středa 16. prosince 2015

Rozhovory po porážce

Vyhrávat umí každý, prohrávat se musíme učit.

Zastupovala jsem ve sporu o výživném, který jsem chtěla ukončit dohodou. Protistrana byla rovněž zastoupena, v tomto případě starším advokátem, s nímž jsem se u místního soudu nikdy dříve nestřetla. Kolega byl asi poněkud zaskočen tím, že nechceme přijmout jeho "takhle se to dělá v Praze" způsoby, drze se bráníme a jím předkládaný obraz majetkových a výdělkových poměrů jeho klienta neakceptujeme.
K dohodě nedošlo; soud po několika jednáních vynesl rozsudek, který jsem mohla vnímat jako vítězství naší strany.

Když jsme po vyhlášení rozsudku vyšli z jednací síně, zamířil advokát protistrany k mé klientce. "Tak se dál starejte o ty svoje výdělky," pronesl uštěpačně v narážce na průběh dokazování.
Ihned jsem zasáhla reakcí pro tyto případy zcela zautomatizovanou: "Víte, že se nesmíte obracet na mou klientku, máte hovořit se mnou," zopakovala jsem základní advokátní pravidlo, které říká, že nelze nikdy jednat přímo s protistranou, pokud je tato zastoupena advokátem. Divila jsem se, že o tom musím kolegu poučovat, ačkoliv je o generaci starší než já. 
"Ano, paní kolegyně, tak se dál starejte o svou klientku!", uvědomil si svou chybu a chtěl opravit původní výpad.
"To právě dělám a řekla bych, že vůbec ne špatně!", kontrovala jsem s potutelným úsměvem. Kdo by si nechal ujít takovou nahrávku na smeč?

O tom kratičkém dialogu jsem musela potom ještě přemýšlet.
Vyslechnout si příznivý rozsudek umí každý. Odcházet z jednací síně jako poražený je mnohem těžší. Emoce by však měly zůstat vyhrazeny účastníkům, nikoliv jejich právním zástupcům. Ovšem, jsme lidé, může se proto snadno stát, že nad rozhodnutím cítíme vztek, zlost, lítost nebo smutek. Ale pokud už se to stane, nesmí advokát tyto emoce při odchodu z jednací síně dát najevo. To platí bez výjimky.

Po vyhlášení nepříznivého rozsudku mohu vůči protistraně pronést jen tři fráze:
  • "děkuji", když mi kolega otevře dveře, abych mohla projít,
  • "na shledanou", když odcházím, a
  • "pošlete mi prosím číslo účtu", když má klient hradit nějakou částku, například náklady řízení; s tím může být spojena výměna vizitek nebo kontaktních údajů.

Jinak neexistuje nic smysluplného, co může advokát po prohraném sporu protistraně říci. Nejvhodnější je zachovat důstojné mlčení.
Rozsudek nijak nekomentujeme a nehodnotíme, vyčkáme jeho písemného odůvodnění. Nevyjadřujeme se k otázce spravedlnosti či nespravedlnosti vyneseného rozhodnutí. Invektivy na adresu našeho soupeře můžeme používat v době před zahájením jednání nebo v soudní síni, ale nikdy ne bezprostředně po vyhlášení rozsudku. Stejně tak nepronášíme žádné gratulace nebo pochvaly, ani ironické, ani vážně míněné, a to ani v případě, že bychom výkon protistrany obdivovali a uznávali. Vše, co nás v takové chvíli napadá, smíme vyslovit, ale později, až budeme z dosahu ostatních účastníků a jejich právních zástupců.

Takže, pane kolego, měl jste si vzít tašku, kabát a vedle svého klienta v klidu odcházet. A mlčet.

5 komentářů:

  1. Dobrý den, CHristabel. Jsem z IT a nikoli z práva (byť mám i svůj zářez v novém trestním zákoníku - psal jsem akceptovanou připomínku k poškození sw díla a databáze na MSpr), ale existují trochu podobné situace. Klient si nás/vás pozve v různé fázi problému (čím dříve tím lépe) a všichni v duchu doufáme, že se nám podaří najít cestu jak vyhrát. Nám nad strojem, vám nad protistranou. Dokonce i u nás je to velmi často o kompromisu (s klientem i technikou).

