úterý 23. února 2016

Postní kauza

Zdejší soud mne ustanovil obhájkyní v případě velmi závažné trestné činnosti.
Je to přesně ten typ kauzy, kvůli kterým lidé obhájcům říkají: "Tohle bych dělat nemohl!"

A já to dělám. S takovýmto případem jsem ale konfrontována poprvé a musím říci, že v něm nacházím nová témata k přemýšlení.

Předně, je to trochu něco jiného než ty naše věčné čórky v supermarketech a hospodské strkanice. Obviněný je ohrožen vysokou trestní sazbou, v prvním stupni bude rozhodovat krajský soud. Obviněný je člověk vyššího věku a dosud bezúhonný, bez jakékoliv skvrnky v trestním rejstříku. O to je to těžší, protože rozhodně nejde o zkušeného kriminálníka, který by přesně věděl, oč jde a co může čekat. Je stíhán na svobodě a od počátku popírá, že spáchal to, co je mu kladeno za vinu.

Z popisu skutku se bohužel běžně uvažujícímu člověku, který si to představí, poněkud zvedá žaludek. Dobře, tak si to tedy nebudu představovat. Výslechy poškozených a svědků jsou náročné. Je třeba i jistého taktu, nejen ze strany vyšetřujících orgánů, ale i ze strany obhájce. Tohle není, podle mého názoru, vhodné na dravou a agresívní obhajobu, alespoň v tomto stadiu určitě ne; což ovšem neznamená, že by se na obhajobu mělo rezignovat.
S každým dalším vyšetřovacím úkonem se mi z odborného hlediska jeví situace pro obviněného horší a horší. Ačkoliv nemíním házet předem flintu do žita, je zřejmé, že dosáhnout výsledku, který by se alespoň trochu podobal úspěchu, bude velmi obtížné, ne-li nemožné.

Abych to shrnula, je těžké to číst, je těžké to poslouchat a je těžké o tom přemýšlet. Z každého vyšetřovacího úkonu se vracím vnitřně unavená.
Kupodivu, s obhajobou ani za těchto okolností nemám problém, o čemž svědčí to, že jsem se již při pohledu na odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání zdravě rozzlobila a do stížnosti napsala, co si o tom myslím.

Když jsem se seznámila s podklady, řekla jsem si, že to je výzva. Je to náročné, člověk by se tomu rád vyhnul, nechce se mu do toho. Nechce se číst, co se mělo stát, nechce se poslouchat svědky, kteří vypráví, jak se to stalo, nechce se domýšlet, co přijde, pokud se prokáže, že se to opravdu stalo. Ale právě proto, že se mi do toho přirozeně nechce, je to výzva. Vystoupení z komfortní zóny.
Říkám tomu postní kauza.