pátek 5. června 2015

Manžel jako přítěž

a idyla osamělé matky?

Stane se to naštěstí jen zhruba jednou do roka, stalo se to právě teď: celý týden jsem byla s dětmi sama, protože manžel odjel za nějakými svými povinnostmi. Pravda, měla jsem to trošku ulehčené, protože na tři dny si vzali našeho nejmladšího moji rodiče, abych měla méně starostí a aby si náš benjamínek u nich užil to, co doma nesmí. Ale i tak, byla jsem prostě sama s dětmi. A napadaly mne u toho opravdu divné myšlenky.
A protože jsem právnička, která se zabývá také rodinným právem, řekla jsem si, že je prozkoumám a sepíšu, jelikož to může být užitečné a přinést nový vhled do některých situací.

Musím předeslat, že ačkoliv jsem se v mládí intuitivně domnívala, že se pro život v páru nehodím, sny o velkolepé svatbě jsem nespřádala a naopak jsem se vdávala spíš s tím, že "svobodná už jsem byla, proč nezkusit něco jiného", v manželství žiju už téměř deset let a jsem v něm překvapivě spokojená. Vztah pokládám za harmonický, fungujeme jako rodina, nutkáním k nevěře při svém monogamním založení netrpím, plánujeme i nadále spolu zůstat a celkově nic nenasvědčuje tomu, že by naše manželství spělo k nějaké vážné krizi, což samozřejmě neznamená, že se to nemůže hned zítra změnit. To tedy pro upřesnění, že mé následující úvahy lze označit za čistě akademické a zachycené pro studijní účely.

Četla jsem kdysi jakýsi článek, snad z oboru sociologie, který se snažil nalézt příčinu současné vysoké rozvodovosti, včetně rozvodovosti rodin s malými dětmi, ve snaze žen "uchvátit výchovu dětí". V článku to nebylo nazváno takto dramaticky, ale nenapadá mne lepší výraz. Žena, která vychovává své děti bez muže, se nemusí o výchově s nikým domlouvat a koordinovat ji, dělá prostě to, co považuje ze svého hlediska za nejlepší, a nikdo jí do toho nemluví.
Pokud otec dětí existuje a s dětmi se stýká, pak většinou ve víkendovém modelu, což jsou spíše výlety a různé společné akce, nikoliv běžný život se školou, úkoly, kroužky a domácími povinnostmi, takže ze strany takového nepřítomného otce je to spíše zábava než výchova.
Matka si potom může dělat s duší dítěte co chce, ovlivňovat jej směrem, který uzná za vhodné, a neruší ji výchovný vliv otce, který má často jiný pohled na to, co je pro děti dobré. Dokážeme si to asi představit všichni, výchova ze strany otců nemusí být nutně přísnější, často je naopak benevolentnější, s menším důrazem na dodržování režimu, s vyšší mírou volnosti a větším dobrodružstvím.
Abych se vrátila k článku, v podstatě se jednalo o to, že dominantní vliv na dětskou dušičku, který získá, když se rozvodem zbaví manžela, může být pro dnešní ženu-matku poměrně lákavý.

Když jsem o víkendu s dětmi osaměla, zpočátku mi to velice vadilo. Nejsem na to zvyklá, byla jsem mnohem unavenější, všechno jsem musela zastat sama a stejně nebylo vše potřebné hotové, obvyklé zábavné víkendové aktivity byly redukovány. Dětem to tolik nevadilo, protože se po nějakou dobu pěkně zabaví samy, ale já jsem v duchu počítala dny, večery a noci, které zbývají do konce týdne, a říkala si, že je štěstí, že tohle je výjimečná, nikoliv obvyklá situace.
Stejně tak mne takové osamění zatěžovalo i v minulosti, když byly děti opravdu maličké a vyžadovaly mnohem více pozornosti a péče. Proto mne myšlenky, které mne začaly napadat několik dnů poté, co manžel odjel, zaskočily. Stalo se něco, co se dříve v týdnech, kdy jsem byla sama s dětmi, nestávalo.

