čtvrtek 11. února 2016

Domácnost: dvakrát bod zlomu

S příchodem nového roku jsem propadla touze vylepšovat naši domácnost.

Například jsem chtěla pořídit novou sedačku. Máme tady z doby, kdy jsme vybavovali první společné bydlení, starou a pohodlnou ikeáckou. Potah už se trhal a byl v jednom místě nevypratelně počmáraný. Tento typ pohovky se již nevyrábí, a proto na něj IKEA nedodává ani náhradní potahy. Při bádání nad tím, jakou sedačku vybrat, jsem ale přišla na firmu, která šije potahy na nábytek IKEA v nepřeberném množství barev a vzorů. Kochala jsem se na jejich stránkách a nakonec se rozhodla, že namísto nové sedačky pořídím jen nový kabátek pro tu starou.
A tak jsem vybírala, klikala na barvy, objednávala vzorníčky a různě přehrabovala vzorky látek, které mi firma poslala. Když jsem konečně rodině prezentovala předvýběr několika barev, aby se k tomu také vyjádřili, čekal mne šok. Oni mne přehlasovali! Potah si můžu objednat, ale ve stejné barvě, v jaké je nyní. Nedalo se nic dělat, uznala jsem, že i zbytek rodiny má hlasovací právo v otázce barvy nábytku a že se svým názorem zůstávám osamocena.
I tak jsem se těšila na objednanou zásilku. Když dorazila, radostně jsem vyměnila starý potah za nový. Kamarádka, která přišla na návštěvu, ani nepoznala, že se v našem obýváku něco změnilo. No vida, účelu bylo dosaženo. Objednám si alespoň nový ubrus, a pokud jde o barvu, tentokrát se odvážu. A nebudu se nikoho ptát!

V záchvatu aktivity jsem také přišla na to, že aby byla domácnost v pořádku, je třeba jí věnovat mnohem více času, než jí věnuji já. Vlastně od přestěhování před třemi lety jsem tušila, že ta chvíle nastane: budu muset najmout někoho na úklid. Manžel už projevoval nelibost, že tady po večerech přeskakuje kabel od žehličky (žehlení si pochopitelně nechám!) a když vzal o víkendu děti do kina, abych měla chvilku pro sebe, šla jsem vytírat podlahu. Už vícekrát mne proto nabádal, ať seženu někoho na výpomoc v domácnosti, a já jsem to stále s hloupými důvody odmítala. To je mimochodem můj příspěvek do diskuse o zotročování žen domácími pracemi ze strany mužů. Máti mne (i sestru, podobný případ) také napomínala, ať nechceme vše stíhat samy a tuto službu využijeme. Posledním nakopnutím tímto směrem byl můj bratránek, který mi před časem hlásil, že jeho žena už nebude pobíhat v sobotu s hadrem, ježto oba mají náročná zaměstnání a on chce, aby se namísto cídění věnovala rodinným aktivitám. Došlo mi, že čím dál více víkendů netrávím s rodinou, ale v kalupu, abych uvařila, vyžehlila a uklidila, a přitom výsledky stejně nejsou příliš oslnivé.

A tak jsem si nechala od přítelkyně doporučit spolehlivou místní úklidovou firmu a dnes jsem se z náročné (a z hlediska klienta bezpochyby úspěšné) služební cesty vrátila do vypulírovaného bytu. Byla jsem nadšená, nikdy bych takto sama nedokázala uklidit. Ale na druhou stranu, uklízečka možná neumí napsat nájemní smlouvu.

Uvařila jsem si čaj a kochala se pořádkem.
Zálibně jsem si prohlížela také nové potahy.
To jsou změny. Už doma neuklízím. A nerozhoduji.


