pondělí 28. března 2016

Jdeme do Emaus

Čtu ten příběh každý rok o Velikonocích a každý rok mne velmi udivuje.

L 24, 13-31

13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
17 Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
19 On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
24 Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
25 A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!
26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
29 Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.
30 Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.


Ostatní velikonoční příběhy jsou pro mne snáze pochopitelné. Dokážu pochopit motivace a důvody konání postav i jednotlivé události. Jidášova zrada, Petrovo zapření, Pilátovo rozhodnutí, úlek žen, které našly prázdný hrob, dokonce i Ježíšovy pochybnosti a jeho vzkříšení, to všechno mi dává smysl.
Ale jak šel Ježíš do Emaus a nebyl poznán, to mi smysl nedává.
Jak je to možné?
Poutníci s ním hovoří, vypráví mu o jeho vlastním příběhu, a přitom jej nepoznají. Navečer ho přemlouvají, ať s nimi zůstane, ale kdo s nimi skutečně je, pochopí až při večeři, kdy Ježíš udělá jednoznačné gesto upomínající na jeho poslední večeři před ukřižováním.

Opravdu tomu nerozumím a velmi mne to fascinuje.
Dovedu si totiž sama sebe docela dobře představit na místě poutníka, který nepozná Syna Božího, ani když ho má přímo před sebou. Ani když s ním hovoří a On mu vypráví o různých událostech z Písma předznamenávajících Jeho příchod.
Jsem si jistá, že tohle by se mi mohlo stát.
Rozumíme světu kolem, nasloucháme mu, komunikujeme s ním, ale jenom na té naší, základní úrovni. Rozhovory probíhají v zajetých módech, kdy slyšíme to, co chceme slyšet, a často neslyšíme to, co bylo skutečně řečeno.

A ještě zajímavější než obsah sdělení je otázka, kdo nám to říká, resp. čími ústy je to sdělováno. Je možné, že k nám Bůh mluví prostřednictvím člověka, kterého jsme potkali náhodou na cestě a který jde hned vedle nás?



9 komentářů:

  1. Je to opravdu zvláštní příběh, jakožto neznalý ateista děkuji za zprostředkování, Christabel. Ano, je to takové záhadné, tajemné. Mně na tom zaujal ten konec - když ho poznali, zmizel. Jestli to tak má být s poznáním toho podstatného v životě, že to zmizí, když to poznáme, takže nikdy nic poznaného "nemáme" u sebe, tak je to až bolestné. Nebo spíš asi jen nechápu :-). Možná někdo znalý vysvětlí... Janika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Janiko,
      v tomto případě jsem já laik ze všech nejneznalejší.

      To je zajímavý postřeh, s tím zmizením hned, jak jej rozpoznají. Nic nepoznaného nemáme u sebe... to je jako z nějaké básně.

      Mne nenapadlo nad tím uvažovat. Ale řekla bych, že tím, že ho poznají, je vlastně "splněno" ve smyslu, že mají všechny informace, které měli mít, a je už na nich, jak s nimi naloží.

      Vymazat
    2. Po vzkříšení je v evangeliích několik míst, kde se Pán zjevuje učedníkům - přichází a odchází trochu jako duch, ale s tělem, až do symbolického rozloučení - nanebevstoupení (po 40 dní)

      Že by prostě poselství, že on je ten kdo rozhoduje, kdy a komu se zjeví? (On tam má specifické vzkazy pro řadu učedníků:

      S těmi co jdou do Emauz lámal chleba. Pro "nevěřícího" Tomáše, který nevěřil ostatním, že viděli vzkříšeného Pána, mu nechá se dotknout ran na svém těle.
      Petra se 3x ptá, zda ho miluje (3x ho zapřel) a vždy mu znovu vrací poslání.
      Janovi, kterého miloval (reálně hlavně Jan měl nejniternější vztah k němu) říká symbolicky, že bude jediný z apoštolů, kdo nebude mučedník.
      A nakonec se zjeví několika stům učedníků a říká jim pověstné Velké poslání: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Proto jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachováváli všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání tohoto světa."

      Mj. apoštolům dost dlouho trvalo, než se v tom aspoň trochu našli a došli aspoň k pohanskému setníku Kornéliovi... A z Jeruzaléma je muselo vyhnat až pronásledování.