Já jsem si totiž zvykla. Doma byl větší klid a předvídatelnější režim. S dětmi jsme nečekali, až přijde tatínek, protože jsme věděli, že tento týden jsme sami. Mohli jsme tomu přizpůsobit večerní aktivity, které šly kupodivu docela splavně a snadno. Vyprané košile nebylo třeba večer žehlit a z myčky jsem vyklízela mnohem méně nádobí. Ráno to také šlo celkem dobře, až jsem se divila.
Rozdíl oproti minulým týdnům osamění byl zkrátka v tom, že mi doma vlastně nic příliš nechybělo. Ano, bylo to jiné, ale nebylo to nutně horší. Vlastně to bylo horší, ale nějak jsem to neprožívala.
Snad proto, že jsem věděla, že to brzy skončí?
Nebo z jiného důvodu?
Že by ten článek měl tehdy pravdu?!

Každopádně jsem najednou lépe pochopila lidi, kteří už v určitém věku nemají sílu nebo chuť navazovat nový partnerský vztah a zvykat si na dalšího člověka v domácnosti, když žili nějakou dobu sami.
A také jsem si uvědomila, že v méně harmonickém manželství určitě může vědomí toho, co vše bude "snazší", chování manželky ovlivnit. Ne snad tak, že by rodinu rozbila záměrně, ale podvědomě. Proto, že se v ní usadí přesvědčení, že "to sama zvládnu", zejména když si uvědomí, že sice bude na vše sama, ale nikdo jí nebude mluvit do rozhodování, do domácnosti, do výchovy dětí a do života vůbec.
A když k tomu připočte jako bonus obvyklé alimenty, případně ještě odečte teplé večeře...  pro a proti takové bezděčné úvahy vůbec nemusí vyznívat ve prospěch zachování manželství.

Tato v hlavě ženy podvědomě zakódovaná myšlenka má jistě potenciál přinést zkázu rodiny. A právě proto si takové myšlenky musíme my, manželky a matky, jednou provždy zakázat.
Protože my jsme povinny to "sama s dětmi" zvládnout, pokud nám vyšší moc postaví do cesty překážky, které brání tomu, abychom žili jako rodina. Ale pokud před námi takové překážky, díky Bohu, nestojí, pak jsme povinny naopak zvládnout život s otci svých dětí.


Věnováno mé přítelkyni J.

38 komentářů:

  1. Protože téma se docela týká otázky jak v rodině přežít, udělám něco co bych normálně nedělal: Doporučím zajímavou, možná trochu extrémní, knížku z české provenience: Elfi rodina .

    Ona sama tohle napsala hlavně pro své přátele, je maminka 4 již dospělých dětí, milovnicí díla JRRT, překladatelka z angličtiny, mj. Letopisů Narnie (1.a 2. vyd.), spisovatelka fantasy, organizátorka fantasy táborů apod.

    Docela milou recenzi na to měl i náš emeritní pastor: recenze.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      děkuji za odkazy, vypadá to zajímavě, udělám si na to více času.

      Jak přežít v rodině - to jste problém správně pojmenoval:-)

      Vymazat
  2. Týden bez manžela - to je zajímavý experiment:-), ale pořád jenom experiment. Možná, že po čtrnácti dnech nebo po měsíci už by ty pocity byly jiné. Já jsem sice samoživitelka a doma mám díky tomu výše popisovanou "pohodu", ale vnímám to spíš jako nevýhodu. Jsou chvíle, kdy se musíte podělit o smutek nebo o radost a nejde to - prostě doma někdo chybí. Nést celé břemeno zodpovědnosti prostě není lehké. Paradoxně spolužáci mého syna o svých otcích nemluví moc hezky a závidí mu, že je s mamkou sám. Přitom ti tátové nejsou žádní asociálové ...Muž je do určité míry pro ženu rušivý prvek:-), ale bez nějakého toho vzruchu by život byl strašná nuda. Eva

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evo,
      rušivý prvek:-)
      Jinak máte samozřejmě pravdu, nejde jenom o nádobí a prádlo a běžný provoz, jde hlavně o sdílení radostí, starostí, odpovědnosti a vůbec všeho. To se mi už do úvahy nevešlo, ale je to tak.


