pátek 3. července 2015

Dvě ženy na cestě

Úvaha k 37. narozeninám

V květnu letošního roku jsem jela na dlouho plánovaný výlet: navštívit svou přítelkyni do Turecka. Byla to krátká, jen šestidenní dovolená, která se mi velice líbila; jsem vděčná, že jsem ji tak pěkně prožila, něco zajímavého viděla, strávila čas v milé společnosti a šťastně se vrátila.

Kdybych se zeptala kohokoliv z mého okolí, nejspíš by mi potvrdil, že si takovou cestu zasloužím. A ano, podle našich měřítek si ji zasloužím: starám se přece celý rok o děti a domácnost, každé ráno vstávám, chystám svačiny, vypravuji je do školy a školky, odpoledne je vyzvedávám, absolvuji s nimi různé kroužky, kontroluji a podepisuji úkoly, peru, žehlím, nakupuji vše potřebné, o víkendech vařím, uklízím, k tomu chodím do práce, vydělávám peníze a rozumně s nimi hospodařím, pomáhám otci v jeho firmě, podle svých možností se snažím pomoci tomu, kdo se na mne se žádostí o pomoc obrátí.
Takže si tu cestu zasloužím?
Ale kdeže.
Tohle vše, co dělám, je přece samozřejmost.
Nedělám nic výjimečného. Jen plním své povinnosti, nebo lépe řečeno, plním to, co jsem si zvolila za svou životní cestu nebo co mi snad život sám přinesl.
Co bych si za to měla zasloužit? Nic. Absolutně nic.
Existují mraky lidí, kteří by rádi měli takové povinnosti, jaké mám já, nebo takové podmínky k jejich plnění, ale nemají je a trápí se tím.
Takže bych za ty povinnosti měla být vděčná.
Je to tedy úplně jinak, než se běžné evropské ženě jeví: za to, že vykonává své povinnosti, že je může vykonávat, má být vděčná a denně za to děkovat a nikoliv si něco nárokovat nebo za to čekat jinou odměnu než výsledek práce a radost z ní.
Jenomže kdo dnes ve zpovykaném západním světě takto uvažuje? Když na nás všechna média a reklamy útočí s tím: tohle si dopřejte, rozmazlete se, užívejte, zasloužíte si to!

Viděla jsem v Turecku ženy, které tam také byly na cestě.
Stály třeba podél silnic nebo seděly na okrajích chodníku. Na hlavách měly šátky a u sebe často malé děti. Žebraly. Byly ze Sýrie. Na jihu Turecka jsou jich zástupy v táborech; naše hostitelka mi říkala, že jen o jediné, té nejhorší noci, přešlo hranice snad 350 tisíc lidí. V táborech takový počet uprchlíků nelze udržet, pronikají na sever, do Istanbulu, snaží se dostat dál.
Jedna taková žena seděla na chodníku v Istanbulu poblíž Galatské věže. Měla u sebe miminko, asi několikadenního novorozence, který vypadal přesně tak, jak vypadají miminka zabalená jako housky u nás v porodnici.
Tahle žena také přijela do Istanbulu ze svého domova.
Dříve bydlela někde jinde a teď je na útěku. Prosí o almužnu turisty v istanbulských ulicích.
Jestlipak v době, kdy žila u sebe doma, plnila své domácí povinnosti? Starala se o dům a o děti, o jídlo a oblečení? Nejspíš ano. A za to, že je plnila, si zasloužila cestu do Istanbulu? To asi ne. Není tam na výletě jako já, ta cesta je pro ni nutností, menším zlem. Vlastně je možná vděčná, že zachránila holý život, takže třeba děkuje i za tohle utrpení, které prožívá, protože doma by možná zažívala horší nebo už by vůbec nežila.

Co je pro jednoho odměnou, kterou si dokonce třeba troufale nárokuje, může být pro druhého utrpením, za které je ještě navíc vděčný. Zcela bez ohledu na to, jak si v životě počínal, zda si to zaslouží, zda by podle běžných měřítek měl být za své chování odměněn či potrestán.

Snad si to dokážu připomenout, až mne zase napadne, že si něco "jistě zasloužím".