pondělí 12. října 2015

Neskromné přání evropské matky

Můj twitromán 22.
na aktuální téma


Jestli mi ty děti vezmete, nechte je alespoň spolu. Prosím.



24 komentářů:

  1. To by nešlo, paninko, co kdyby se tou Vaší hatmatilkou domlouvaly na brutální vraždě obětavých pěstounů a nevděčném útěku z našeho rodinného ráje?
    Váš Barnefernet.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... nebo si povídaly o rodičích. To je pravda, bylo by to příliš velké riziko.

      Vymazat
    2. Něco tak perverzního, jako že by si mohly povídat o rodičích nás ani nenapadlo. To víte "rodiče" je zakázané slovo, tudíž vám udělujeme pokutu 3 miliardy NOK. Práce hezky odsejpá, když obžalovaný-neobžalovaný tak příkladně spolupracuje na svém odsouzení-neodsouzení naším soudem-nesoudem.

      Vymazat
  2. Neskromný vzkaz otce (neodvažuji se nazvat evropským otcem): Jestli mi děti vezmete, ukradnu kolegovi myslivcovi pušku a neslibuji, že ji nepoužiju proti vám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      bacha, abys neupadl v podezření, že jsi nedostatečně mírumilovný, nebo že jsi dokonce zastáncem těch ošklivých zbraní...:-?

      Vymazat
    2. Já jsem mírumilovný a dokonce ani nejsem zastáncem zbraní, ale jsou určité hranice, při jejichž překročení můj postoj okamžitě obrátím. A tohle by byla jedna z těch hranic.
      (ale vnitřně doufám, že nic takového jako norské barcosi tu nevznikne a já nebudu muset krást kvér)

      Vymazat
    3. Tak to já taky doufám.
      Jenomže čtu na Idnesu blog Andreje Ruščáka, který mi připadá rozumný a dobře informovaný, nepůsobí jako zpovykaný hysterik, a jeho zprávy o tom, co se tam děje, jsou alarmující.
      A norské fondy sem stále sypou peníze, ministryně Marksová si nejspíš bere v Norsku mustr, jak se má co dělat.
      Takže doufat můžu, ale nevím, jestli to bude stačit.

      Vymazat
    4. Sejra má pravdu. Pár takto odhodlaných otců, pár skutečných případů nekompromisní obrany své rodiny - a žádná šokiální pracovnice si nedovolí na cizí děti sáhnout z malicherných důvodů.
      Milan

      Vymazat
    5. Milane, to byste viděl jak by stačila jedna mrtvá úřednice a bezpečnostní složky státu by zahájili šikanu, protože stát si nemůže dovolit, aby se drzí občané domáhali použitelnosti článku 23 LZPS. Každý totalitní stát si sežene dost autorit, které potvrdí, že jakákoliv momentální totalita je pouze formou demokracie.

      Vymazat
    6. Pefi, stát by samozřejmě řval... ale ty ženské, které tyhle problémy jiným lidem působí, by se okamžitě stáhly. Tak jako ustupují před Cikánkami řvoucími o dávky a výhody, tak by ustupovaly i v tomto. A muži na tomto úseku už prakticky nepracují žádní.
      Náš stát není totalitní. Fakt ne.
      Totalitní stát jsme tu měli, ale už nemáme. Totalitní stát je takový, který vlastní vše a ovládá vše. Existuje jediný vlastník - stát. Jediný správce věří veřejných - stát. Jediný donátor - stát. Jediný pečovatel - stát. Jediný tvůrce politiky - stát. Jediný zaměstnavatel - stát. To jsme tu opravdu měli. Ale už nemáme. Vlastnictví je roztříštěné. Správa věcí veřejných nepřísluší jen státu, ale i obcím a krajům a profesím komorám. V sociální oblasti i v kultuře je naprostá svoboda - každý může. Zesoukroměn výroby způsobilo vznik tisíce a tisíce zaměstnavatelů. Atd. Opravdu nemáme totalitní stát. Ani ty sdělovací prostředky nejsou pod tvrdou kontrolou státu.
      Milan

      Vymazat
    7. Ad sociální pracovnice

      Je to problém, protože jsou případy, kdy je rodina sledovaná, sociální pracovnice tam docházejí, vedou ji v patrnosti a pak se zjistí, že dítě bylo dlouhodobě týrané. A to je pak průšvih, který podněcuje OSPOD konat i v případech, kdy to zase není nutné.

