pátek 28. srpna 2015

Podivné je to svítání

Nálada jednoho srpnového rána

Následující text nebyl určen k publikaci. Neobsahuje žádnou informaci, nemá a nemůže mít význam pro nikoho jiného než pro mne. Ale před dvěma dny jsem jej omylem či nepozorností v nehotové podobě zveřejnila. A protože se již jednou objevil ve virtuálním prostoru, bude asi lépe, když zde zůstane. 

Většinou je to rutina, ale někdy ne. Jako dnes.
Vstávám dříve než jindy. Tolik se mi chce spát.
Přesto jsem od chvíle, kdy jsem otevřela oči, podivně probuzená.

Podivná je to hodina,
podivná je to ulice,
poslední okno zhasíná,
svítí jen kousek měsíce.

Vstávám já a vstávají jiní.
Ranní sprcha, čaj, všechno jako v jiné dny.
Vybírám si šaty. Večer jsem se nemohla rozhodnout, které si dnes vezmu. Jednobarevné? Krátké, nebo raději delší? Šatů, které by se na dnešek hodily, mám celou sbírku, přesto jsem nemohla zvolit ty správné. Jakoby na tom záleželo. Stejně budu mít talár. Nechala jsem to na ráno.
Beru si nakonec ty, o kterých jsem včera vůbec neuvažovala.

Neelegantní tašku s talárem mám připravenou v pracovně. Kontroluji, jestli v ní je spis. Kontroluji to ještě jednou.
Z domu vycházím mnohem dříve než obvykle.
Uvědomuji si, že jsem si mohla vzít šedivé lodičky a ne obyčejné černé. Ale už se nebudu vracet.

Překvapuje mne, kolik autobusů v tuto časnou hodinu městem křižuje.

Do očí padá prach a mour,
vzhůru se nikdo nedívej,
a slzy okapovejch rour
kanou na chodník šedivej.

Kávu si dávám na nádraží. Rychlíky mají zpoždění.
Vadí mi to, ačkoliv mám velkou časovou rezervu.

Takovou cestu obvykle využívám k četbě nějakých odborných článků nebo společenského týdeníku, k prolistování spisu, k přípravě poznámek pro jednání nebo závěrečnou řeč. Dnes nic z toho nepřipadá v úvahu.
Dívám se z okna, cesta neobyčejně rychle ubíhá.

Přemýšlím o tom, že nejsem sama, kdo míří na to místo.
Někde jinde vstává soudce. Jinde státní zástupce. A ještě jinde obžalovaný.
Naše kroky směřují týmž směrem, sejdeme se v jednom průsečíku času a prostoru.
Vlastně bych měla být nervózní. Ale nejsem, ani trochu. Na nervozitu není vhodný čas.

Podivná je to hodina,
podivné je to svítání,
ten, kdo tou dobou vzpomíná,
těžko se pláči ubrání.

Na místě jsem s očekávaným předstihem.
Soudní budova je již otevřená, ale ještě se neprobudila k životu. Justiční stráž u vchodu se chová velice mile. Ačkoliv po předložení průkazu nemusím projít kontrolou, odevzdávám nůž, který nosím v kabelce. Do budovy soudu nelze takový nůž vnášet. Je to docela malý nůž. Ovšem s pojistkou.

Za chvíli už stojím přede dveřmi jednací síně.
V určenou hodinu jimi projdeme dovnitř.
Setkáme se tu. My, kteří jsme dnes ráno vstali, každý jinde. Každý ve své podivné hodině.

Podivná je to hodina,
podivný je to znamení,
vždyť vadne i ta květina
a na rtech úsměv zkamení.


Poznámka
V textu použity úryvky z písně Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Podivná hodina