pondělí 8. února 2016

Práskače bych nehájil

Takto mi odpověděl jeden starší, velmi zkušený kolega, když jsem se ho v družném rozhovoru u oběda zeptala, jestli v jisté citlivé kauze, v níž převzal obhajobu jednoho z obviněných, míní využít institutu spolupracujícího obviněného.
"Tak to já ano," chtělo se mi odpovědět, ale neřekla jsem nic, jen jsem si pomyslela, že o tomto problému musím ještě jednou pouvažovat. Jsem opravdu tak bezskrupulózní?

Musím předeslat, že v prostředí, v němž se pohybuji, je využití institutu spolupracujícího obviněného výjimečné. Já sama vystupuji jen v lokálních minikauzách a větším řízením se vyhýbám přímo programově, už proto, že skloubit mé rodinné a profesní povinnosti je náročné. Následující úvahy jsou proto spíše akademické.

Nejprve jsem si celou věc sama před sebou zdůvodnila tak, že ani advokát nemusí přistupovat na mafiánskou logiku. Samozřejmě, v prostředí pachatelů trestných činů je přiznání spojené s udáním spolupachatelů vnímáno jako nejsprostší zrada. Ale my takové nazírání přejímat nemusíme. Přiznat se je právo obviněného, stejně tak jako je právem obviněného zapírat.
Zde ovšem narážíme na určitou nuanci mezi doznáním a spoluprací. Spolupracující obviněný se totiž nejen doznává, ale přímo napomáhá orgánům činným v trestním řízení při objasňování trestné činnosti a usvědčení pachatelů. Spolupráce je tedy více než doznání. Dlužno dodat, že v prostředí české justice doznání jednoho z obviněných bohatě stačí jako důkaz proti jeho spolupachatelům, ať už je učiněno v režimu spolupracujícího obviněného, či nikoliv.

Na druhou stranu, ani takový postup není nutné a priori odsuzovat.
Například v případě asi nejznámější spolupracující obviněné, paní Ivany Salačové v kauze Davida Ratha, je její postoj pro mne docela pochopitelný. Četla jsem rozhovor, v němž jej zdůvodnila: hovoří hlučně, je jí všude, tedy i na nahrávkách pořízených policií, zřetelně slyšet, nemělo smysl zapírat svou účast na spikleneckých rozhovorech, při nichž byly dojednávány provize z cinknutých zakázek. Nakonec, popírat zjevná fakta může být, ačkoliv se nám to třeba nezdá, vnímáno některými obviněnými jako nedůstojné chování.
U paní Salačové jsem navíc nakloněna věřit i tomu, že ona sama nebyla nijak nadšena tím, že "musí" za zakázky přidělené její firmě odvádět provizi nějakým papalášům, aby tímto způsobem zajistila práci a mzdu svým zaměstnancům. To jí sice příliš neomlouvá, ale na druhou stranu můžeme jejím postojům v trestním řízení dobře rozumět.

Ale ono je to nakonec lhostejné.
Uzavřela jsem to pro sebe čistě účelově.
Dokud bude trestní řád možnost stát se spolupracujícím obviněným poskytovat, je naprosto v pořádku, pokud ji obvinění využijí. Konkrétnímu obviněnému může takový postup přinést výrazně nižší trest, než jaký by jej čekal za jiných okolností. Obhájce jistě musí poučit svého klienta o této možnosti a pomoci mu zvážit všechna pro a proti jejího využití. Je to přípustná a legitimní taktika obhajoby.

Na druhou stranu, zazní-li A, musí zaznít i B. Jakmile se v procesu vyskytne spolupracující obviněný, klade to vysoké nároky na kvalitu obhajoby ostatních obviněných a také na kvalitu práce soudu. Protože spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení přináší vždy riziko zneužití.

Celkově vzato jsem ale asi skutečně naprosto bezskrupulózní.
Práskače bych s klidným svědomím hájila.


8 komentářů:

  1. Jak já bych je rád hájil, ale ... :-))

    Připadá mi to trochu divné uvažování na advokáta: Neměl by všemožně dbát zájmů klienta? Pokud je v jeho zájmu se přiznat či spolupracovat s policií, měl by mu to doporučit. Myslím, že nějaké filozofování nad mravními kvalitami klienta není to, co bych od svého obhájce očekával.
    No nic - jen jsem Tě chtěl podpořit, že to (opět) vidíme stejně.

    ... budu muset taky někdy napsat komentář u článku, se kterým nesouhlasím, ono to takhle vypadá, jako že sis najala nějakého pochlebovače :-))

    Setapouch

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě proto mne překvapilo, co mi řekl ten kolega.
      Protože to si myslím taky, že pokud to v zákoně je, tak je potřeba se tím zabývat jako jednou z možných taktik obhajoby.

      Na druhou stranu - to je podobné jako v diskusi o prokazování totožnosti - určitě je legitimní diskuse o tom, zda to v zákoně má být, nebo ne. Není to tam tak dlouho...
      Z hlediska občana bych řekla, že to tam má být, z hlediska obhájce si nejsem jistá, vidím ta rizika.

      Budu muset popřemýšlet a napsat něco, s čím budeš ukrutně nesouhlasit, ale nevím, jestli na něco přijdu:-)

      Vymazat
    2. Myslím, že už jsi na pár věcí, s kterými jsem ukrutně nesouhlasil, přišla. :-)) Jen jsem zrovna neměl chuť, čas a příležitost reagovat.