      To je zvláštní úkaz, s těmi spolužáky Vašeho syna.
      Možná by to ale brali jinak, kdyby to sami zažívali.

      Vymazat
  3. Osobně mám obdobné pocity, když manželka není doma, všechno je jednodušší, klidnější, předvídatelnější, levnější a v podstatě není žádná práce navíc.
    J.Daks

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano:-)
      Jenomže to může být také tím, že než žena odjede, tak předem vypere, vyžehlí, navaří, nakoupí a vše připraví:-)

      Vymazat
    2. A nebo obráceně, že ať už žena odjede, nebo ne, tak nevypere, nevyžehlí, nenavaří, nenakoupí... :)
      J.Daks

      Vymazat
    3. Věřím, že takové jsou, ale sama asi žádnou takovou neznám...

      Vymazat
    4. Občas jsem manželce říkal, že mne mrzí, že se nemůžu rozvést od děcek, že maminku bych si s dovolením ponechal...

      Jinak stačí aby kdokoliv nebyl doma a je tam pokoj...

      Pokud odejde manželka je změna nejméně výrazná, ale ubyde její neustálé volání někoho z dětí (15,18) ku pomoci v něčem. A je taky docela hlučná... Ale rodina se pomalu začně rozkládat. (V poslední době to není kvůli studiu a zhoršené pohyblivosti ženy tak markantní, ale je to tak.)

      Nejlepší je, pokud je ovšem, pokud náš milý ADHD syn vyrazí se svojí skautskou družinkou. To je pak pokoj. Kupodivu konfliktů a hlučnosti ubyde i pokud zmizí naše tichá, ale pevná dcera.

      Nevím, jak to vypadá, pokud zmizím já, jsem na projektu v Horní Dolní, protože jaksi nejsem doma... :)

      Vymazat
    5. Karle,
      to je dobrý postřeh, stačí, aby nebyl kdokoliv doma a je klid:-)
      To bude ono:-)

      Ono nás to teď dohnalo, protože jsem byla několik dnů pryč já, pak jedno dítě na škole v přírodě, pak manžel pryč a dnes odjelo druhé dítě na školu v přírodě, takže nás tu v poslední době stále není plný počet.
      No ale zrovna dneska jsme si s dětmi říkali, že nejlepší je, když jsme doma všichni. I když to tu je tedy hlučno a dost chaos:-)

      Vymazat
    6. Já se tedy přiznám, že když odjíždím, tak žádné nadstandardní aktivity v podobě vyžehlení, vyprání, navaření a úklidu neprovozuji. Očekávám, že to plynule převezme pro tu chvíli manžel a ještě si na to nikdy nestěžoval :) - a pokud náhodou něco nepřevezme, vyřeší se to většinou tak nějak samospádem.

      Ivana

      Vymazat
    7. Ivano,
      já dělám předem jak co.
      Nevařím, protože oni si něco uvaří, úklid je taky v pohodě.
      Ale jsem vždy před odjezdem záhadně upnutá na to, aby byla domácnost zásobená a aby bylo vypráno a vyžehleno. Nevím proč, ale kamkoliv jedu nebo jedeme, peru předtím o 106:-) Asi že se nechci vrátit a mít tu hromady prádla, které stejně mám, když odněkud přijedu.
      Ale máte pravdu, samospádem se toho většinou vyřeší dost:-)

      Vymazat
  4. Když jsem byl slaměný vdovec 14 dní, tak to bylo v pohodě. nic mi nechybělo, všechno šlapalo, akorát některý druh prádla se mi hromadil. Ale to už je dávno. Teď mě žena neopouští, páč prý musím být pod dozorem, abych neměl roupy a neuklízel jí třeba v kuchyni:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      vidím, že pánové jsou v pohodě:-)
      No, já jsem na začátku května byla pryč šest dní, a jak říkám, půlku práce za ty dny (doma i v kanceláři) si musím odpracovat předem a druhou půlku potom. Takže s takovou potom mohou být slamění vdovci v pohodě:-)

