pondělí 1. června 2015

Nestavte tympány ke dveřím tanečního sálu!

Místní základní umělecká škola sídlí v budově, která navzdory četným přístavbám, nástavbám, zahradním dostavbám a půdním vestavbám kapacitně naprosto nestačí. Neustále praská ve švech, učebny jsou stísněné, při čekání na hodinu není na chodbách ani kde se posadit, šatna tanečnic je rozměrů přímo miniaturních a před dveřmi tanečního sálu jsou poskládané židle, které z něj příležitostně dělají sál koncertní. Výstižné je proto upozornění, které zapovídá ke dveřím tanečního sálu stavět ještě tympány; nutno dodat, že nápis zřejmě plní svůj účel, protože jsem před tanečním sálem nikdy žádné tympány neviděla. Ale ten nápis jsem si mnohokrát přečetla, když jsem ve škole čekala na chodbě, až dceři skončí hodina.

Sama nemám umělecké nadání, ale ke škole mám dobrý vztah už od doby, kdy ji navštěvovala moje sestra. Tehdy jsem se dokonce vetřela na některé akce pořádané školou, například jsem v přestrojení za pomocnou kuchařku (aniž bych uměla cokoliv uvařit) pronikla na letní soustředění pěveckého sboru. Zúčastnila jsem se také památného zájezdu tohoto hudebního tělesa do Říma v roce 2000; zájezd je památný především díky svým organizačním nedostatkům. Vypozorovala jsem, že kdykoliv se dva lidé, kteří se tehdejší cesty zúčastnili, setkají, nejpozději do deseti minut začnou hovořit o zájezdu do Říma. Takový zájezd to tehdy byl. V každém případě znám z té doby řadu vzácných a milých lidí.

Dnes do umělecké školy vodím své děti a docela si užívám její atmosféru.
Tedy, abych byla přesná, to užívání není žádná idylka. Zajistit pravidelnou docházku dětí v mladším školním věku uprostřed pracovního dne do odpolední výuky je pro zaměstnané rodiče někdy logistický či časový oříšek. Uštvaní rodiče se proto potkávají v letu mezi dveřmi a na chodbách, bleskově čtou vývěsky a upozornění o změnách v rozvrhu výuky, jedním uchem poslouchají dítě, které se loudá za nimi, a druhým uchem telefonují s babičkami a kamarádkami ohledně vyzvednutí potomků. Ale já si i při tom zmatku, který je s docházkou do ZUŠ spojený, stihnu všimnout plakátů zvoucích na vernisáže místních výtvarníků, oznámení o chystaných vystoupeních hudebních sborů, fotografií z tanečních večerů nebo vystavených dětských dílek, mezi nimiž se někdy vyskytne i obrázek, jehož autorkou je má dcera.
Samostatnou kapitolou jsou učitelé uměleckých oborů. Několik jich znám, vesměs jde o jedince přívětivé, tiché a klidné. Žijí ve svém světě, o politice a horkých společenských tématech si s nimi příliš nepopovídáte, protože jejich mysl zaměstnávají partitury, výstavy a vystoupení. Už se sice stalo, že mne některý z učitelů zdejší ZUŠky požádal o právní radu, ale myslím, že tihle učitelé jsou velmi sporadickými klienty advokátních kanceláří. K okolí se chovají slušně a s respektem, konflikty nevyhledávají, a pokud už se ocitnou v nějakém sporu, pak většinou v důsledku problematického chování někoho jiného.
Takový učitel na mne potom upře nechápavý pohled a zeptá se: "Jak je to možné, paní doktorko, vždyť to je přece proti zákonu!", čímž mi jen připomíná, jak moc jsem zcyničtěla.

Mám vždycky radost, když se na našem maloměstě, kde disponují uměleckými vlohami patrně všichni kromě mne, něco pěkného podaří. Třeba když učitel zdejší hudební školy složí symfonickou báseň a školní sbor ji secvičí a zahraje publiku v místním divadle. Nebo když jsou na náměstí každoročně vystavené jesličky, jejichž autorem je místní výtvarník.

