pátek 29. ledna 2016

Zachráněná, zachraňující

V úterý 26. ledna 2016 opustila pozemský svět osmiletá Juliánka Sladkowská.
Možná jste o ní už slyšeli, spolu se svými rodiči byla totiž hrdinkou dokumentu Zachraňte Edwardse.

Juliánka se narodila se vzácným Edwardsovým syndromem. Děti s touto genetickou vadou obvykle umírají hned po narození a jen velmi vzácně žijí déle, své první narozeniny nepřežijí téměř nikdy. Malá Juliánka ale žila osm let a už z tohoto hlediska můžeme hovořit o (medicínském) zázraku.

Juliánka, které nebylo dáno rozvíjet se jako jiné děti, žila obklopena péčí a láskou. Rodiče se o ni vzorně starali; celé by to tedy byl jeden z příběhů obětavosti a lásky, které čas od času slýcháme a obdivujeme. Od těch ostatních se ale v jednom detailu liší: rodiče díky prenatální diagnostice věděli dopředu, že jejich holčička bude nemocná, a přesto odmítli nechat ji zabít před narozením.

"Tohle je Juliánka, je naše a máme ji rádi takovou, jaká je", pronesl hned po jejím narození novopečený tatínek a tato věta, pro mne symbolická a nezapomenutelná, shrnuje životní postoj rodičů v této náročné situaci. Je naše a máme ji rádi takovou, jaká se narodila. Co hezčího mohou rodiče o dítěti říci?

Je zajímavé, že Juliánka, která nemohla s okolím komunikovat tak, jak je běžné, hovoří ke každému z nás. Svým příběhem k nám promlouvá a nejen to, nutí nás klást si závažné otázky. Podle toho, jak na ně odpovídáme, se dělíme do několika skupin.

Někteří z nás mají neochvějnou jistotu, že by se v situaci Marcela a Šárky, Juliánčiných rodičů, rozhodli stejně. Pro ty je příběh jen dalším potvrzením správnosti jejich přesvědčení.
Pak jsou tací, kteří doufají, že by se rozhodli stejně, nebo kteří se obávají, že by se rozhodli jinak, nebo se za to stydí. Pro ty jsou Marcel a Šárka jako majáky, kteří svým světlem ukazují cestu ve složitých, rozbouřených vodách dnešního světa. V bouři se každý, kdo pluje po otevřeném moři, snaží dosáhnout bezpečného přístavu; co k tomu může více pomoci, než zdálky viditelné, klidné a stálé světlo na pevnině?
A pak je zde další skupina, jejíž existence je pro mně těžko uvěřitelná a zcela nepochopitelná. Jsou to lidé, kteří ačkoliv s rodinou nežijí, o nemocné dítě se nestarají a nejsou na ně v tomto ohledu kladeny žádné nároky, Juliánčiným rodičům jejich rozhodnutí vyčítají. Nadávají jim, dští na ně síru, plivou zlobu, vztekají se, že se někdo rozhodne jinak, než v zájmu vlastního pohodlí. Netuším, co je k tomu vede, nicméně vím, že takoví lidé chodí mezi námi. Jsou esencí lidské malosti a sobectví, jsou ztělesněním všeho, co člověka vzdaluje od podstaty lidství. Když je potkáte, vyhněte se jim, jsou zlí.

Když se snaží zapšklí, nenávistní a zlí lidé svůj postoj odůvodnit, argumentují často kvalitou života. Je to tak pomýlené, že málokdy můžeme slyšet něco hloupějšího. Kvalitu života nelze změřit, a i kdyby ano, pak jediným možným parametrem pro takové měření je míra lásky, kterou člověk dostává a dává. A tento láskoměr ukazoval v případě Juliánky po celý její život maximální hodnoty.
Kdo z nás to může o sobě říci?
Ale - můžeme si z toho vzít příklad.
Rodiče Juliánku zachránili a ona teď může zachránit nás.


3 komentáře:

  1. Velmi silně působí psychologie zlého skutku.
    Kdo se podílel na zabití dítěte, nechce si přiznat svou špatnost a naopak se snaží sám před sebou si svůj skutek omluvit. A proto vymýšlí argumenty a důvody, proč interrupce "ano", a když mu někdo vlastním činem prokáže, že jeho důvody a argumenty jsou vadné, snaží se udělat morálně chybujícího z něj, aby sám zůstal "čistý". A to je ta třetí skupina, o které píšete.
    Milan

    P.S. Nedovedu si představit, co a jak ti, kdo již nějaké své dítě nechali zabít, odpovídají svým žijícím dětem na otázku, zda nemohli mít dalšího sourozence.
    Jak takové děti pak mohou svým rodičům v něčem důvěřovat, když se dozví, že jejich bráchu nebo ségru tito lidé už nechali zabít?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      no ale když vidím, co lidi dokážou k tématu někdy doslova "vyplivat", tak to snad ani nejde takto zdůvodnit.
      To jsou "argumenty", kvalita života, cena zdravotní péče, já nevím co ještě, přitom mám často pocit, že člověk, který to píše, sedí v zahuleném pokoji, má puštěnou Novu a sprostě hudruje, ať mu stará donese další pivo.
      Je opravdu neuvěřitelné, kde s v lidech bere tolik zloby, zejména když uvážíme, že se jich to netýká.
      Ale na druhou stranu, mnoho lidí se projevuje zcela jinak, a ti to zase vyvažují, takže nakonec (doufám) to dobré převáží.

      Vymazat
  2. Juliánčin příběh je subtilní, ale o to silnější. Jestli si nějak představuji malou cestu (lásky) sv. Terezie z Lisieux, tak je to příběh rodiny Sladkowských. "A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska."

    OdpovědětVymazat