středa 30. března 2016

Rodičovské dostihy

Nějak se to v poslední době sešlo.
Spolužačka mé dcery doma drtí příklady, aby se dobře umístila v dětské matematické soutěži žáků základních škol. Jiná chodí denně na tréninky čehosi, protože jejich trenérka prohlásila, že chce zlatou medaili z jakého mistrovství. V rodině máme dítě, které se věnuje na vrcholové úrovni jisté aktivitě, padnou na to skoro všechny víkendy a už i svátky; najít volný termín na společnou rodinnou oslavu nebo jen setkání začíná být téměř nemožné. Soutěží se už ve všem, dokonce i v počtu koledníků, kteří přijdou o velikonočním pondělí s pomlázkou navštívit malou holčičku ambiciózní maminky.

Není mi z toho moc dobře. Asi nejsem ten správný soutěživý typ.
Děti se sice věnují aktivitám přiměřeným věku, ale neusilujeme o žádné triumfy a medaile. Naše děti spoustu času jen tak prolelkují spolu doma, protože jim záměrně nechci všechen čas zaplnit nějakými kroužky, naopak si přeji, aby měly i nějaký čas pro sebe. Chci, aby se naučily být i samy se sebou, bez toho, že jim někdo bude neustále organizovat program.

Honba za poháry a medailemi od útlého věku také odporuje mé životní strategii. Už jako malá jsem došla k názoru, že nebudu usilovat o to, být nejlepší. Chci dělat to, co dělám, dobře a pořádně.
Být nejlepší, to záleží na okolí, na kvalitě a výkonu ostatních. Být dobrý, mít vnitřní pocit, že jsem danou činnost vykonal jak nejlépe jsem uměl a nic jsem neošidil, to je vnitřní boj. Vnímám tedy velmi ostře rozdíl mezi snahou být nejlepší a požadavkem být dobrý v tom, co dělám.
Tato životní filosofie se mi mnohokrát osvědčila. Dokonce jsem nabyla dojmu, že (alespoň v mém případě) se nejlepší výsledky dostavují právě tehdy, pokud se o úspěch křečovitě nesnažím.

Jenomže s tímto názorem jsem, zdá se, osamocena, lépe řečeno jsme s ním osamoceni my s manželem jako rodiče našich dětí.
Snažím se ty ostatní chápat.
Být v něčem první je pro dítě jistě neocenitelný zážitek. Vyžaduje to dřinu, pro dítě je pak dobrý výsledek odměnou za vynaloženou energii. Zažije úspěch, pro většinu dětí tolik potřebný. Naučí se i prohrávat. Alespoň teoreticky by to tak mělo být.

V praxi vidím něco trochu jiného. Přetížené děti, ambiciózní drilující rodiče, honbu za výsledky, v níž nelze rozeznat, co chtějí rodiče a co chce dítě.

A tak slýchám o úspěších ostatních dětí, s úsměvem pokyvuji hlavou a vyjadřuji slova obdivu. A nějak nevím, co si o tom mám myslet. Sama jsem příliš pohodlná, než abych se začala o něco takového snažit, nehledě na to, že bych se v takové roli necítila dobře, z důvodů shora popsaných. A také bych asi musela vybrat jedno z dětí, které dostane přednost a celá rodina se mu přizpůsobí. Volný čas bychom obětovali vytčenému cíli. K tomu nejsem ani trochu ochotná. A to je jasné, kdo je líný a nechce nic obětovat, nemá medaile.

Teď právě jsem zaskočená nejnovější várkou rodičovský dostihů v mém okolí. A asi mohu očekávat, že jak děti porostou, bude jich jen přibývat.
A tak jsem se včera ptala naší holčičky, jestli jí není líto, že my neusilujeme o žádnou medaili. Nevadí jí, že žádnou nemá? Odpověděla mi, že trošku líto jí to je. Že by si přála dostat někdy medaili za dobrou práci.