Nejlepší jsou ale dětské taneční produkce, které organizuje zdejší skvělá paní učitelka tance. Moje holčička navštěvuje cosi, čemu říkáme "tanečky", oficiálně se to jmenuje taneční přípravka. Přišly jsme k tomu celkem náhodou na doporučení mé kamarádky, kterou jsem potkala, když jsem šla před několika lety přihlásit dceru do výtvarného oboru.
"Tady jsou taky tanečky pro holčičky, naše tam chodí, je to docela fajn, tak to můžete zkusit," řekla mi tehdy kamarádka. Zkusila jsem to a nelituji.
Paní učitelka pro děti neustále vymýšlí nové choreografie. Holčičky jsou někdy dvorními dámami na bále, jindy masožravými květinami, čivavami nebo vílami Zvonilkami, potom zase orientálními kráskami nebo španělskými tanečnicemi. Pravda, rodičům ke všem starostem přibude ještě shánění kostýmů nebo jejich doplňků, motýlích křídel, psích známek, karkulčích čepečků nebo širokých mašlí do vlasů v barvě námořnické modři. Ale výsledky stojí za to.
Paní učitelka má můj bezmezný obdiv, protože dvě hodiny před začátkem náročného tanečního večera stíhá organizovat poslední zkoušku jedné dětské skupiny za druhou, udílet pokyny osvětlovačům, připomínat, aby si Karkulky vzaly zapomenuté košíčky, rozdávat chybějící vějíře a klobouky, telefonovat někomu, kdo se někde zapomněl, informovat rodiče, kde si mají děti vyzvednout, a přitom všem vydávat těm, na něž nezbyly beznadějně vyprodané vstupenky (typicky mně), poslední lístky, které odpoledne vrátil někdo, kdo nemůže přijít. Je to takový organizovaný chaos, který mne uvádí v úžas.
A asi nejsem sama, protože pak se mi stane, že se při jakési společenské události v Praze ocitnu u jednoho stolu s úplně cizími lidmi, z jiného města a jiného kraje, a když řeknu, odkud jsem, mladá paní vedle mne se usměje: "Odtamtud znám paní učitelku ... ! Je opravdu výborná, radost ji vidět při práci, nastudovala u nás choreografii irských tanců."
"Vidíte, to je náhoda," opáčím, "málem jsem dnešní večeři nestihla, protože naše dcera k ní chodí na tanečky a zkouška se trochu protáhla. A na závěr zkoušky nás rodiče ještě paní učitelka pozvala, abychom se podívali, jak to děti hezky nacvičily."

Nápis na dveřích má totiž pravdu.
Nestavte tympány ke dveřím tanečního sálu.
Aby se mohly otevřít.


12 komentářů:

  1. To je milé čtení.
    Taky jsme vodili děti do ZUŠky. Ale brali jsme to jen tak lehce, povrchně, aby kluci něco málo uměli a mohli třeba frajeřit - a taky jako prevenci budoucích možných špatných part... Ani nás nenapadlo, jak dobrý to bude mít efekt. A že ze zájmové činnosti se pro jednoho může stát činnost profesionální.
    Ale nejen uměním živ je člověk - posílali jsme je i do technických kroužků. A i to mělo značný přínos pro formování jejich profesního směřování.
    S odstupem vidím, jak to bylo všechno dobré a jak se ta snaha udělat dětem pestré dětství v dobrém vrací. A těší mne to.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      já to také beru jako koníček, jako rozvíjení talentu, pokud byl dán, jako činnost pro radost, která má být v budoucnu odpočinkem.
      Mimochodem, důsledně si dávám pozor, abychom se zájmovými činnostmi nespojovali žádné ambice. Prostě to děláme pro radost a pro dobrý pocit, pro nás samotné a ne pro okolí. Na druhou stranu, když už se tomu věnujeme a jsme přihlášení, tak tam chodíme a snažíme se to neflákat:-)
      Na druhou stranu, dnes je třeba opravdu vybírat, nabídka aktivit je pestrá a některé děti mají těch kroužků tolik, že jim nezbývá vlastně žádný čas pro ně samotné, což se mi taky nezdá prospěšné.
      Takže se snažím, aby toho měly tak akorát, v tomhle věku tak jednu uměleckou a jednu sportovní aktivitu (když tedy to tancování počítám do pohybu).