      Vymazat
    2. Se musím trochu hájit - zastávám velkou většinu domácích prací a když jsem byl teď dlouho doma, měli jsme dům jak ze škatulky. Jenom to praní mi nejde - nějak nechápu metodiku třídění prádla podle barvy, materiálu, použití a sluneční aktivity) a též v žehlení jsem velmi slabý;-)
      Takže když žena odjela z klukem do lázní (Bohdaneč), žádné přípravy nedělala, krom toho, že mi vyprala všechny trenýrky:-)
      Já sem asi ten produkt týhle emancipace - vařečka a prachovka jsou mými kamarády:-) Ještě že mi aspoň rostou fousy, mám hluboký hlas a v poličce mám pouze jednu voňavku.

      Vymazat
    3. Sejre,
      metodiku třídění prádla podle mne nelze chlapovi svěřit, pokud není cílem mít časem všechno stejnobarevně šedivé:-)
      Chápu ale, že to nechápeš, někdy to nechápu taky:-) Ale běda, kdyby mi někdo ten systém narušil:-)

      Vymazat
  5. Řada žen zvolila životní režim samostatné matky nikoliv proto, že "manžel je přítěž", ale proto, že je to celkem slušný mix pohodlnosti a finanční výhodnosti. Byt samoživitelce po rozvodu zůstane, stát poskytuje různé dávky, otec dětí posílá alíky, není proto důvodu vstávat ráno do práce. A mimoto celé dopoledne jsou přece v bedně poutavé telenovely. Pokud žena akceptuje mírně nižší životní standard, lze takto vyžít řadu let. Společensky degradující role samoživitelky dnes už není, stát jim vychází naopak všemožně vstříc. Posledním idiotismem je akce zálohované výživné. Ve školních třídách tvoří děti z neúplných rodin už nadpoloviční většinu, destrukce tradiční rodiny nezadržitelně pokračuje. A bude hůř.
    Voloďa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Voloďo,
      myslím, že mnoho matek bez partnerů by s Vámi nesouhlasilo, protože jen málokterá pobírá takové dávky a alimenty, že nemusí chodit do práce. Taková "idylka" to určitě není.

      Ale ten mix pohodlnosti, třeba pohodlnosti žít partnerský život + zmíněný dominantní vliv na výchovu dětí, což taky není zanedbatelný bonus:-(, to je právě možná pozadí mnoha takových rozpadlých rodin. Nevím... každý samozřejmě označí nějaké příčiny (nevěnoval se mi, byl nevěrný, byl málo doma, byl moc doma, málo pracoval, moc pracoval atd. atd.), ale tyhle vnější příčiny mohou mít to podvědomé pozadí. Nevím, neumím to zhodnotit.

      Jak slyším o zálohovaném výživném, mám chuť vřískat... aby zodpovědní rodiče platili výživné daněmi za ty nezodpovědné, to tedy opravdu nepokládám za vhodný model.

      U dětí ve třídě nevím, jak to je s podílem dětí z neúplných rodin, mám pocit, že zatím to není tak hrozné, ale nevím.

      Vymazat
    2. S Voloďou tedy nesouhlasím a docela mi vadí argument, že si samoživitelky svůj osud "zvolí" kvůli pohodlnosti a finanční výhodnosti. Jediné důvody, které mě napadají, jsou ty, že otec buď odešel nebo není pro život z nějakého důvodu přijatelný. V případě, že spolu žijí jen na hromádce, tak stejně matka musí uvádět, jestli žije sama a kolik je v rodině příjmů. Zůstat sama je pro většinu žen z psychologického hlediska životní prohra - to není nic, co byste si naplánoval jako něco super výhodného. Spíš myslím, že ty řeči o vyčůraných samoživitelkách jsou taková městská legenda - nikdo takovou osobně nezná, ale všichni mají pocit, že jich je spousta. Eva