      Vymazat
  3. Tak je známo odůvodnění:
    http://svobodneforum.cz/norove-vysvetlili-proc-uz-michalakova-neuvidi-sve-syny/
    Vzhledem k tomu, že to píše SF, tak padá případný tvrzení, že to je upravený ve prospěch matky.
    Prostě si u pěstounů zvykli. Po té cizí paní se jim nestýská. A hotovo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Četla jsem ty různé zprávy, třeba že si prý děti, resp. ten starší syn, kladl různé podmínky pro setkání s matkou, a přišlo mi dost mimo, že by si tak malé dítě vymýšlelo takové podmínky. Dělá to na mne dojem vymytého dětského mozku.
      Je jasné, že po čtyřech letech odloučení je matka pro děti nejspíš úplně cizí paní. Tím hůř. Odpovědnost padá na toho, kdo jí znemožnil kontakt s dětmi - ať už provedla cokoliv.

      Vymazat
    2. Je to těžké. Já trochu rozumím těm Norům v tom, že považují medializaci za přitěžující okolnost, protože prostě to dětem nakonec škodí, ať to dopadne jakkoliv. Vadí mi, že nikde nevidím to, co jakž takž funguje u NRP u nás a to, že se pěstouni snaží nenahradit vztah k rodičům a v mezích patologie rodičů se ho snaží obnovit. To je podle mne klíč.

      No a druhým klíčem musí být normální kontradiktorní řízení: Prostě sociálka jmenuje jednoho psychologa, rodiče mohou druhého (certifikovaného). Popovídání si s jednou paní navíc ještě nikoho nezabilo. Rozpor --> přezkum protokolu a záznamu z obou rozhovorů znaleckým ústavem a v nouzi nejvyšší i nové zkoumání.

      Zoufalá je pomalost BV. Mají výjimečné podmínky, nemusí k soudu, tak to má být hotovo rychle a ne každý krok 3m.

      Bohužel ESLP to nakonec posoudí asi proti Norsku a matce dá směšné odškodnění. Ostatně ani u nás není ESLP důvodem k obnově netrestního řízení... (A to s tím trestním jsme hodně progresivní...)

      Vymazat
    3. Karle,
      o medializaci obecně jsem zrovna něco zlehka napsala, ale tímto tématem se možná budu ještě v budoucnu zabývat.
      Nejsem zrovna fanouškem medializace, v řadě případů to podle mne může být kontraproduktivní, na druhou stranu někdy to účastníci vnímají jako jedinou možnou obranu proti nespravedlnosti, protože jim už nic jiného nezbývá. A někdy medializace opravdu věcmi pohne, i když ne vždy.

      Pro úplné zamezení kontaktu dětí s rodiči musí být opravdu pádný důvod - představovala bych si například pravomocné rozhodnutí o trestném činu spáchaném rodičem na dítěti.

      Psychologické zkoumání - zase vezměte v úvahu, že tahání dítěte po znalcích také není nic, co by dítěti prospívalo. Na druhou stranu schopný psycholog (doufám) pozná, když je dítě manipulováno, nebo měl by to poznat.

      ESLP pokud vím už o věci jednou rozhodoval, alespoň mám dojem, že taková zpráva proběhla, ale matce nevyhověl. Nevím ale proč, to jsem nezaznamenala, odmítnutí stížnosti může nastat i z formálních důvodů, třeba pro nevyčerpání prostředků nápravy daných vnitrostátním právem. Takže netuším, co vlastně ESLP k té kauze řekl, to jsem nikde nečetla.
      Ale i kdyby, takové rozsudky získané s mnohaletým odstupem jsou v rodinněprávních věcech k ničemu... jen chabé zadostiučinění.