45 komentářů:

  1. Z knihy Elfí Rodina od Laisi Finwen:

    "...A jedna poněkud kacířská rada k získání času: neposílejte dítě zásadně na žádné kroužky. Ušetříte peníze. Ušetříte čas, který by na nich dítě strávilo. Ušetříte čas, kdy byste s ním museli dělat přípravu (zejména hudební). Ušetříte mu další hodiny povinností a dáte mu čas na relax, ale hlavně na vás samotné. Každá hodina, kterou dítě tráví s vámi, zejména v klidu a pohodě, je investicí zlaté cihly do jeho duševního zdraví a schopnosti v životě obstát. Žádná dovednost navíc se s tím nedá srovnávat. A nic vám koneckonců nebrání s ním rozvíjet jeho i své zájmy pro dítě možná daleko šetrnějším a zábavnějším způsobem než jakákoli organizace.

    Ale rozhodně se nenechte svazovat nudou a neochotou. Čas, strávený s dětmi, určitě musí být co nejlákavější i pro vás! Děti jsou vaše velká příležitost, protože jsou nesmírně tvárné a adaptabilní. Vlastním nadšením je nadchnete téměř pro cokoli. A téměř cokoli, co s nimi budete dělat s nadšením, bude dobrým vkladem pro jejich život. Nemusíte se ani trochu snažit, aby to bylo dost výchovné a užitečné."

    Nejsem úplně zastáncem napsaného (v kroužcích děti získali mnohé, co my neumíme, ale zase vím, že v rodině Laisi se umí mnohé), ale mít na sebe čas je dobré.

    Já jsem to prožil jinak: Necpat děti do vlastních formiček. A přesto, že si svoje zájmy našli sami, jdou hodně podobnou, ale svojí stopou. Já jsem soutěžil v matice, syn v dějepisu. Zabýval se obdobím první republiky a protektorátu a málo čím ho lze překvapit. Ale je to jeho zájem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karle,
      tak s tím citátem také úplně nesouhlasím, protože např. hudební talent se lépe rozvíjí pod odborným vedením, a i ostatní talenty.
      Ale ten druhý odstavec citátu je moc výstižný.

      I když, musím přiznat, možná nejsem takový ten nadšenecký typ. Často upřednostňuji prostě to, že se tu jen tak placatíme, děláme si každý co nás napadne... Ale mám takto strávený čas ráda, je to moje relaxace a těším se na to.

      A s tím necpáním do vlastních formiček - to je přesné.
      Ale zároveň těžké, protože rodiče přirozeně chtějí, aby se děti věnovaly tomu, co dělají či dělali nebo toužili dělat sami.

      Vymazat
    2. Já jsem pár let v církvi pracoval s dětmi a mládeží. A na začátku v létě před svatbou (23 let) jsem byl na konferenci pracovníků s dětmi. Nepamatuju si skoro nic, ale co si pamatuju, byla právě ta přednáška, kde jakási paní misionářka přinesla kufřík s panenkou přesně v plastové formičce. A říkala, že ta panenka tam nemá vůbec žádný prostor k životu... Síla vizuálního vyučování...

      Vymazat
    3. Vidim to stejne, jako Chris - absence jakychkoliv krouzku je druhy extrem, ktery medle zapomina na to, ze zivot je v drtive vetsine o kompromisech a ze vetsina lidi musi v zivote delat, co jim naridi jejich nadrizeny (a co je nemusi nutne bavit).

      Vymazat
    4. TT,
      to jistě, a mj. proto trvám na tom, že když už jsme někam přihlášení, tak tam budeme chodit, i když se nám momentálně nechce.

      Potkáváte se také s takovým soutěžením mezi dětmi, nebo spíš mezi rodiči? A jak se k tomu při výchově stavíte?

      Vymazat
    5. Karle,
      s těmi formičkami, ono se tomu asi do určité míry nejde úplně vyhnout, pokud nechceme přijmou naprosto volnou výchovu a ať si děti dělají, co uznají za vhodné.
      Je asi potřeba nalézt nějakou vhodnou míru, tedy usměrňování aktivit ano, ale s rozumem.

