čtvrtek 29. října 2015

Schrödingerovo rozhodnutí aneb co mi provedl odvolací soud

Nenapíšu kdy, nenapíšu který, nenapíšu v jaké konkrétní věci, a nenapíšu, zda senátu předsedal soudce nebo soudkyně.
Protože tohle je dost těžko uvěřitelné.

Šlo o banální civilní věc, pro ilustraci řekněme, že o splacení menší půjčky. Soud I. stupně přiznal žalobci, tedy mému klientovi, většinu nároku a zavázal žalovaného, aby jej zaplatil ve splátkách. My jsme se proti rozsudku odvolali, neboť nebyl přiznán celý nárok, protistrana se neodvolala.

Byla to taková banalita, že jsem skoro měla chuť se u odvolacího jednání omluvit, ale nakonec jsem tam jela. Před odvolacím senátem jsem byla sama, protože můj klient se rozhodl jednání z důvodu svého pracovního vytížení nezúčastnit, a žalovaný, nezastoupený advokátem, přijít chtěl, ale - jak jsem se dozvěděla později - nějak si popletl termín, kdy se jednání koná.
Už když mne zavolali do jednací síně, viděla jsem, že odvolací senát se se mnou nechce moc bavit. Měl to být rychlý proces.
"Přednesete své odvolání, nebo odkážete na písemné vyhotovení?", zeptala se formálně předsedkyně senátu, mimochodem starší, velmi zkušená soudkyně, tónem, který naznačoval, že na dlouhé proslovy nemá senát náladu a o nějakém přepisování rozsudku dnes nebude řeč. Byla jsem proto velmi stručná. Stejně stručně byla jedním ze soudců podána zpráva o věci a provedena protokolace. Za chviličku jsem byla vyzvána, abych počkala na rozhodnutí senátu venku, za další moment jsem byla opět zavolána, abych si poslechla, že rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. Do desek jsem si učinila malou poznámku, že rozhodnutí je potvrzeno, a rozloučila se.

Když jsem opustila jednací síň, říkala jsem si, že tohle bylo asi nejkratší projednání odvolání v dějinách zdejšího krajského soudu. U nás na okrese za takovou chvilku nestihneme ani odročení jednání, protože si musíme popovídat nad diáři, kdo má kdy čas, a vyměnit si s protistranou pár nezbytných invektiv.

O to větší šok nastal, když jsem po několika týdnech přebírala písemné vyhotovení rozhodnutí z datové schránky. V mezidobí jsem na kauzu pozapomněla, proto jsem si nejprve nemohla uvědomit, co mi to soud vlastně posílá. Když jsem se zorientovala, překvapeně jsem si to musela přečíst znovu: rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem změněn! A to ve výroku o době plnění, namísto splátek je nyní pro zaplacení dlužné částky stanovena pevná lhůta, sice několikaměsíční, nicméně splátky povoleny nebyly.
Nedůvěřivě jsem se šla podívat do spisu v domnění, že si snad průběh odvolacího jednání špatně pamatuji. Ale na deskách spisu byla mým písmem naškrábnuta zkratkovitá poznámka, že rozsudek byl potvrzen. Tak jaké vyhlášení rozsudku jsem to slyšela? Poznamenala jsem si to snad špatně? Ale ne. Vypadá to, že písemné odůvodnění rozhodnutí se neshoduje se zněním, jak bylo toto rozhodnutí vyhlášeno.

To je ovšem vážná procesní chyba.
A ta chyba zůstane nenapravena, uvědomila jsem si vzápětí.
Protože rozhodnutí je změněno ve prospěch mého klienta, já na ni poukazovat nebudu a ani nebudu pátrat, jak k ní došlo. A zda k ní vůbec došlo. Protokol z odvolacího jednání nemám a nebudu si o něj žádat, neboť jej nepotřebuji. Protistrana u jednání nebyla a vyhlášení rozsudku neslyšela, takže se s jeho zněním seznámí až z písemného vyhotovení. Jak jednoduché.

Ale ta věc mi přece jen nejde z hlavy. Připomíná se mi jako ukázka nestability toho, čemu se říká pravda. Demonstrace křehkosti takzvané objektivní reality.
Kdo ví, v jakém znění byl vlastně ten bezvýznamný rozsudek vyhlášen?
Já to nevím.