      Vymazat
    4. Je přece absurdní, že úřad své rozhodnutí o odebrání rodičovských práv odůvodňuje situací, kterou způsobil on, a nikoli rozhodnutím postižená matka.
      Stejně tak je absurdní, že to celé v supercivilizované zemi (© Marxová) řeší jeden úřad, který rodiče "chytí, obžaluje i pověsí." V naší zaostalé zemi rozhoduje soud na návrh úřadu.
      Ano, když děti volí formulace a slova dospělých, tak to smrdí jejich "programováním" a obvykle tomu tak i je. Stejně jako když na SF píšou, že David je pod zátěží, protože vše sleduje na internetu. Vždyť ten mediální brajgl je jen v Česku a on žije od narození v Norsku, několik let česky nemluví a pochybuju, že umí česky číst. Proto to tvrzení nedává moc smyslu. Ledaže by mu opět někdo pomohl...

      Vymazat
    5. Ano, absurdní to je.
      Bohužel to nic nemění na tom, že ty děti jsou pro matku asi definitivně ztraceny. Možná se s ní začnou stýkat, až budou zletilé. Teď jsem četla v novinách článek o rodičích, kterým sebrali pět dětí, a jak ty děti dospívají, tak se postupně vracejí domů. Ale ty byly odebrány ve vyšším věku, takže si rodiče dobře pamatují.

      Vymazat
  4. Hodně dlouho trvalo, než stát a jeho soudci uzanali právo prarodičů na styk s vnoučaty při krachu manželství jejich dětí.
    Nyní zřejmě bude nutno začít rasantněji bojovat za právo dětí na své sourozence. I polorodé.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      mám dojem, ale nejsem si jistá, že právo na styk s prarodiči a sourozenci se do zákona dostalo zároveň, stejnou novelou, ale neověřovala jsem si to.
      Jiná věc je, jak se to uplatňuje v praxi.

      Vymazat
  5. Podle mne je průšvih v tom, že pro BV je "nejvyšší zájem dítěte" (jím konstruovaný) jedinou hodnotou hodnou ochrany (to je z části logické, pro ÚOOÚ je to zase soukromí a na 106/99 Sb. i jeho ústavní zakotvení kašle). A protože má v ruce (v širších souvislostech - není to čistě je BV, ale krajská sociální komise je s BV provázaná) i "justiční" část, tak své vidění světa snadno prosadí.

    Tady je vidět nebezpečí oddělené "juvenilní justice" nefungující za standardních podmínek. Klíčem je, aby "nahoře" to dostávaly stejné senáty, které řeší i jiné, alespoň sousední věci. Aby se tam dostaly i ty ostatní dimenze, jako je ochrana rodiny, soukromí, právo na výchovu "po svém", lékařské tajemství (lékaři hlásí BV i zkažené zuby), ... Prostě někdo kdo BV řekne, že je tu kvůli závažným reálným patologiím a nikoli vynucené výchově všech rodičů k rodičovství podle jejich vize.

    OdpovědětVymazat
  6. Pěkný článek Andreje Ruščáka o "kultu dítěte":
    http://andrejruscak.blog.idnes.cz/c/480356/kult-ditete-musi-skoncit.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako rodič 2 dětí si myslím, že článek má pravdu napůl:

      Znám z církve pár dětí přísně vedených, z nichž vyrůstaly za ta léta buď nemilosrdní zákoníci deroucí se do vedení a nechápající nic než svou pravdu, nebo lidi zlomení, nebo hajzlízi kteří ubližují druhým za zády svých ambiciózních rodičů. Atd.

      Hranice - jsou třeba, ale s citem a rozumem. ADHD dítě (moje) nemohlo mít stejné hranice jako ostatní, protože trpělo frustrační poruchou a při prohře upadalo do depresí a někdy i sebepoškozování. Citlivou výchovou a medikací je z něj dnes úspěšný student. Dcera, bojovnice, prostě zdědila pevnou páteř a raději by přijala boj a jakýkoliv trest, než by bez vnitřního přesvědčení ustoupila. Bylo tedy nutné ji umožnit se vnitřně přesvědčit.

