úterý 23. června 2015

Kdo pochválí obhájce

Obhájkyně ex offo V.

Je celkem běžné, že obhájce si vyslechne po hlavním líčení nebo skončení celého řízení od svého klienta poděkování, nebo dokonce pochvalu, často bez ohledu na výsledek. Je to přirozené, protože obhájce je obvykle v celém procesu jediný, kdo stojí na straně obviněného a zastává se jej. Z podobného ranku jsou pochvaly od rodičů či jiných blízkých příbuzných obviněného, kteří pochopitelně úlohu obhajoby také kvitují s povděkem. Existují ale i jiné pochvaly, mnohem méně časté, a proto vzácnější a zajímavé.

Pamatuji se, že jsem obhajovala v úplně banálním případě velmi primitivní majetkové trestné činnosti. Jednalo se o jakési vypůjčené stavební nářadí či zařízení, které si obžalovaný, jenž se svým vzezřením a patrně i mentalitou blížil bezdomovci, zapůjčil ve specializované půjčovně a nevrátil, nýbrž prodal a stržené peníze utratil. Protože nešlo o levné věci, způsobil tím poměrně vysokou škodu. Myslím, že to ani nepopíral.
Z profesního hlediska na tom případu nebylo nic zajímavého, byla to čirá rutina.
Jenomže já rutinu v trestním řízení neznám; rozhodla jsem se, že to jen tak zadarmo nedám. Vhodná obhajoba se přímo nabízela: soud potrápím tím, že budu šťourat do ceny těch zpronevěřených věcí. Věci nebyly nové, nýbrž staré, použité a opotřebované, a v takových případech je ocenění vždy ošemetné. A znalecký posudek, pane předsedo, není správný, a tady jsem našla, kolik stojí ta věc v tomto stáří, a vidíte, je to méně než uvádí znalec, a musíme ho předvolat, aby se k tomu vyjádřil. A zkrátka nedala jsem pokoj, hlavní líčení se konalo snad natřikrát. Mám dojem, že jsem tehdy došla k závěru, že příznivějším oceněním by celá ta záležitost spadla do nižšího odstavce příslušného ustanovení trestního zákona, čímž by se snížila trestní sazba a tím samozřejmě i hrozící trest. A tak jsem si vždycky vzala pěkný kostýmek, taláry tenkrát ještě nebyly, a vyrazila jsem do akce hájit klienta.

Hlavní líčení chodil poctivě poslouchat poškozený, majitel té okradené firmičky. To bylo samo o sobě zvláštní, protože účast poškozeného není v takových případech nezbytná; úplně stačí, když přijde jen na začátek přednést své nároky a případně k vlastnímu výslechu. Překvapovalo mne, že tento podnikatel tráví u soudu celé hodiny, po které jsem kvůli nesprávnému ocenění starého železa vyskakovala jak čertík z krabičky, trápila znalce, mávala výklady trestního zákona a přesvědčovala soudce, že to má špatně spočítané. Účast poškozeného u celého hlavního líčení mi připadala zbytečná, zejména když bylo zřejmé, že ať už to dopadne jakkoliv, on své věci ani peníze za ně už nikdy neuvidí, protože obžalovaný nemá nic, co by mu bylo možné vzít.
Když jsme po jednom hlavním líčení sklapli spisy, já vzala aktovku a chystala se odejít, zvedl se ze svého místa i poškozený, přitočil se ke mně a řekl: "Pan obžalovaný je lump, ale kdybych někdy něco provedl, tak si vás najmu."
Bylo to milé, protože takovou pochvalu od poškozeného slyší obhájce zcela výjimečně, myslím, že za kariéru tak asi jednou jedinkrát. Poškození obvykle nebývají příznivě nakloněni advokátům, kteří hájí původce jejich příkoří, natož aby jim vyslovovali pochvaly, jak dobře si počínají.
Už si nevzpomínám, co jsem na to odpověděla, možná jsem se jen usmála. Protože já nikdy nikomu nepřeji, aby mne potřeboval.

Věc dostala ještě další rozměr, když jsem po čase potkala soudce, který v případu rozhodoval, a kvůli nějaké záležitosti, kterou jsme potřebovali prohovořit, jsme se na chvíli zastavili. Během hovoru jsme se dotkli i této kauzy a já si vzpomněla na poškozeného.
"Vy chápete, proč tam ten poškozený pořád seděl? Vždyť věděl, že stejně nic nedostane zpět, a musel se strašně nudit. Proč tam chodil?"
"Vy to nevíte?", zeptal se pan soudce a podíval se na mne trochu překvapeně. "On se tam přece chodil dívat na vás."
Ach tak.