      Setapouch

      Vymazat
  2. Byl to asi dost divný advokát. Zřejmě chtěl být původně prokurátor a spletl se.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milane,
      právěže ne.
      Ale tak, ono to možná pramenilo z toho, že úlohu spolupracujícího obviněného třeba uchvátil v dané kauze někdo jiný? To taky může naštvat.
      Tedy, dovedu si představit, že by mi to dost vadilo, být obhájcem jednoho z těch, co mlčeli a ostatní neshodili.

      Vymazat
    2. Tohle je starej etickej problém, se kterým se často potkávám. Pracuju pro mezinárodní korporaci a v Češích je výrazně zakotveno už od Rakouska, protektorátu a komunismu, že na špatnosti jiných se nepoukazuje, ať si je moc vyřeší sama, nehas, co tě nepálí. Je v tom ohromná nedůvěra k autoritám a zneužívání moci z jejich strany. Ano, naše země prodělala řadu perzekucí, od pobělohorské, přes národní útisk a pohrdání za Rakouska, WW1 a WW2 až po naše a ruské komunisty. Ale jiné národy prodělaly také totéž, a vnímají to jinak.

      Pokud tedy kolega v práci něco dělá špatně a poškozuje tím "jenom" firmu, tak se to neřeší. Koneckonců si říkáme, že firma dost často křivdí i nám. Když vidíme revizora a černého pasažéra, komu fandíme, komu nenápadně překážíme, koho zdržujeme žádostí o všechny doklady. Když vidíme policajta, jak něco projednává, užuž si říkáme, že zase buzeruje slušný lidi. Exekutorovi bychom potrhli v hospodě židli, auto objeli korunou a na plese nastavili nohu... Proč, co to je s námi? A dokonce, když dítě napomene učitel, tak na první pocit v nás vzpění krev. (A žel na druhej často taky, protože škola je ukázkový prostor zneužívání autority a nedodržování pravidel shora.)

      Přitom na západě, zvláště na západě pod vlivem kalvinismu je dnes udat lumpa etickou normou. Jak často nám v práci zdůrazňují, že můžeme psát, či volat na linku XXX a to i anonymně. Jako Češi se občas snažíme vysvětlovat, že to máme eticky jinak a i podle zákona to tak není. (Koneckonců je v tom dobrá zkušenost, údajně nikde nebylo tak zavalené Gestapo, jako v protektorátu udáními místních lidí.)


      Možná to souvisí s tím Kalvínem: Hlídejte se navzájem, malé stádce, ať z vás nikdo neodpadne o pravé (mojí) víry a neodejde do pekla, kde oheň nehasne... A když tvůj bratr hřeší napomeň ho sám, pak s dvěma a nakonec ho církev vyobcuje. Myslím, že se často ty první tři kroky (napomenutí v skrytosti, s přítelem a diskrétně církví) vynechávaly, pro jistotu :).

      A dneska na americké dálnici najdete u přednostního pruhu pravidelně bilboard s číslem, kam ohlásit "porušovatele" - do přednostního pruhu smějí auta s 2-3 osobami na palubě.

      Zvláštní... Zajímavý etický problém. Manželka etiku studuje, má jí asi 4 přednášky (etika, sociální etika, kř. etika, ...). Tak se zeptám.

      Souvisí s tím trochu i názor lidí, že ohlásit trestný čin je vždy povinné (kolikrát jsem to vyvracel v diskusi...).

      Vymazat
    3. Karle, a to takhle Bible svatá?
      Zejména žalmy: "... Udejte ho! Udáme ho!..."
      Udavač je prostě udavač. Ale advokát je tu od toho, aby hájil právě ty, které nikdo jiný nehájí. Tedy i udavače. A když nechce, nemá být advokát.
      Milan

      Vymazat
    4. To je z Jeremiáše 20,10. Jeremiáš defétisticky prorokuje ve jménu Hospodina porážku Židů, jakožto soud nad svým národem. Vyzývá svůj národ, hlavně elitu, aby se vzdali a nechali se dobrovolně zajmout a odvést do Babylónu. Že si tím ušetří mnohé zlo (např. krále pak oslepili). V zoufale se bránícím městě to opravdu u mocných vedlo k mnohému vzteku. A zároveň je to paralelní proroctví o Ježíši Kristu, který prožívá později vlastně analogické pocity.

      To, že se to později přesmeklo, je dáno velkým důrazem na církevní kázeň vycházejícím z většiny směrů protestantismu, a který očekával viditelnou proměnu až do hloubi duše a jednání, jako svědectví spásy člověka. (Jen Luther byl v tomhle trochu realističtější a hlavně přinášel vědomí odpuštění zkaženému člověku, nikoli hned znovu povinnosti.) No a protože duch je sice silný, ale duše a tělo zkažené, bylo nutno pro udržení osobní spásy (sebe)kázně, a protože srdce je nejpřevrácenější ze všeho, tak i kázně ve společenství církve. A protože církev (jakožto každý kolektivní subjekt) musí jednat skrze autority, tak tu nastával dohled kněží, starších etc. nad životem a kázní členů. A navíc, málo kvasu celé těsto prokvasí, takže někdy je vřed třeba vyříznout. Kdo by nenapomenul a neudal, měl by podíl na zlu svého bratra.

      ...A odtud prý ta velká okna bez záclon v Holandsku atd.

      Vymazat