      Pro nás, díky kř. subkultuře, výrazně neliberální, v níž žijeme, a kde jsme dokonce léta pracovali s dětmi to bylo spíše těžké a vysilující být centrem poznámek o výchově apod.

      Měl jsem rád knížky J.Dobsona, konzervativního psychologa a pediatra, který podporuje výchovu ve stylu "děti musí poslouchat". Setkání s ADHD a náznaky PAS a v polorozbořeném stavu pak i s pevnou vůlí dcery (projevující se naštěstí hlavně svědomitostí a pracovitostí) vedlo spolu s dalšími momenty k pozici: nikdo není v botách druhého. Hodně nás oslovilo pár momentů:

      Setkání s velmi milou, ale rozhodnou domlouvací výchovou v Holandsku, kde jsme jako studenti s manželkou byli na stáži. Konference o práci s dětmi těsně před svatbou, z níž si pamatuju jediný workshop: Rozvíjejte děti podle JEJICH darů, a nevkládejte je do SVÝCH formiček. (Já byl dobrej v matice a fyzice, kluk vyhrál v kraji v dějepisu... Ač nikdo nelyžujeme a nebruslíme, obě děti se to naučily.)

      Klíč je jinde než ho vidí AR: Děti mají stejná práva (nároky) v naší rodině jako dospělí (snažíme se). Mají v našich očích stejnou hodnotu. Ale my jsme halt nadáni stále ještě větší moudrostí, tak stále občas rozhodujeme za ně, nebo jim do toho kafráme (klukovi je 18). Ale v kř. platí, kdo chceš být vůdcem, buď SLUŽEBNÍKEM všech... Čili v jisté míře je rodič služebník - ne proto, aby děti hyper-chránil, nebo obletoval, ale aby se první rozdělil, první obětoval své touhy, první se omluvil...

      Vymazat
    2. Jde mi o to, že u nás pěstujeme pangejtismus. On pangejtu k pangejtu...
      Dítě není středem rodiny, tím má být Pán Bůh. Ale on dítě stvořil jako dar pro nás, nikoli jako zátěž, nebo kmen k otesání...

      Proto považuji za dobré objevy, že rozhodování o dítěti se má dít v jeho nejlepším zájmu a že dítě mající rozum, má být slyšeno k otázce (a spíše by mu měl být dán prostor k promyšlení a pomoc k rozhodnutí). Dospělí jsou totiž někdy necitelní a tupí, zvláště při konfliktech v rodině. Ale toto "kolizní" právo není jediné ZP, které musí být konfrontováno...

      Přidám ještě pár slov z mých oblíbených táborových pravidel:

      Elfí velitel nemá nad svými podřízenými jinou moc, než jakou mu dává jeho láska k nim. Může po nich chtít práci, aby pro ně zvládl udělat víc: ne proto, aby se sám flákal. Může po nich chtít, aby nasadili statečnost a překonali sami sebe, ale činí tak jen tehdy, když je to skutečně potřeba, a nikdy přitom nepřestane být zdvořilý a empatický. Dá jim najevo, že ví, jak jim je, a že mu to není jedno. Zabezpečí jejich potřeby, pokud je to možné. Mluví příjemným hlasem a nezapomíná užívat slova "prosím" a "děkuji". Pochválí, co jen je myslitelné pochválit.

      Vymazat
    3. Karle,
      ad výchova.
      Klíčovým slovem - a k tomu myslím směřuje i Váš předposlední komentář - je podle mého názoru odpovědnost. Jsme za děti odpovědní, za jejich vývoj, za prostředí, v jakém vyrůstají...
      Snad se k tomuto tématu ještě dostanu, ráda bych k tomu napsala samostatně. Nelíbí se mi otázka kladená v souvislosti s kauzou Michalákových "komu patří děti?". Myslím, že je špatně položená.

      Mimochodem, zrovna jsem si koupila výbor z díla Zdeňka Matějčka, je to opravdu výborné, moudré, místy úžasné čtení.

      Vymazat