      Vymazat
    3. Evo,
      bylo mi jasné, že mnoho lidí nemůže s tím výše vysloveným názorem souhlasit.
      Aby z tohoto modelu mohla žena opravdu finančně těžit, musí otec dítěte vydělávat nadprůměrně, a to z podstaty věci není průměrný případ:-)

      Ono je potřeba rozlišovat - podle mne - vícero situací. Jednak se může stát, že se dítě narodí z nějaké náhodné, krátkodobé známosti, otec se vypaří a samoživitelka je tady. To ale není ten nejčastější model.
      Daleko častější je, že spolu lidé chodí třeba sedm let, z toho spolu pět let žijí, pak se jim narodí plánované dítě, načež následně zjistí, že spolu nevydrží, a rozejdou se. To je daleko méně pochopitelné.

      Jinak že to je stále ještě považováno za prohru, s tím souhlasím - i když nevím, jestli není dost často mezi ženami šířený takový ten model, kdy si kamarádky sdělují zkušenosti a v pozadí stojí "já jsem rozvedená, tak se rozveď taky, ať jsme na tom stejně, není to tak hrozné, a zbavíš se otravného chlapa".

      Vymazat
    4. Některé ženy si to myslí, že na tom budou finančně lépe, nebo že aspoň na tom nebudou finančně hůře, nebudou-li mít manžela. Zdrcující většinu pak realita poněkud zaskočí. Je to projev neschopnosti elementárního matematického pohledu na svět.
      Jiné ženy, a těch rozhodně není málo, pak volí rozvod či nemanželské mateřství proto, že chtějí mít trvalou a co nejúplnější kontrolu nad svým okolím. Pokud se jejich muž nedokáže stát "podpantoflákem" a není zcela submisivní, nesmírně jim překáží, protože jim právě znemožňuje tu absolutní kontrolu svého okolí. Z hlediska náboženského je to hřích (snaha vzít druhým lidem svobodu, kterou jim dal Bůh), z hlediska psychologického je to pak tragedie, vážná porucha osobnosti, která způsobuje utrpení nejen postiženému, ale celému jeho okolí.
      Někdy je to projevem profesní deformace, jindy jde o projev špatné výchovy, případně může jít i o podlehnutí pokušení, nebo přímo o posednutí zlým duchem.
      Milan

      Vymazat
    5. Milane,
      přesně k tomu - tíhnutí ke kontrole okolí - jsem mířila.
      Ale to by tu poruchu mělo asi vysoké procento žen.
      Protože mi připadá, že model, kdy vše kontroluje a rozhoduje žena, je dost rozšířený (tedy nevím, já zase nejsem tak dobrý pozorovatel a o do vztahů člověk nevidí, ale někdy mi to tak připadá, může to být ale zkresleno několika výraznými případy).
      Myslím, že dost často to je kombinací ženského sklonu vše organizovat a mužské pohodlnosti. Protože ty ženy pak říkají "kdybych to neobstarala, nezařídila, nerozhodla já, tak on to neudělá".
      (Mám tady blízkou kamarádku, která to má přesně tak, musela jsem si s ní dokonce vyjasnit, že určitým způsobem nemůže o svém manželovi u nás doma mluvit, protože to já prostě neakceptuji, i když ji mám moc ráda.)
      Na druhou stranu, okolí tím trpět nemusí, když se tomu muž přizpůsobí, tak ta rodina může docela dobře fungovat, akorát že je to model, který by například mně nevyhovoval. A ty děti si ho samozřejmě nesou do svých rodin.

