úterý 6. října 2015

Sousedské povídání

Tak už to z Prahy dorazilo i k nám.
Všichni jsou nadšení.
Všichni kromě mě.

Nějací lidé, částečně z radnice, zde před několika měsíci začali organizovat akci Sousedské setkání. Takové akce se pořádají v některých čtvrtích v Praze pod různými názvy, třeba "Zažít město jinak" nebo "Nábřeží žije". Většinou jsou za tím aktivisté, kteří nevím proč touží po tom, aby "ulice ožily", "lidé spolu hovořili" a "veřejný prostor byl místem setkávání".
A tak už to máme i tady, v našem městě. S tím rozdílem, že zdejší akce neomezuje automobilovou dopravu, protože se koná v ulici s minimálním provozem. Cílem tedy není ukázat motoristům, kdo je tady pánem, ale prostě se veselit na ulici. Proti tomu nemůže nikdo nic namítat.

Akce má prý obrovský úspěch, v místních novinách vychází týden co týden oslavné články doplněné spoustou fotografií rozesmátých, stále stejných lidí. Z organizátorů jsou místní celebrity, pokud nebyli celebritami náhodou už předtím. Novináři jásají a lidé prý také.
Já nejásám. Protože tam nechodím.
Ani mne nenapadne vyrazit na nějaké takové sousedské setkání, za kterým nejspíš stojí lidé, kteří už mlsně myslí na hlasy v příštích volbách. Ani omylem.

Chvíle, kdy s dětmi přicházím ze školy, z družiny, ze školky ke dveřím domu, kdy otočím klíčem v zámku a vstoupím do předsíně, je pro mne jedním z nejoblíbenějších okamžiků všedního dne. Jsem doma! Ve svém domě, v soukromí, v bezpečí, s dětmi. Už dnes nikam nemusím. Maximálně za roh do večerky pro rohlíky k Vietnamce Hance, která se naštěstí díky jazykové bariéře druží zcela umírněně.
V duchu mne blaží, že jsem doma, že za mnou zapadnou dveře a už se dnes nemusím chystat ven. Hlavně nemusím na ulici bavit se s cizími lidmi.

Aby mi bylo rozuměno, takové akce neodsuzuji.
Sama jsem se v podobném duchu naplno a asi do celoživotní zásoby realizovala během studentských let, na kolejích. Tam se žilo pospolu, velmi společensky, převážně v klubech a na kolejních chodbách. Bylo fajn sedět celou noc před dveřmi pokoje, pálit svíčky, učit se nebo si povídat s tím, kdo zrovna přišel, poslouchat hraní na kytaru, probírat drby, popíjet čaj nebo víno a slibovat vrátnému, že už jdeme spát. K věku to patřilo.
Nebo když jsem už jako studentka chodila vypomáhat do práce otci, jehož kancelář sídlila v areálu školy. Bylo tam také malé pekařství, kde se prodávalo mimo jiné stáčené víno, a před ním pár stolečků a lavic. Tam jsem si ráda během letních slunných odpolední zašla, ulít se na chvíli od papírů a popovídat si u skleničky červeného s pekařkou a školníkem, který vůbec nesplňoval představu starého nerudného postrachu žáků. Byli jsme všichni tři mladí, bylo léto a my jsme museli pracovat, proto jsme takovou chvilku odpočinku uvítali, byť jsme si byli vzájemně cizí a spojovalo nás jen to, že jsme se právě na tomhle místě zrovna v tuhle chvíli potkali.
A občas, tu a tam, mám možná chuť družit se i dnes. Jednou seděla na lavičce před naším domem maminka s kočárkem a četla knihu. Viděla jsem ji z okna; zaujalo mne, jak dlouho tam osaměle sedí. Nabídla jsem jí, jestli si se mnou nechce dát čaj, uvařila jsem ho do konvičky a šla si ho s ní vypít ven na tu lavičku. Představila se mi, byla to servírka, maminka tří dětí a měla velmi krásné jméno, jmenovala se Laura. Tak jsme si tam u čaje popovídaly, ale v novinách o nás tehdy nebylo ani slovo. Naštěstí.