19 komentářů:

  1. Taky bych to chtěl, ale jsme rozdílní. Já se vypracoval z normálního ITíka na specialistu na úrovni CZ, byť pořád jen "individual contributor", čili bez podřízených. Se slušným platem. Žena mne na VŠ pár let živila, pak odešla na mateřskou a po vojně jsem převzal výživu já. Ona měla slušný tehdejší plat bankovní úřednice. Jenže z důvodu řady nemocí a postižení dětí musela zůstat doma prakticky 10 let. (Dcera nesměla do školky, kvůli imunitě, ještě v 1. třídě měla přes 45% nepřítomnost.) Pak žena našla práci u kamarádky - vykořisťovatelky bez špetky znalosti ZP (musela ji jako personalistka a účetní učit, že svátky jsou placené) a pár let tam vydržela, i když to bylo fakt drsné. Hodně se tam naučila, vedení EU projektů atd. Jenže nemá VŠ, takže ji jinde na to samé místo nevezmou - a ona se taky nechce nechat zavřít. Takže odešla a pracuje ve školce jako asistentka. Má za to řekněme kapesné. A studuje.

    Jenže už nestíhá úklidy a to nemluvím o kabelu... Je to kombinace neochoty dětí, které nechají 2 dny vyžehlené prádlo na zemi v obýváku, a stálý boj o vynášení košů, vyklízení myčky atd. s naučeným šetřením. Všichni máme spoustu práce. Jenže taky malej byt, kam se to stejně nedá dát. (Začínali jsme s hypotékou po 10 letech manželství s dětmi z nepatrným majetkem, do té doby v nájmu).

    Ale paní na úklid bych chtěl, akorát žena to vnímá jako porážku.

    Chtěl bych to víc, třeba dveře mezi pokoji: V nadšení pro prostor, jsme zvolili byt s leporely místo dveří... Ty byly udělané blbě, podobně jako podlahy a elektrika. Jenže rozumím datům a ne dveřím. Báli jsme se tak moc několika právních háčků (vzali jsme si vlastního advokáta), že jsme zapomněli na technickou stránku - na venek huj, uvnitř fuj, takže jsem hned museli předělat třeba elektriku...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To vnímání jako porážka - je to jeden z častých důvodů, proč do toho nejít. Ale je to nesmysl. Prostě na co nemám kapacitu, buď čas nebo to neumím, tak na to si najít někoho, kdo to umí, to je rozumné řešení a ne porážka.
      Ona mi máti už domlouvala a sestře taky, že by bylo rozumné tyto důvody (á la porážka) opustit, protože to nejsou tak drahé služby, z rodinného rozpočtu je uhradíme bez problémů a přitom úleva, kterou to přinese, je v našich případech opravdu znát. Nejde stíhat všechno, být strhaná jak borůvka. A stejně to nikdy neudělám tak dobře, jako profesionální firma. Oni na to vlítnou, mají to za dvě hodiny, já to musím dělat po částech, nikdy není hotovo a jsem z toho akorát otrávená. Navíc mají výhodu, dělají to, když není nikdo doma, tedy ani děti, což jde úplně jinak.

      Vymazat
    2. Chris, je zajímavé, že Vám radila pořídit si paní na úklid právě Vaše maminka. To je velmi pokrokové :)!! a u generace našich rodičů téměř nevídané. Je to asi velmi prakticky smýšlející paní :).

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      maminka je sice moje náhradní, ale druhá sestra je její vlastní, nicméně v této otázce nám promlouvá do duše oběma stejně. Říkala nám, že na našem místě by to udělala dávno, protože obě toho máme dost v práci a dost s dětmi, že se jenom zbytečně zatěžujeme tím, co může udělat někdo jiný. Takže nějaké "to já jsem stíhala všechno, dneska mladí nic nevydrží" u nás opravdu neprobíhá:-)
      No, třeba teď sestra taky změní názor, protože toho má nad hlavu.
      A víte, já si myslím, že by mi to schválila i moje babička. A to byla venkovská paní, která zastala neuvěřitelně práce, ale myslím, že by na to měla stejný názor.