      Vymazat
  6. Slamenym vdovcem jsem byl uz nekolikrat, vetsinou na par dnu (kdy manzelka byla v porodnici), naposledy pak letos na jare 10 dnu, kdyz byla ve spitale se zapalem a ja doma prechazel zanet prudusek... Nic moc, ale zvladli jsme to, mel jsem teda jen tri deti (3/4, 3, 5a3/4), nejstarsi (8) byl nastesti (nebo bohuzel, kdo vi) u babicky... Ta moje nemoc to zkresluje, protoze k nam proste chtic nechtic musela chodit pani na hlidani, prvni dva dny jsem se jen plouzil... Ale asi bych to zvladal i dele, i tu pracku jsem ke konci prepral, byt s "pritelem na telefonu" :)
    Pravdou ovsem je, ze to proste nebylo ono. Byl jsem utahanej asi vic, nez obvykle, to se samozrejme dalo cekat, jenze vecer nebylo s kym si popovidat, a to tak nejak prebilo ten pocit zadostiucineni, ze "ja to zvladnul"...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No já jsem byla nejdřív právě taky unavená, ale pak jak jsem předala nejmladšího našim, nastal najednou "efekt mínus jednoho dítěte" (jakmile je o jedno dítě méně než je obvyklý počet, člověku připadá, že nemá co dělat:-)), a měla jsem pocit, že zvládám krásně.
      Navštívila mne jeden večer kamarádka, tak i to popovídání bylo, no a pak už se to krátilo a mohla jsem se těšit, že zase nebudu sama:-)

      Myslím ale, že když se do toho zapletou nemoci, je to děs. To nejde v jednom člověku zvládat. A je jasné, že kdybych tu měla během toho týdne některé dítě nemocné, tak zcela jistě nepíšu, jak jsem to pěkně zvládala, ale držím pusu:-) Protože to do režimu zasáhne, ať člověk chce nebo nechce.
      A jak to dělají osamělí rodiče, když jsou sami nemocní, na to raději nemyslím:-(

      Vymazat
    2. Jo a TT,
      když vidím ten věk dětí, tak se divím, že paní na hlídání stačila jedna:-)
      Jste fakt dobří, že jste to zvládli, pamatuji si, jak jsi sem tehdy psal, a že jsem si tehdy říkala, že to snad ani zvládnout nejde... já vím, musí se.

      Vymazat
  7. Kdykoli jsem byl doma sám, bez ohledu na momentální počet dětí v mé péči, fysicky jsem to zvládal bez problémů, ale psychicky rozhodně ne. Ať už důvod "slaměné vdovectví" byl jakýkoli, nemoc, studium, služební cesta... vždy jsem nepřítomností manželky velice trpěl.
    Proč? Asi proto, že ji miluji.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      no ano, jenomže já si pak asi řeknu, že je lepší se přizpůsobit momentální situaci, což je snadné, když vím, že to za tři čtyři dny skončí, než se trápit, protože ve výsledku to vyjde nastejno - beztak budu doma po ty dny sama.
      S nemocí to je jiné, to bych tedy nesla hodně špatně, to by mne trápilo už z podstaty věci, už jenom to pomyšlení:-( To si raději ani nepředstavuji.

      No ale dneska, když už je manžel zpět, jsem si to znovu po sobě četla, a říkala jsem si, že jsem teda napsala zase jednou pěknou pitomost:-)
      Ale i tak si myslím, že na těch citovaných sociologických úvahách něco bude (už nevím, kdo to napsal, ale feministka to určitě nebyla).

      Vymazat
  8. Tak jsem včera ještě bádala o příspěvcích v diskusi, které mi - právem - vytýkají, že se soustředím jen na tu provozní, vnější stránku, ne na to vnitřní, na to sdílení, na prožívání.
    Je to oprávněná výtka. Chvíli jsem přemýšlela, že bych to zkusila tedy jinak, ale asi to nepůjde - můžu napsat článek na jakékoliv téma, ale o lásce nepíšu.
    Je to už z dob Bloguje, kdybych to zkusila, určitě by mi z toho vyšel nějaký psychorachejtlí výlev nebo parodie na text o lásce:-)
    Tohle musíme nechat jiným bloggerkám nebo raději přímo spisovatelkám.

    OdpovědětVymazat
  9. Chris,

    efekt "mínus jedno dítě" momentálně zažívám a je to báááječné. :-) Sice se mi po našem benjamínkovi stýská, ale vím, že s babičkou mu je víc než báječně, že si užívá pozornosti jen pro svou osobu, což je pro něj příjemně nové a já zatím zažívám pocity téměř svobodné ženy, protože ti dva starší už jsou schopni se dopravit ze školy domů nebo do kroužku i samostatně.

