sobota 12. prosince 2015

Návštěva Ankary

Vzpomněla jsem si, že mám ještě malý autorský rest: nenapsala jsem nic o své návštěvě Ankary v květnu letošního roku. Nyní to napravuji alespoň několika postřehy.

Vnitrostátní leteckou linkou jsme se z Istanbulu do Ankary přepravily rychle; let trval necelou hodinu. Letecká trasa mezi Istanbulem a Ankarou je velice frekventovaná, obě města jsou pro místní obchod a život vůbec velmi důležitá.

Ankara byla za hlavní město Turecka vybrána trochu uměle, patrně aby jím nebyl Istanbul, položený příliš blízko někdy nepřátelské a vždy dekadentní Evropě. Stále se rozrůstá; staví se tam přímo zběsile a lze velice dobře pozorovat rozdíl mezi starou a novou Ankarou, někdy i na téže ulici: jedna část už je moderní a výstavná, na druhé jsou ještě skromné původní domky, které však brzy uvolní místo nové zástavbě. Ale jak jsem se dozvěděla, i v nových budovách si obyvatelé víceméně zachovávají původní styl života.

Ankara není právě častým cílem evropských cestovatelů. Památky, které se zde nachází, mají význam hlavně pro Turky samotné; v prvé řadě to je Atatürkovo mauzoleum. To jsem ovšem nenavštívila, namísto toho jsme si jely prohlédnout zbytky ankarského hradu. Nejde o nic velkolepého, ale atmosféra v uličkách pod ním přece jen nasvědčuje tomu, že místo je turistickým cílem.
Navštívily jsme nejstarší ankarskou mešitu; musím říci, že oproti kosmopolitnímu Istanbulu byl patrný významný posun: ženy totiž do hlavní části mešity vůbec nemají přístup. Mohou se shromažďovat pouze v tzv. ženské části. Tam jsme se tedy podívaly, ale pak jsme chtěly coby zvědavé turistky nahlédnout i přes bariéru, která odděluje ženskou část od mužské. A kdepak, ani maličký kousek zapovězeného prostoru se nám nepodařilo zahlédnout.
Byly jsme potom také v moderní největší ankarské mešitě; zde už to nebylo tak striktní a mohly jsme dovnitř bez omezení, ale oproti například istanbulské Modré mešitě bylo mnohem přísněji sledováno, co máme na sobě. Sukně sahající kousek nad kotníky se ukázala být problémem.

Navštívily jsme ankarskou tržnici, což je pro cestovatele jistě přitažlivější než moderní obchodní centra, kterých je zde ovšem také dost. Přivezla jsem si domů nějaké koření (třeba výbornou uzenou papriku), chilli papričky, voňavá mýdla, koupila jsem dárky pro rodinu. A jako i v jiných případech mne mrzí, že si k nám do města nemůžu přemístit celý takový trh.

V Turecku jsem pobývala v době krátce před parlamentními volbami. Na ulicích vlály barevné praporky, které jsem mylně pokládala za vlaječky nějakého sportovního klubu, ale bylo mi vysvětleno, že to je právě součást předvolební kampaně. Teď, v prosinci, je tam nejen po volbách, ale už po druhých volbách, protože ty první nepřinesly většinovou shodu o podobě vlády.

V době mého pobytu v Ankaře se v Evropě právě mohutně slavilo 70. výročí konce války. Zajímala jsem se o to, zda se slaví i zde, a s překvapením jsem se dozvěděla, že nikoliv, protože Turecko se této války neúčastnilo. Připadá mi to téměř neuvěřitelné, když vezmu v úvahu rozsah bojových operací na několika kontinentech a z tohoto hlediska neuralgickou polohu Turecka. Ale je to tak, Turecko zůstalo tohoto běsnění ušetřeno a kupodivu tam 100(!) let nebyla žádná válka.

V Turecku mi velice chutnalo jídlo, ale to není nic překvapivého. Chutná mi skoro všude, a hlavně mi chutná, když nemusím vařit.

Snad jsem na nic podstatného nezapomněla.
Ten krátký jarní výlet, na který se mi vlastně nechtělo, jsem si užila báječně. Těší mne, že jsem se po delší době podívala někam dál, a jsem vděčná svým přítelkyním; té, která mne pozvala, cestu organizačně zajistila, hostila nás a ještě nám ukázala tolik zajímavostí, i té, která mne doprovázela a bez níž bych se nejspíš nikam nevydala.

A myslím, že i zde na blogu jsem výlet vytěžila důkladně:

Žádné komentáře:

Okomentovat