      Vymazat
  2. Jak píše výše Karel, vnímal bych to jako osobní porážku. Nedopustím, aby práce vytlačila povinnosti, které mám ke svému majetku, rodině atd. To by začlo uklízecí firmou (a taky by mi dost vadilo, že se někdo cizí pohybuje u nás doma, aniž u toho sem), pak někym na vaření a nakonec by někdo chodil uspokojovat mou ženu. Abych moh bejt 16 hodin denně v práci - díky, to fakt ne.
    Tady v práci máme zavedenej velmi spravedlivej systém odměňování, v poctatě je čtyřstupňový. Základ, který je velmi slušný, odměny za projekty (nárazové), odměny za ušetřený projektový čas (na projekt je určen čas a peníze, když ten čas nevykážeš, zbylé peníze dostaneš - někteří to řeší tak, že tu práci dělají ve svém volném čase a pak si vykážou úsporu) a 4 stupeň je odměna za mimořádný přínos firmě, typicky stovky hodin přesčasů atd. Myslím, že více než na druhý stupeň nehodlám dosáhnout, protože jsem raději doma dřív a ne moc uštvaný, než sice o pár tisícovek bohatší, ale uštvaný. A k čemu je mi vypulírovanej byt, když sotva sundám boty a padnu do postele?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      jenomže já budu v práci stejný čas jako dosud, ale budu mít víc času doma. Zbude mi toho stejně až až, všechno praní, žehlení, denní nákupy, denní úklid, vaření a vše kolem dětí. Je fakt, že jsem v posledních letech začala víc vařit a péct, jenomže to taky stojí nějaký čas, tak to zase musím někde ubrat.
      Tohle už fakt nešlo, ale je fakt, že možná je to chyba mojí organizace práce. Nakonec jsem si vždycky řekla, že moc času strávím u blogu, tak to bych mohla vynechat a místo toho jít čistit koupelnu. No ale to se mi pořád nezdálo jako dobré řešení, protože koníčka by si taky člověk měl nechat.

      Ano, někdo cizí se pohybuje po domácnosti, to je pravda, ale to je součást té služby. Já té paní důvěřuju, mám na ni doporučení a udělala na mne dobrý dojem.

      Prostě, když už to nejde, musí se sáhnout k nějakým opatřením. A tohle už nešlo, tak přišla na řadu opatření.

      Vymazat
    2. No v mém případě by to znamenalo vydělávat víc, abych si mohl dovolit nějakou paní na úklid:-( a jsou z toho negativa výše uvedená.

      Vymazat
    3. Sejre,
      ale Ty to máš jinak, uděláš taky doma hromadu práce, které my neuděláme, protože bychom to neuměli. Třeba kdybych chtěla venkovní kuchyni, tak si musím někoho objednat, kdo mi ji postaví.

      Vymazat
  3. Paní na úklid a na žehlení mám přes 10 roků a nemůžu si stěžovat. Je to nejen velká úspora času, který můžu věnovat, čemu chci (nejenom práci, že?), ale i úspora nervů - už mě nehoní domácí úklidové povinnosti a nemnoží se mi v hlavě černé svědomí, kde mám v domácnosti zase jaký rest. Domácí úklidové práce vnímám jako v podstatě neproduktivně strávený čas. Když si spočítám svůj hodinový výdělek a porovnám ho s cenou hodinové práce, za kterou platím paní, tak mi z toho vychází, že nejenže ušetřím, ale navíc čas strávený odbornou prací mě, řekněme, alespoň trochu rozvíjí na rozdíl od vytírání podlahy. A je to nesmírně pohodlné.
    Časem jsem od úklidové firmy přešla k tomu, že svoji paní na úklid platím napřímo. Ona obdrží vyšší částku, než kdyby byla zprostředkovaná firmou, a já se těším z komfortu stabilní pracovní síly. Úklidová firma mívala poměrně vysokou fluktuaci svých zaměstnankyň.
    Navíc to skýtá i výhody, že v době dovolené nám paní nejen uklidí, ale zaleje květiny a vyvětrá. A je to přeci prima vrátit se z dovolené do uklizeného bytu s vyžehlenými štůsky čistého prádla, které jsem před odjezdem na poslední chvíli vyprala a nechala na sušáku.
    A je to jenom o zvyku. Nepříjemný pocit, že se někdo „cizí“ pohybuje po baráku, který jsem pochopitelně také zpočátku měla, jsem překonala a časem navíc sám pominul, protože po x měsících a letech už naši paní na úklid rozhodně za „cizí“ nepovažuji. I když o ní vlastně nic pořádně nevím. Protože já zase, pro změnu, nedovolím, aby úzkost a strach o něco tak nahraditelného jako je nábytek a věci v baráku krátily můj volný čas :).