    Na druhou stranu se mě takhle předčasně trochu dotkl pocit "jaké to bude až vyletí z hnízda". Byl to je "dotyk", ale i tak to bylo zvláštně smutné. Mám své koníčky, s mužem si určitě najdeme společnou zábavu (naštěstí nám baví podobné věci), ale i tak jsem najednou byla ráda, že jsou ještě malí a že je tu pár let budu "mít na krku". V první vlně zoufalství jsem dokonce zauvažovala i o čtvrtěti :-).

    Tenhle příspěvek nemá žádnou pointu, ale je to taková příjemná diskuse, že jsem kupodivu pojala potřebu sdílet :-).

    Maky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maky,
      to je u nás dost podobné:-) I když věkově jsme trošku za vámi, takže děti ještě samotné chodit nenechávám. Tak mi právě usnadní, když je nejmladší u babičky, nemusím do školky a tahat ho třeba na cvičení prostředního. To mělo samozřejmě vliv na to, že slaměný týden jsem měla takový pohodový:-)
      Ale je to divné, pořád jsme konfrontováni s tím, že nejmladší už je "tak velký":-)
      A včera jsem zrovna s nejstarší probírala, že si budeme muset zvyknout, že jak jsou jsou větší, tak častěji nebudeme doma všichni - tu švp, tu tábor... už to začíná.

      S tím čtvrtětem bych se vůbec nedivila, kdyby na to u vás ještě došlo (akorát teda asi rovnou dvě, ne, ať to není skoro-jedináček:-)).

      Já (resp. spíš my) už tady taky bádám nad možnostmi, jak přijít ještě k někomu, o koho se budeme starat, neboj. Dá-li Bůh, ještě si povíme;-)

      Vymazat
  10. Teoretickými úvahami jaké by to bylo, kdybych byla s dětmi sama, se čas od času zaobírám také. Úplně nejvíc mě na takové situaci děsí, že by tu kromě mě nebyl nikdo další pro moje děti. Ten pocit, že je tu ještě další osoba, pro kterou jsou naše děti maximální životní prioritou stejně jako pro mě, je neskutečně komfortní :).

    Ivana

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takové ponuré myšlenky má myslím čas od času každý rodič.
      Tak si musíme přát, aby zůstaly v teoretické rovině...

      Ale situace, o které jsem psala, je trochu jiná: druhý rodič tu je, jenom je odstaven na vedlejší kolej a do výchovy nemluví. Ale asi se samosebou předpokládá, že kdyby se něco stalo, nastoupí a postará se.

      Vymazat
    2. Máte pravdu, že v takové chvíli by se druhý rodič postaral.
      Myslela jsem to tak, že díky společné výchově máme shodný názor na to, k čemu a jak děti vést, jaké hodnoty jsou pro nás důležité, kam výchovu směřovat. Taková shoda se v případě odstavení rodiče na druhou kolej dosahuje obtížně.
      A to vůbec nezmiňuji operativní záležitosti, jako nutnost změny školy (bydliště), kroužků, kamarádů v případě, že se dítě "stěhuje" k druhému rodiči.
      To vědomí, že mám "zástupce" (omlouvám se za ten výraz, jestli to někomu připadá nevhodné), mi dává velmi příjemný pocit jistoty a klidu.

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      ale není to naopak?
      K tomu odstavení manžela/rodiče na druhou kolej dochází právě proto, že rodiče mají rozdílný názor na výchovu, a matce se hodí, že může prosadit ten svůj?

      Když se rodiče shodnou, je to pro výchovu štěstí, ale dost často k tomu nedojde, mají rozdílné názory (tedy myslím v zásadních věcech, úplná shoda ve všem asi není nikdy, protože každý si přece jenom přinese něco trochu jiného z vlastní rodiny). A to je pak příčina různých konfliktů.