    Jak zvládáte ty vnitřní pocity porážky? Nejde to, data jsou navždy ztracena, dva dny v háji kvůli drobné nepředvídavosti apod. A nebo "bylo to o fous".

    Včera jsem se v jedné veřejné db nechal ukecat k nerozumnému kroku: Byl jsem v situaci kompromisu, za který nemohla ani moje firma, ani já, prostě draze koupený systém nemohl podávat očekávaný výkon. Zákazník nezajistil některé komponenty a tak jsme museli v historii udělat rozhodnutí, které nás vedlo k omezenějším možnostem bez možnosti návratu. No a zákazník se snaží z řešení vydojit co se dá. A já ho mu vyšel vstříc. Řadou dalších chyb (částečně prostředí a jedné mojí) jsem se málem stal subjektem onoho paragrafu. Naštěstí se to povedlo vyřešit, spíše stabilizovat (zákazník byl na večírku a rozjařeně mi pak děkoval.)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      pracovní neúspěchy netěší nikoho; u nás spatřuji ještě ten aspekt, že to má většinou přímý dopad na život někoho jiného.

      Otázka na vnitřní pocity porážky je na mne asi příliš introspektivní.
      Moc nevím, jak bych odpověděla, tak to zkusím jinak: jsou různé druhy porážek.
      Někdy jde sice o neúspěšné řízení, ale výsledek je očekávaný, protože hrajeme s kartami, které máme, a někdy je zřejmé, že máme v ruce špatné karty a vyhrát s nimi nemůžeme nebo jen nějakou náhodou (třeba v důsledku nečekané chyby protistrany). Tak to je potom docela jasné.
      Pak jsou případy, které závisí na posouzení soudu a v nich je neúspěch dokladem toho, že se nám soud nepodařilo přesvědčit; můžeme to říci i tak, že jsme nebyli dostatečně přesvědčiví. Ani to nemusí být nutně dokladem špatné práce, může to být otázka osobního nastavení soudce, jeho hodnotového žebříčku, vzájemné interakce v soudní síni, jak si kdo s kým sedne, nebo to může záviset i na takové maličkosti, jakože někdo je zdejší a někdo přivandrovalý advokát.
      No a pak jsou neúspěchy v důsledku chyb. Vynechám neúspěchy v důsledku zjevných chyb typu přehlédnutí důkazu, zapomenutí na koncentraci řízení - to by se mělo stávat jen výjimečně. Ale jsou neúspěchy z důvodu špatně zvolené taktiky v řízení, špatného odhadu situace...
      V každém případě se prohra v řízení nese lépe, pokud člověk opravdu vnitřně ví, že udělal pro příznivý výsledek vše, co bylo v jeho silách.

      Vymazat
    2. Připíšu ještě jeden osobní komentář zvlášť.
      Stalo se mi před časem, že jsem přestala zvládat svou úlohu v jedné kauze. Ne celkově svou práci, ale jen tu jednu kauzu, takovou specifickou. Nevím, zda lze hovořit o neúspěchu, věc byla teprve na začátku a já už se sypala.
      Byla jsem tím hodně zaskočená, přece jen to dělám už patnáctý rok a toto byl pro mne neznámý pocit. Asi jako kdyby doktor tisíckrát operoval a najednou se zničehonic hroutil z toho, že mu vezou pacienta na operaci? Tak asi.
      Docela jsem se z toho sesypala, naprosto mne vyděsilo poznání, že i moje profesionalita má někde své hranice.
      Naštěstí, jakmile jsem si to uvědomila a jakmile jsem si přiznala, že to nějak nezvládám, došla jsem si za naším výborným knězem (má mne nejspíš za hysterku, jak jsem mu tam vpadla, ale co už). Pomohl mi, a já se pak už dala dohromady a v klidu a profesionálně tu celou věc dovedla do konce.
      Ale bylo to velice poučné, to tedy ano. Zase o zkušenost více.

      Vymazat
  2. Přeji Vám pěkné Vánoce. Ať se to vydaří a celá rodina ať Vás za to obdivuje.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      děkuji. I Vám a Vaší rodině přeji radostné svátky.
      Měli jsme předvánoční čas doma zpestřený rekonstrukcí vstupní části domu, dodělali to včera, tak to bylo veselé.

      Vymazat