pondělí 19. října 2015

Pracovní zásady

Všimla jsem si, že jsem si v průběhu let osvojila některé zásady či pracovní postupy, které se snažím aplikovat v praxi, při řešení různých právních dotazů a patálií svých klientů. Uplatňují se zejména v okamžicích, kdy je nutné rozhodnout, kudy dál, a obě varianty se jeví na první pohled rovnocenné či přijatelné. Je pohodlné mít po ruce obecný vzorec, který lze použít.
Nejde o nic světoborného, takové zásady by si jistě každý odvodil sám, přesto jsem se rozhodla si je sepsat.

1. Právní stav se má co nejvíce blížit stavu skutečnému
To je úplně stěžejní zásada, kterou jsem si vytvořila sama a která přichází ke slovu vždy, když klient přijde s požadavkem nějaké "habaďůry", když vymýšlí něco, co má zastírat vlastně něco jiného. Patří sem různé obcházení zákona, styl "ten barák koupím já, ale napíšeme ho tady na Pepu", spadají sem typicky domněle "rafinované" daňové kličky. Zastávám názor, že ve většině případů se v těchto fasádních právních vztazích objeví nějaká trhlina, kterou nikdo nečekal a kterou je velmi obtížné zacelit. Klientům proto doporučuji, aby se snažili své právní záležitosti uspořádat tak, aby právní stav co nejvíce odpovídal stavu faktickému. Tímto způsobem se v mém pojetí práva eliminují různá překvapení v dědických, daňových i obecně soudních řízeních.

2. Smír má vždy přednost
Tohle je naopak obvyklá zásada mnoha kolegů, já sama jsem ji převzala už z doby, kdy jsem chodila na praxi jako studentka do jedné malé advokátní kanceláře. Smír, v němž do určité, celkem snadno specifikovatelné míry sleví ze svých původních požadavků, je pro klienta vždy výhodnější než soudní spor, zejména když vezmeme v úvahu, že do takového sporu je třeba investovat nejen peníze, ale i čas a většinou také to, čemu zkráceně říkáme nervy.
Je asi zřejmé, že přednost nemá jakýkoliv smír, ale jen takový, který nepostrádá určité atributy. Účastníci někdy nechápou, že podstatou smíru je ústupek obou stran. Dobrý smír se pak pozná tak, že se jím každá strana cítí trošku poškozena, každá si myslí, že ustoupila moc, nebo naopak se obě strany domnívají, že smírem získaly.
Stalo se mi, že na poradu přišli klienti s tím, že je proti nim zahájen soudní spor a protistrana jim nabízí vyřízení věci smírem. Nabízený smír by však fakticky znamenal uznání nároku a zaplacení všeho, stejně jako v případě prohry soudního sporu. Takový smír není smírem, je to sice také mimosoudní řešení věci, ale nikoliv smír ve smyslu kompromisního výsledku.

3. Kvůli principům se nesoudíme
Nikdy. Samozřejmě pokud si to nepřeje klient. 
Je hezké, že tušíme, že bychom nejspíš získali přelomový judikát Nejvyššího soudu a zapsali se tak do právní historie, ale pokud má klient soudních sporů už dost, respektujeme to a na průlomová rozhodnutí si počkáme do jiného řízení.
Stejně tak není správné vést spor, který nemá pro klienta fakticky žádný přínos, ale jeho jediným efektem je obtěžování protistrany, tedy "já mu ukážu".

4. Neženeme klienta do sporu, když nechce
Tato zásada se uplatní v situacích, kdy se věc jeví po skutkové i právní stránce celkem jasná, podání žaloby zdánlivě nic nebrání, advokát už se těší, jak soudu předestře svou břitkou argumentaci a potom shrábne tučný přísudek, ale klientovi se do sporu nechce. Pokud klient soudní řešení věci odmítá, třeba jen proto, že nemá chuť žít se stínem soudní síně za zády, byť to pro něj znamená finanční ztrátu, nenaléháme na něj.

5. Nikdy neslibujeme snadný úspěch 
Nevím, jak to dělají někteří kolegové, ale myslím, že občas hýří až přílišným sebevědomím.
V naší kanceláři jsme opatrní, protože u českých soudů člověk opravdu nikdy neví, co z nich vypadne, a proto se snažíme šanci na úspěch odhadnout střízlivě a realisticky. Zejména při vědomí toho, že protistrana může disponovat pádnými a věrohodnými důkazy, o nichž náš klient z podstaty věci nemá tušení.

6. Medializace není všespasitelná
"Dám to do televize", to je obvyklé zaklínadlo lidí, kteří tváří v tvář určité nespravedlnosti už neví kudy kam. K cílené medializaci problému je však třeba přistupovat uvážlivě a obezřetně, protože ne vždy přinese kýžené výsledky. Naopak, někdy může už tak napjaté vztahy zbytečně vyhrotit, kromě toho se můžeme dočkat i reakcí, které jsme nečekali.
Osobně si nemyslím, že by záměrná medializace věci byla obecně přínosná; nějaký měřitelný efekt má podle mého názoru jen zcela výjimečně.

7. Na dopisy se odpovídá
Dnešní poslední zásada je zásada formální zdvořilosti. Dopisy nehážeme do koše, stejně jako to nesmíme učinit se žalobou, ačkoliv si o jejím obsahu myslíme svoje. Na dopisy odpovídáme, a to zásadně zdvořilým tónem, byť by byl obsah odpovědi odmítavý, vůči adresátovi kritický nebo dokonce záměrně formulovaný tak, aby adresáta urazil, rozčilil či jinak zprostředkoval negativní emoce, které vůči němu klient chová.

Tak, to je pro tentokrát asi vše.
Když to tak čtu, zdá se mi ta moje práce vlastně velmi snadná.


2 komentáře:

  1. Velmi dobré.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      děkuji.
      Ale jak jsem psala, asi by to vymyslel každý.
      Těším se ještě, až budu psát o našich advokátních frázích, to mne taky bude bavit.

      Vymazat