Takové aktivity mají vycházet zdola, od lidí, kterých se týkají, mají vznikat spontánně a ne organizovaně. Nemyslím, že bych žila nějak uzavřeně, stýkáme se s mnoha lidmi, často k nám jezdí návštěvy. Ale je mi nepříjemná představa, že jdu do nějaké takové sousedsky uměle zalidněné ulice. Asi se mi nechce potkávat tam ty samé organizované obličeje, které snad ani nemusím vidět. A když už bych trpěla touhou se s někým cizím družit, dojdu si na nějaké setkání pořádané naší farností. Tam určitě potkám lidi, se kterými si budu mít co říci. Jinak ale děkuji, nechci.

Jenomže s tímto názorem jsem, zdá se, osamocena. Vypadá to, že v našem městě se nikdy nic báječnějšího než sousedské setkání nekonalo. Všichni jsou tím uličním družebním nápadem nadšeni.
Budiž jim přáno.

Á propos, koupila jsem si domácí pekárnu.
Abych nemusela ani pro ty rohlíky, kdyby se mi třeba nechtělo...


PS.
Při podobných úvahách o tom, že zase nesdílím mainstreamové nadšení, se ráda vrátím ke dvěma starším článkům, které na toto téma napsal DFens. Ten také není naladěn na sousedská setkávání, chce, aby mu dali všichni pokoj, a moderní návrhy na uspořádání veřejného prostoru v něm také nevzbuzují žádné nadšení. Vždycky mne to uklidní. Nejsem v tom sama!


15 komentářů:

  1. K takovým setkáním, jako je "Zažít město jinak" cítím taky odpor (a cítím za tím všelijaké divné ideoloigie, i třeba tebou zmíněné volby). Já tedy cítím odpor i k městům, obzvláště Praha a Plzeň se mi hnusí. Přectava, že jdu s nějakými sluníčkáři a ekoterofašisty obdivovat batikovaná trička a ládovat se přitom recyklovaným sojovým tofu, mne láká ještě míň než koncert Moravanky.
    ALE!!!
    Jak buduju venkovní kuchyni, docela vážně přemýšlíme, že bychom zkusili tvz. bytovou kuchyni. Co to je, popisuje třeba KOKO zde: http://www.menudomu.cz/bytova-restaurace-aneb-prekazky-vseho-druhu/
    A to je sakra jinej způsob setkávání - když vlastně nevíš, kdo přijde a ani jestli se mu bude líbit a chutnat... Ale říkám si, že třeba min. 500,- paušál za jídlo bude dostatečným filtrem, aby k nám nelezli úplní kreténi:-) A snad někdo přijde:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je ono: chceš to udělat, tak to uděláš, nepotřebuješ k tomu radnici, nemusíš to dělat někde na ulici a asi to nebudeš oslavovat v místních novinách a shrabovat na to hlasy kulinářských fanoušků.

      Praha mi nevadí, je krásná, ale taková únavná:-) Navíc je všude daleko, na přesun z jednoho místa jednání na druhé abych počítala minimálně hodinu, to mi tam taky nevyhovuje. Ale to je tím, že jsem zvyklá na maloměsto.

      Vymazat
    2. Kdyby tam nebyli ti pražáci, možná bych ji vzal na vědomí. A to jsem tam rád jezdil jako dítě, do Národního muzea, kde jsem vždy skončil na mnoho hodin v sekci minerálů, podle jedné knihy hledal místa vydlážděná určitým typem horniny...

      Vymazat
    3. V zemích kde to funguje samo od sebe, to souvisí s tím, že lidé podobné společenské vrstvy, kteří mají čas a chuť komunitně žít, mají na svých či "svých" pozemcích prostor uspořádat podobnou akci. Ale hlavně tam ono společenství žije jako sousedská komunita, protože mezilidské vztahy nebyly v minulosti několikrát násilně zpřetrhány. A i nově přistěhovalný soused má snahu do komunity zapadnout, protože tam je normální starat se nejen o sebe, ale i o své okolí a když se se někam stěhují, stěhují se s vědomím, že se stěhují do nějaké konkrétní komunity.