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ad - nepříjemný pocit. Nejde o majetek. Většinou dům nezamykáme, auto parkuje na dvoře s klíčkem v zapalování atd. Jde o to narušení jisté "intimní zóny", neumím to lépe nazvat.

      P.S. Jsme chudá rodina, platit někoho prostě nemůžeme, takže tahle diskuze je pro mne vlastně bezcenná, ale stejně mi to nedá:-)
      (poznámka pod čarou - a jak to tak pozoruju, budeme chudnout více, protože plánovaná zdražení nenahraditelných služeb budou zase ukrajovat větší krajíc rozpočtu)

      Vymazat
    2. Já to vnímání "intimní zóny" chápu a například právě kvůli tomu se mi nepodařilo přesvědčit mého muže, že nám bude paní uklízet vyžehlené prádlo přímo do skříní. (Já totiž strašně ráda nastavuji procesy, které pracovně nazývám "bezúdržbové". Tedy takové, které fungují zcela samy bez potřeb mých zásahů :).)
      Mému muži už přišlo přes čáru, aby mu někdo "cizí" lezl až do šuplíku s prádlem :). No tak tomu holt každý týden věnuji těch 15 minut sama, případně honím ostatní členy rodiny, aby si uklidili svoje věci. A někdy taky u nás čeká vyžehlené prádlo ve štůskách na uklizení celý další týden, než mě okolnosti doženou se tomu věnovat, no..

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      já docela ráda žehlím a vnímám to podobně, jako Váš muž, taky se mi nechce připustit, aby se v oblečení hrabal někdo jiný. Tak to jsem si nechala na starost já. Uvidím, jak to bude fungovat, tahle firmička (je to jedna paní s několika zaměstnankyněmi, na vše ale dohlíží ta majitelka) nabízí i žehlení.

      Vymazat
  4. Je dost žen, které jsou rády, když si mohou přivydělat úklidem cizí domácnosti.
    Proč jim to tedy neumožnit.
    Není to žádná osobní prohra, ani ponižují charita, ale seriosní "dělení se".
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      to je pravda.

      Na druhou stranu, setkala jsem se s tím, že to někdo prezentuje málem jako milost pro takto pracující lidi, to se mi také nelíbí. Já jsem byla včera fakt moc vděčná a obdivovala jsem, jakou si s tím dali pečlivou práci. Není to charita, je to prostě práce.

      Vymazat
  5. A ještě jeden střípek do diskuse přidám, a to je výchova dětí k úklidu v případě, kdy úklid domácnosti zajišťuje externí pracovní síla. Já se z toho totiž už trochu drbu na hlavě a stále nemám jasno v tom, jak to správně řešit.

    Já si ve věku své dcery již svůj pokojík uklízela sama - každý týden jsem setřela prach a vyluxovala. Jak mě to nebavilo a otravovalo!! Ale byla to povinnost a udělat jsem to musela.

    Moje dcera tohle nezná. Každý týden jí její pokojík vysmejčí naše paní. Jakou alternativu zvolit, aby se naučila, že úklid patří k pravidelným povinnostem :(?
    Máte nějaké tipy??

