čtvrtek 3. září 2015

Měli bychom mluvit o Kevinovi

Včera večer jsem sice měla v plánu psát smlouvu, ale nakonec jsem se rozhodla, že se podívám na film. A ne ledajaký. Umělecký, cenami ověnčený snímek Musíme si promluvit o Kevinovi, odvysílaný na stanici ČT Art.

Dopředu jsem si přečetla, o čem film je, takže to hlavní napětí "co se vlastně stalo" jsem neprožívala, ale i tak to byl emocionální náraz.
Já se totiž na filmy raději nedívám, protože když už nějaký shlédnu, je to pro mne obvykle celkem náročný zážitek. To se projevilo i v tomto případě, protože nejenže jsem smlouvu nenapsala včera, já ji nenapsala ani dnes. V čase, který jsem na to měla vyhrazený, jsem si procházela recenze a články o tomto výjimečném filmu.

Většina recenzí se shoduje na jeho nepopiratelných kvalitách a vysoko hodnotí zejména strhující herecký výkon Tildy Swintonové v hlavní roli. Část recenzentů ale upozorňuje na určité nedostatky úhlu pohledu, z nějž film nahlíží na zvolené téma, a na to, že v některých momentech dává přednost formě před obsahem.
Ale recenze ponechám nyní stranou a soustředím se na své dojmy.

Jde o velice depresívní film, popisující v několika časových rovinách prožitky ženy, která si od počátku nerozuměla se synem Kevinem, který nakonec v necelých šestnácti letech spáchá hrůzný zločin. Takový, o němž někdy slyšíme v hlavních zprávách nebo čteme na titulních stranách deníků. Život jeho matky je tím definitivně zničený, zbývají jen jakési zbytky, které můžeme nazvat spíše jen přežíváním.
Film mne samozřejmě, jak bylo jeho cílem, přiměl k přemýšlení o vlastní roli matky a o vztahu k dětem, o chybách, které jsem - pochopitelně - ve výchově napáchala, a o možných důsledcích, které takové chyby mohou mít.

Film je zneklidňující zejména v tom, že neukazuje, alespoň zdánlivě, žádné vnější příčiny, proč by v hlavě mladého kluka měly vznikat takové zrůdné nápady. Kevin pochází z úplné, nikoliv rozvrácené rodiny, otec ho nemlátí a nikdo mu nijak zvlášť neubližuje. Rodina je finančně zajištěná, syn se netoulá po ulicích, nevidíme žádnou problematickou partu, do které by patřil, nebere drogy, nemá sklony žít na hraně zákona v běžném slova smyslu.
Musíme se smířit s tím, že se narodil jako zlý člověk, jako člověk se zlem vepsaným do srdce.
Ačkoliv, drobné náznaky toho, že něco není v pořádku i ze strany jeho matky, v ději vidíme. Matka je citově chladná, nemá k synovi příliš vřelý vztah, i když se snaží všechny své mateřské povinnosti plnit a určitě nelze tvrdit, že by ho neměla ráda. Na druhou stranu, ono je také těžké mít vřelý vztah k takovému na výchovu náročnému dítěti, které matce citově nevrací vůbec nic. Co bylo dříve? Co je příčinou a co důsledkem? Pro matku je také vzdání se dosavadního pestrého života a jeho výměna za poklidnou maloměstskou existenci náročnější, než čekala. Ale pro koho není narození prvého dítěte náročné?

Film zajímavě a velmi pochmurně líčí důsledky závažného trestného činu pro ty, na které obvykle u zpráv o takových událostech nemyslíme - pro rodiče nebo jiné blízké příbuzné pachatele. Přirozeně soucítíme s oběťmi a s jejich rodinami, zajímáme se o příčiny na straně pachatele a jeho další osud, minimálně proto, aby byla zajištěna ochrana společnosti před dalším zlem. Ale co rodiče, tyto nenápadné oběti?
Oběti vlastních chyb, nebo oběti zla, které přišlo odněkud zvenčí?

Kdo by chtěl mluvit o Kevinovi? Kdo by chtěl mluvit s Kevinem?
A kdo by chtěl mluvit s jeho matkou?

3 komentáře:

  1. Neviděl jsem, neznám.
    Ale děti se nám naštěstí vyvedly dobře. Díky Bohu Všemoucímu.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      film určitě stojí za vidění. A je zajímavé, že v komentářích se často objevuje, že film musí být dost náročný na vidění pro rodiče malých dětí nebo že působí jako antikoncepce pro ty, kdo děti ještě nemají.

      Vymazat
    2. Tak až ho budou dávat, kouknu se, budu-li mít čas. Jak stárnu, méně čtu (oči jsou stále větším problémem), ale na koukání na televizi mně čas kupodivu nepřibývá.
      Nevím, kde se ten čas ztrácí.
      Milan

      Vymazat