      Dále pak tam celá řada žen má zkrácený nebo žádný úvazek a tak se zapojují do komunitních aktivit.

      Když u nás oba partneři chodí do práce, aby spláceli hypotéku na byt, ve kterém pak 24 hodin denně slyší od sousedů i z ulice vše co se tam šustne, tak na nějaké sousedské potlachání náladu nemá skoro nikdo.

      Až budu mít svůj dům snů na polosamotě, budu si tam zvát hosty a sousedy na gulášek a grilování. Dokud bydlím ve městě, tak je to host do domu, hůl do ruky ...

      Vymazat
    4. No vidíte Pefi, to já právě mám. Teda nemám polosamotu, jsem skoro uprostřed vesnice ale zase můj soused je skoroopuštěný kostel, latifundie jsou dostatečné rozlehlé, aby člověk měl soukromí od dalších sousedů...A ani nemám hypotéku:-))))

      Vymazat
    5. Tak my zveme hosty, i když jsme uprostřed města.
      Je pravda, že když přijede návštěva se třemi dětmi a vypustíme je i s našimi na zahradu, tak je kraválu hodně a nejde to moc redukovat. Ale sousedka si nestěžuje, řekla mi, že sama měla děti a teď má vnoučata, takže ví, jak to je. Já se jen snažím, aby hluk nepřesáhl únosnou míru. A v létě do bylo docela v pohodě, protože děti hodně jezdily, s námi i s prarodiči, takže doma zase tak moc nepobývaly.

      Vymazat
  2. Tenhle organisovaný kolektivismus je mi z duše protivný. A proto říkám: Přijďte zas, my k vám taky nelezem!
    Velice mi to připomíná různé svazácké a odborářské akce, kterých jsem si užil dost a dost.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je to takové organizované veselí, jen svazáky a odboráře nahradili ti, kteří vědí, jak má člověk žít.

      Vymazat
  3. Tak zase... když tam někdo jde, může si dát pěkně fotky na instagram. :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to ano.
      A pěkné fotky na sociálních sítích, ze kterých je vidět, jak krásně žijeme a užíváme si život naplno, to je smysl dnešního života, že?:-)

      Vymazat
  4. Udělej si MBTI analýzu, zřejmě zjistíš, že jsi introvert. Introvert je člověk, který bere sílu o samotě, v izolaci, zevnitř. Extrovert potřebuje k získání energie lidi kolem, stolní společnost, někdo davy apod. Imho obojí cestou k nám může svoje požehnání lifrovat Pán Bůh. Jde jen o to si z toho/sebe neudělat modlu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      já nevím, co to je za analýzu?
      A za studií jsem introvert určitě nebyla. A asi ani teď nejsem. Nebo nevím, může se to během života změnit?
      Nevím, jestli extrovert je to samé, co potřebovat kolem sebe cizí lidi? Ale je fakt, že někdo s vysloveně extrovertní povahou asi na takovou akci klidně jde a baví se tam.
      Ale já tomuhle opravdu moc nerozumím, nedokážu určit ničí charakteristiku, ani svou vlastní.

      Vymazat
    2. To jsou různé psychologické "testy osobnosti", nabízené zpravidla zdarma na internetu proto, aby dostatečný počet "pokusných subjektů" skrze Big Data analytiku vyladil tvůrcům testům odpovědi tak, aby nebyly úplně blbé. Ale ony stejně bývají. Například slavný "OCEAN", který jsem onehdá kritizoval na blagu.

      O něco lepší - protože podstatně komplexnější a nikoli binárně-návodný - je "16 personalities", ale i ten se trefí jenom tak v 60-70% závěrů, které o tobě vynese.

      Vymazat
    3. Covere,
      díky za doplnění.

      Vymazat