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivano,
      k diskusi se ještě vrátím, postřehy jsou zajímavé.

      Ale k tomuhle napíšu, jak jsem to nastavila od začátku - dětské pokoje do úklidu nespadají. Děti vysávat umí a utřít prach také, takže paní dostala rovnou vymezení, že pokojíčky ne (nemluvím třeba o oknech, to jistě).
      Počítám, že zároveň s tímhle krokem jim to nastavím jako jejich týdenní povinnost, navázanou na povolení hry na počítači nebo jiné zábavy.

      Vymazat
    2. Tak tohle u nás zavést nedokážu. Neumím si představit, jak by dcera vnímala, kdybych jí např. k 8. narozeninám (které tedy už dávno měla) nadělila vlastnoruční úklid pokojíku :). Nejspíš jako útok proti vlastní osobě.. No ono je v baráku pořád dost jiné práce, do které lze děti přirozeným způsobem zapojit, akorát úklid svého pokoje má to kouzlo, že si dítě jakože "hospodaří na svém".
      Koneckonců, naše děti už také neznají, že se po obědě umývá a utírá nádobí (my se se ségrou střídaly, jedna myla, druhá utírala). Naskládat to do myčky je podstatně menší otrava :). Také už nyní nechodíme nakupovat každý den čerstvé mléko a rohlíky jako za mých dětských let a vyzvedávat mladšího sourozence ve školce si na starší dceru rovněž neodvážím delegovat – já to jako malá dělala běžně.
      Tak jen prostě přemýšlím, jak to dětem nastavit a bohužel nemůžu téměř nic převzít z modelu, který jsem znala já v dětství..

      Ivana

      Vymazat
    3. Ivano,
      to je pravda, podle mne je problém to takto nastavit "za běhu". V tomto mám výhodu, že to nastavuji od začátku. Navíc pokojíčky jsou opravdu malé, ty jsme tu zdědili po dřívějších majitelích, úklidu jako takového tam není moc, hlavní práce spočívá stejně v úklidu hraček, a v tom mají zlatíčka velké rezervy dlouhodobě.

      Je pravda, že chod domácnosti je jiný než za nás, když jsme byly malé. Taky nároky na děti se změnily, mají více aktivit.
      A vyzvedávat sourozence ze školky? To ani nevím, jestli by prošlo ve školce.

      A co zvířátko, o které se bude starat a bude mít za něj odpovědnost? To by nešlo?
      U nás jsme s manželem zajedno, že zvířata nechceme, ale může to být jedna z cest, jak děti vést k odpovědnosti.

      Vymazat
  6. Chris, takové zvířátko, o které by se staraly pouze děti, by bohužel u nás pošlo :(. Pod dojmem diskusí na nějakém mateřském serveru o výhodách zvířátka coby výchovného prostředku jsem se kdysi nechala usmlouvat a starší dceři (tenkrát ještě jedináčkovi) koupila morčátko k jejím 5. narozeninám. Samozřejmě to dopadlo tak, že jsem o morče pečovala já. On to byl tak trochu i dárek do vlastních řad, protože jsem nějaké zvířátko sama chtěla a možná i proto jsem se té péče ujala a netlačila tolik na dceru, aby si plnila svoje povinností. Nicméně po této zkušenosti se už na žádné zvířátko ukecat nenechám, leda až budou děti starší a opravdu rozumem poberou, co péče o zvířátko obnáší.
    Já sama bych ráda kočku nebo malého psa, ale manžel je anti-pejskař a kočku v baráku by taky nechtěl, a abych byla na tu péči sama a ani nemohla s nikým sdílet radost ze zvířátka, tak to zas ne. Možná tak až děti odrostou a nebudu se mít o koho starat, tak na zvířátko dojde, manželovi tím ostatně občas vyhrožuju :).

    Ivana

    OdpovědětVymazat