      A vidím, že to vliv má, protože pro takové maličké děti určitě není snadné třeba zapamatovat si různé taneční figury a choreografii, učí se to, a paní učitelka mi jednou říkala, že věří tomu, že tahle aktivita podporuje i rozvoj mozku, schopnost se učit, inteligenci. A já tomu taky docela věřím.

      Vymazat
    2. Samozřejmě jsme zažili s dětmi leccos. Osvědčilo se nám, když se klukovi ten či onen kroužek nelíbil, aby si sám navrhl za něj náhradu. "Klidně toho nechej, ale co bude místo toho?". Takže například vyžádané housle se neosvědčily, ale neřekli jsme: dal ses na vojnu, tak bojuj. Řekli jsme: "zeptáme se pana učitele, který nástroj by byl pro tebe lepší." Nebo: když tě to modelářství už netěší, co takhle elektrotechnika? Tohle fungovalo. A dobře. Na vysoké se pak chlubil tím, jak umí dobře pájet, protože to gymnasisté prostě neuměli a z elektroprůmky se jich na Matfyzu moc neudrželo. A stejně tak ty plechy místo houslí se ukázaly být skvělou volbou. Prostě to vidím i dnes tak, že rodiče mají svým dětem pomáhat v hledání cesty a Cesty a ne držet je ve směru, který by si sami přáli. Moje milá paní v tom byla ještě chytřejší a prozíravější než já.
      Hlavně ale a především: dětem se musí číst. Každý den, pravidelně, s radostí a mazlením. U toho to všechno začíná...
      Milan

      Vymazat
    3. Milane,
      ta otázka, co místo toho, je dobrý tip.
      No, u nás občas nějaké žbrblání také zaznělo, ale vždycky stačilo, když jsem nabídla, že tedy docházku ukončíme a příští rok už pokračovat nebudeme. Představa bez té aktivity vždy stačila, aby žbrblání ustalo.
      Protože třeba ta výtvarka má pro dítě, které je na to nadané, hodnotu, kterou podle mne samo vnímá. Doma si může kreslit, ale jen tam se naučí nové techniky, naučí se jinak uvažovat o tom, co a jak může zachytit...

      Vymazat
  2. Děti jsou hosté, kteří hledají cestu.http://obchod.portal.cz/deti-jsou-hoste-kteri-hledaji-cestu/
    Knížka až taková bomba není, ale ten název jako krédo se mi líbí pořád..
    Ela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Elo,
      myslím, že už jsem o "filosofii" (nebo jak to nazvat) té knihy něco zaslechla, ale většinou jen nějakou zmínku v diskusi...
      Přečíst si nějakou takovou knihu by mi určitě neškodilo, problém je, že na to budu mít čas asi v důchodu, kdy už to zase nevyužiju:-)

      V dnešní době, která adoruje vlastnictví, je asi pro rodiče obecně problém zbavit se toho pocitu, že děti jsou "naše", tak je vlastníme.

      Vzpomněla jsem si, že jednou o tom někdo mluvil hezky v jakémsi rozhovoru, možná v Respektu, bylo to o lidech, kteří prošli holocaustem a potom měli děti.
      Výroku si povšiml tehdy i Tribun, koukněte sem:
      http://tribun.name/2014/06/05/byt-rodic-nebo-mit-deti/

      Vymazat
    2. Zajímavá otázka:Jsou děti něčím vlastnictvím?
      Nedokážu na to odpovědět, ale rozhodně bych si nepřál, aby byly majetkem státu, jak se ukazuje třeba v Norsku...
      Oba naši kluci chodili do hudebky a do výtvarky, starší ještě na dramatický kroužek. Bohužel další kroužky škola nenabízela a ten dramaťák, který byl velmi dobrý, byl nějakým způsobem vedením omezován až snad dokonce zanikl.
      Mladší jde teď na osmiletý gympl, tam je mnoho zájmových aktivit, takže určitě něco navštěvovat bude. U staršího, na Opengate, je to velmi jednoduché - mají na výběr z cca 80 aktivit, od jízdy na koni až po focení. Vnitřní pravidla školy ovšem určují, že tuším min. dva musí navštěvovat, přičemž musí mít jeden s fyzickou aktivitou, což jako rodič jen vítám.

