v roce 2006 papež Benedikt XVI. Setrval zde chvilku v tiché modlitbě, ve společnosti imáma této mešity a istanbulského muftího.
Zajímalo by mne, co si Svatý otec myslel, když toto místo navštívil?
Připadá mi to zvláštní.
Když o takové události slyším ve zprávách, považuji to jen za zdvořilý projev snahy o mezináboženský dialog a vzájemné porozumění, kterého je třeba jako soli. Ale teď, když tu stojím, říkám si, že jsou jistě vhodnější místa, která může Svatý otec navštívit, než zrovna mešita.
Chrám je chrám a mešita je mešita. Některé věci nelze překlenout tak elegantně jako chrámovou loď křížovou klenbou.

Napadá mne, že jsem se možná po dlouhých letech přiblížila myšlenkám ateisty, který vstupuje do křesťanského kostela, aby si jej prohlédl. Připadá si tak trochu... nepatřičně. Vnímá vznosné oblouky a krásnou výzdobu a přitom dobře ví, že není v neživém muzeu. Působí na něj atmosféra místa, nechce rušit věřící při modlitbách, našlapuje tiše a hovoří šeptem, a přitom neví, co si vlastně myslet.

Ale snad to tak není. V srdci člověk ví, co si má myslet.
Jakže to zpíval Daniel Landa v té dávno zapomenuté písni?
Ke kříži a k ženám obracej oči, rytíři.
Tak.


6 komentářů:

  1. Mám známého, skoro přítele, který je žid (a také Žid). A ten při návštěvě kostela libovolné křesťanské denominace okamžitě nasazuje jarmulku. A podle svého vyprávění to udělal i při návštěvě mešity a muslimové proti tomu nic nenamítali a považovali to za projev úcty k Bohu tak, jak je židům nařízen.
    Otázka, zda vyznáváme stejného boha, tedy jediného Boha, je znejistěna teprve v minulém století. Před tím nikdy o tom nepochybovali ani muslimové, ani křesťané, ani židé. Teprve na sklonku minulého století se objevily úvahy, zda lze považovat islámského Alláha za stejnou osobu jako našeho a židovského Boha. A teprve na začátku tohoto století kdesi na východě, snad v Indonésii, zakázaly muslimské úřady místním minoritním křesťanům užívat pro označení Boha slovo alláh.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      to je zajímavé - možná to bylo v minulosti zřejmé, ale teď to prostě tak evidentní není. Když si vzpomenu na ty nedávné masakry - muslimové vraždí křesťany coby jinověrce. Přitom oni uznávají část starozákonních proroků, pokud vím, a i Ježíše Krista, ale pojímají ho jinak než my.
      Tak nevím.
      Jindy o tom nijak zvlášť nepřemýšlím, ale v té mešitě jsem musela.

      Vymazat
    2. Dobrý deň.
      Vaše pocity pri návšteve mešity som zažila aj na vlastnej koži. Mala som veľmi podobné myšlienky: "Ako vyjadriť úctu v tomto posvätnom priestore?" "Nie je to mŕtva stavba (múzeum), ale priestor, ktorý "vybízí" k modlitbe. Ako, k akému Bohu/bohu sa tu modliť?"...

      A potom tie úvahy o tom, či moslimský Alah je ten istý Boh, ktorého uznávam ako kresťanka. Ale myslím že je. Aspoň pôvodné islamské náboženstvo malo spoločné korene so židovským (i kresťanským). Na kresťanoch im najviac vadí učenie o Najsv. Trojici. "Boh je len jeden. Nie sú traja!" hlása nápis v Dóme skaly v Jeruzaleme. Ježiša uznávajú ako jedného z prorokov, ale predstava že je Božím synom, alebo dokonca Bohom je pre nich urážkou a modloslužbou. Preto tak nenávidia kresťanov a ich vieru. (A preto by ich mohlo urážať aj znamenie kríža)

      Ovšem tie niekedy kruté prejavy nenávisti - to už nie je služba Bohu, ktorý je Láska. Tí už slúžia niekomu inému. Ale sú to ešte praví moslimovia?

      Vymazat
    3. Letitio,
      děkuji za komentář.

      Myslím, že muslimové nenávidí nejen křesťany - ať už z jakýchkoliv důvodů, ale vůbec každého, kdo není muslim. Dokonce se nenávidí i různé větve islámu mezi sebou...

      Otázka, zda je nenávist "zakomponována" v samotné podstatě islámu, nabyla nyní velice na aktuálnosti. Bohužel, stále další a další události mne přesvědčují, že tomu tak je. Nabyla jsem postupně dojmu, že nenávist a násilí je v té víře přítomno jaksi latentně a z podstaty věci a je otázka náhody a okolností, zda vytryskne na povrch. Něco se k tomu ještě chystám poznamenat v dalších článcích.

      Vymazat
  2. "Lidé, kteří sem chodí, obracejí své oči k bohu, jehož nazývají Alláhem." Křesťané, kteří mluví arabsky, také nazývají Boha Allahem.
    "Není ten, jehož muslimové vzývají, totožný s Bohem, který se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři? ... Oni ale vyznavače jiných náboženství, včetně křesťanů, pokládají za své nepřátele". No a co? Zato přece Hospodin nemůže. Islám je i náboženstvím tóry a evangelií, i když předkládá jejich nesprávný, až prapodivný výklad. On ale vládne nade vším a svým dětem, které ho prosí, dá to, co skutečně potřebují, ne vždy nutně to, oč prosí. Lze se mu klanět jako Pánu, ale ne každý, kdo mu tak říká, přijde do jeho království.
    Vladimír Malý

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pane Malý,
      děkuji za příspěvek.
      To je právě jedna z úvah, které jsem u toho už neprovedla.

      Já ani nevím, jak je to se vztahem islámu k evangeliím, vím, že existence Ježíše je v islámu uznávána, ale pokud jde o evangelia, netuším, jak to je.

      Vymazat