      Vymazat
    4. Christabel,
      já nechci být klišoidní ani vést kázání, ale pokud se dva rozhodnou spolu žít a založit spolu rodinu, měli by mít i dostatek vzájemnýho respektu k názorům druhého a hlavně vůli chtít se těmi názorovými rozdílnostmi zabývat. Je přeci přirozený, že pokud mi na druhém záleží, tak beru jeho názory vážně, i když se neshodují s mými. A z toho vzájemného ovlivňování vyrůstá i to, čemu říkám "shodný názor na výchovu". Je to výsledek vůle obou stran dosáhnout v klíčových věcech shody.

      A mimochodem, nemyslím si, že by ženy chtěly prvoplánově odstavit muže od výchovy dětí proto, aby si mohly prosadit svou. V mém okolí sice moc rozvedených žen nemám, ale ty, které to postihlo, jsou rozvedené z úplně jiných důvodů, často jako důsledek nevěry ze strany muže.

      Ivana

      Vymazat
    5. Ivano,
      ano, "měli by" a "je přirozené".
      Bohužel, takhle to nefunguje.
      Ono, když se dva rozhodnou spolu žít a založit rodinu, měli by své závazky ctít a spolu zůstat. Ale často nezůstanou.
      Popisujete ideální případ, který se ale rodičům v praxi často nepodaří realizovat - protože třeba vůle dosáhnout shody chybí, nebo chybí jedné straně, nebo je to zkrátka příliš mentálně či jinak náročné... kdyby lidé dělali to, co by se mělo, vůbec bychom tuhle diskusi nemuseli vést.

      A ta druhá věc: však já také nepíšu o tom, že to je prvoplánový cíl, ale naopak, že je to podvědomá, skrytá motivace (resp. psal o tom myslím ten článek, který parafrázuji v textu).
      Rozvod není jedinou možnou reakcí na nevěru, přece.

      Vymazat
  11. Chris, zajimavy pohled nekoho, kdo je "samopecujici na zkousku" :-) mam za sebou 4 roky jako "samopecujici" (nechci pouzit samozivitelka, nebyla by to pravda)...a vlastne jsme s detmi fungovali velmi dobre...zvykli jsme si na nejaky rytmus dne, meli sve aktivity, mne nikdo do niceho "nekecal"....
    ted je to rok a pul, co sama nejsem....a krom jistoty zajisteni (ac to zni naprosto hrozne, je to bohuzel fakt) najednou mnohem intenzivneji vnimam to sdileni- radosti, starosti, to, ze jsme my....
    jina vec je, ze starsi syn neunesl, ze "byl sesazen" z pozice "nejstarsi chlap v rodine" a zpet posunut do role ditete, takze se rozhodl, ze u tatinka je mu lepe....a velmi pomalicku si hledame cestu zpet k sobe.....i toto jsou mozna uskali problemu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzi,
      to popisuješ dost přesně, viz výše, chybí rušivý prvek:-)

      Jinak díky za to rozlišení, už jsem zde psala, že tradiční výraz "samoživitelka" nevystihuje dobře situaci; vidím, že to někteří umí rozlišit.

      To "zajištění" nezní hrozně - to je jasné, že kromě vzájemné opory a sdílení přináší partnerský vztah (tedy někdy) i tohle pozitivum - vždyť na to stačí obyčejná matematika: když se jedna domácnost financuje ze dvou příjmů namísto jednoho, tak se to projeví.

      Jinak já si popravdě řečeno momentálně neumím moc představit, jaké by to bylo zůstat sama po té psychické stránce, která už se zde v diskusi zmiňovala. Raději o tom ani nepřemýšlím.
      Je to zvláštní, protože sama jsem dříve byla také určité dost dlouhé období... jenomže to bylo bez té zkušenosti dlouhodobého partnerského vztahu. Radši na to nemyslet.
      No, stejně nakonec člověku nezbývá než věci brát, jak jsou, a nějak se k nim postavit.

      Se synem přeju, ať to ustojíte, tyhle situace jsou náročné pro děti i rodiče, tak kéž se vám to podaří.

      Vymazat