      Vymazat
    3. Sejre,
      no právě, Norsko se mi u toho "vlastnictví dětí" vybaví vždycky:-(

      OpenGate je úplně jiná kapitola, to je pro normální školu nedostižné.
      Jinak naše škola pár kroužků nabízí, líbí se mi, že tam odpadá do vodění do ZUŠ a zpět, je to v rámci družiny, což hodně šetří čas a usnadňuje logistiku. Ale na druhou stranu, třeba flétna, na kterou chodí do kroužku naše nejstarší, je prostě v ZUŠ na úplně jiné úrovni. Když už se tomu má dítě věnovat pořádně a má to být co k čemu, nejen úplné základy, tak ty družinové kroužky, alespoň tedy tento, nestačí.

      Vymazat
  3. Tohle je moje "liduška"klavír, balet, dramaťák a výtvarný kroužek
    Dita

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dito,
      to je přesně to, co mne z důvodu nedostatku jakéhokoliv talentu minulo, ale jsem ráda, že si to mohu užít alespoň takto, i když někdy je to tedy zápřah:-)

      Vymazat
  4. Na téma "lidušek" se mi chce dodat, že mi připadá škoda, že se musí dělat přijímačky. Že se nedá brát děti plošně, prostě aby mohl do lidušky chodit každý, kdo chce.
    Nevěřím moc na "vyložené talenty" a vlastně nevím, proč by jim mělo hudební vzdělání dát do života víc, než těm méně talentovaným. Zato věřím, že pokud člověk nemá ambici stát se profesionálním hudebníkem, stačí mu do začátků píle a učitel, který dokáže kromě techniky předat kousek nadšení pro věc.
    Do hudebky mě kdysi přijali tak, že máma uprosila svého bývalého učitele houslí, aby mi věnoval kousek své přestávky, ačkoli jsem byla arytmické dítě, které neintonovalo. Podobně to bylo se sestrou.
    Intonovat jsem se tak naučila až u houslí a sestra coby klavíristka intonaci vcelku nepotřebovala :)
    Přesto dodnes (tj. už skoro třicet let) hraju, už roky máme amatérské klavírní kvarteto a před dvěma lety jsem zase začala chodit na hodiny, tentokrát k soukromému učiteli. Sestra v šesté třídě, kdy chtěla klavíru nechat, potkala velmi entuziastickou paní učitelku, pod jejímž vedením se klavíru se zaujetím věnovala až do maturity a umístila se i na celostátních soutěžích. I sestra dosud hraje.
    Tím chci říct, že liduška ano, ano, ano. A kdyby to šlo, tak bez ohledu na talent. Hudba a umění je svět, který je s dobrým učitelem široce přístupný, a dává životu zase jiný rozměr.
    A souhlasím s tím, že učitelé jsou vesměs obětaví, nadšení do všeličeho a velmi trpěliví :)
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hanko,
      nedovedu zhodnotit, jak moc přísné ty přijímačky u nás jsou.
      Měla jsem dojem, když jsem hlásila dcerku do výtvarky, že berou asi všechny, kdo se hlásí, i když nevím, s tanečky to tak bylo určitě ("napíšu vás tady do seznamu a přijďte v září" - to bylo celé).
      Na hudební obor se muselo něco předvést.
      Ale já to chápu také tak, že ta škola nestačí kapacitně, není asi technicky možné přijmout všechny, a tak se nějaká kritéria stanoví...
      Zatím jsem ale nebyla konfrontována s tím, že bych chtěla, aby dítě na nějaký obor chodilo, a nebylo přijato. Kdyby mělo o obor opravdu zájem a nebylo přijato, asi bych to zkusila řešit soukromými hodinami.

      Jinak si ale myslím, že když se dobře pracuje s dítětem, které má talent jen omezený, tak to jistě může přinést dobré výsledky a i ty jiskřičky se rozvinou...

      Vymazat