      Připadá mi, že Bůh prostě má rád schovávanou a je "nezkrocený lev", jak o jeho personifikaci - lvovi Aslanovi píše C.S.Lewis v Letopisech Narnie.

      Vymazat
  2. Mě to neudivilo - když si myslím, že je někdo mrtev a dokonce mám jasná svědectví o tom, že je mrtev, pak když ho potkám, nepoznám ho. Protože ten mrtvý už pr mě neexistuje pro tento svět.
    Kdybych teď potkala po cestě nějakého svého dědečka, tak teda fakt si nevšimnu, že je to můj dědeček :)

    a o tom ten příběh mluví.

    Pro mě o tom.

    ad kom. 1
    To je hodně zajímavá inspirace a přirovnání. Podobenství, v podstatě. Mně se to tak totiž skutečně děje - když něco nového objevím, rozpoznám nějakou maličkost svoji psychickou, uvidím v jednu chvíli nějakou svoji motivaci, nějaké odůvodnění svého určitého obvyklého chování, tak za krátkou chvíli to jakoby zmizí. už si to nepamatuju. začlení se to dovnitř do mně, integruje se to a už to nemůžu verbalizovat, protože už to není samostatná věc. Jen velmi krátkou chvíli mám na zachycení toho celého procesu do slov.

    Asi to není moc srozumitelné, ale těmito cestami u mne chodí poznání. Nemusí to být ohromující aha efekt; je jen v maličkostech.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jeden dva komentáře a budu muset konstatovat, že v tom každý najde něco zajímavějšího než já:-)

      Liško,
      to máš sice pravdu, že předpokládali, že je mrtvý, ale oni tam říkají, že některé zprávy hovořily o tom, že je živ. A navíc, to nebylo tak, že by ho jen potkali a šli dál, třeba se jen pozdravili, ale oni spolu dlouho rozmlouvali.

      Mimochodem, ten okamžik poznání je v tom příběhu zachycen velmi přesně. A nepovstal z toho, jak jejich průvodce vypadá, co říká, jak to říká, ale až z toho gesta při večeři.

      Vymazat
    2. Nevím, nám zemřel na ulici příbuzný. Byl to smutný příběh - podvody okradl svojí ženu a prakticky jí přivedl do bankrotu. Akorát ze zbytku majetku splatila dluhy. Ale bylo jí ho líto a nevyhodila ho a rozvod jí přišel složitej. Nicméně zůstala v bídě v důchodu (po něm neměla ani vdovský důchod). Žil jako polobezdomovec a občas dělal metaře, i když byl JUDr. (policejní). Měl řadu exekucí.

      Když umřel, tak se jeho žena sesypala a nenašla sílu se ani podívat do rakve. A tak jediný způsob, jak ho identifikovali, bylo na ulici podle prošlého pasu. Občanku už řadu let neměl (nechtěl, vymýšlel si, že rozpad federace byl nelegální a že odmítá být občanem ČR, to říkal i soudům, když ho stíhali pro alimenty z předchozího vztahu...). A po pár týdnech (když jsem pomáhal řešit exekuce), tak mi došlo, že kdoví jestli opravdu zemřel. Asi ano, nemohl tušit, že ho nikdo další nebude identifikovat, ale to, že by prostě strčil mrtvému kolegovi - bezďáči svůj pas, mne prostě napadlo.

      A pak jsem ho kolikrát "viděl" - nebyl to ale nikdy on...

      Jo a ty exekuce dopadly dobře, protože tím, že nic s manželkou nezůstavili, tak vlastně neměl kdo rozhodnout o pokračování exekuce... Nalezené rozhodnutí bylo jen vůči němu a manželka bydlela jinde a jmenovala se jinak... A zřejmě i notář to ze solidarity ke kolegovi uzavřel tak, že manželku vůbec neuvedl - drobné jmění bylo vydáno vypraviteli pohřbu. :) Ale to jsem odběhl.

      No prostě jenom trochu polemizuju, že naopak toho, o kom jsem měl dojem, že by mohl být živý, jsem viděl všude.

      Vymazat
    3. Karle,
      to je zajímavý příběh.
      Ale situace, kdy vidíme na ulici někoho, koho vidět už nemůžeme, je asi docela častá.

      Vymazat
  3. Coby ateista a technokrat v tom fragmentu příběhu nevidím opravdu nic :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pefi,
      ale i pro takové čtenáře je ten příběh určen :-)

      Vymazat