      Vymazat
  2. My nesoutěžíme a mám pocit, že se tu (Brno-město) vůbec moc nesoutěží. Že se rodiče dětem poměrně hodně věnují, ale že převažuje myšlenka na to, aby bylo dítě v klidu a spokojené. Neznám nikoho, jehož dítě by dělalo něco na nějaké vysoké úrovni, nebo aktivitu, která by vyžadovala spoustu času a drilu. Neznám nikoho, kdo by se stran dítěte chlubil, že "dál, výš, víc".. Naopak třeba u syna ve škole se soutěžení vůbec nepodporuje, důraz se klade na spolupráci, už v první třídě se dělají skupinové projekty.
    Ale možná se prostě pohybuju v nesprávných kruzích :)
    Hana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já chci taky takové kruhy:-)

      Ale třeba se mi to jen zdá, tím, že se toho v poslední době sešlo nějak víc najednou, tak mám možná zkreslenou perspektivu.

      Vymazat
  3. Nejsem ambiciózní typ... Ale kroužky chtěly holky samy. A i nějaká medaile proběhla, ale já k tomu přišla jak slepá k houslím 😁

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sedmi,
      myslím, že nejde o kroužky jako takové, ale o přístup k těmto aktivitám a k dětem.

      Paradoxní je, že naše dcera se v té matematické soutěži umístila velmi dobře, ačkoliv se na ni připravovala málo a sama, nikoliv pod mým dohledem a že by to měla nařízeno.
      Tak to mne potěšilo, měli jsme radost, i jsem jí pak řekla, že když se jí to povedlo, ať si vybere nějakou drobnou odměnu. Ale opravdu se snažím, aby děti věděly, že i kdyby byly poslední ze všech, na našem vztahu k nim to nic nezmění. Že taková soutěž je pro zábavu, ne proto, aby nám zkazila den.

      Vymazat
  4. Někdy mám pocit, že se rodiče prostřednictvím dětí snaží realizovat své vlastní neuskutečněné sny. A tak děti nutí do aktivit, které ty děti nebaví a o které ty deti nestojí, protože děti mají už své vlastní sny.
    Nezvládnutá soutěživot realizovaná prostřednictvím dětí může ty děti ve výsledku docela solidně poškodit. Občas si kladu otázku proč vlastně společensky i ekonomicky nadprůměrně úspěšní lidé páchají sebevraždy ? Nesouvisí s tím třeba přehnané ambice díky nezvládnutí výchově v dětství a neschopnost smířit se s tím, že nejsem nejlepší ?

    Hmm, drill - některé věci je dobré mít nadrilované, ale spousta toho, co se děti drilují, mi přijde celkem samoúčelná. Drill je málokdy optimální způsob jak něco zvládnout. Samozřejmě, pokud to ty dětí baví, tak proč ne.

    Kooperativní sporty mě vždy přitahovaly víc, než individuální soutěživé aktivity. A i dospělá společnost, aby vůbec mobla fungovat, je spíš o schopnosti spolupracovat v kolektivu, než o tom "být nejlepší".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pefi,
      jenomže ti rodiče si to většinou nepřiznají, člověk na to není vybavený, aby měl na takové věci náhled.

      Často vidím přetížené děcko, jehož program by průměrného dospělého člověka podle mne přivedl za pár týdnů k psychiatrovi, a rodiče tvrdí "on to tak chce".
      To jim věřím, že to to dítě chce, malé děti jsou často dost ovlivnitelné a chtějí to, co chtějí rodiče. A taky často nic jiného než nekonečný proud organizovaných aktivit neznají.

      Jenom mám dost pochybnosti, k čemu jsou ty dětské úspěchy, pokud se za ně platí stresem.

      Vymazat
  5. Já se s těmi ambiciózními maminkami setkávám a setkávala jsem se hlavně u dětí předškolního věku - to jsou ještě takové dozvuky soutěžení typu "moje dítě už sedí", "už leze", "už máme 3 zuby", "už papá lžičkou" atd.
    Vzhledem k tomu, že moje obě děti jsou dosti peckoidní a lásku ke sportu zdědily po mém muži (nejlepší sport je ten v TV), z těchto soutěží maminek jsem byla od začátku diskvalifikovaná :). Děti sportovní aktivity provozují (s mým lehčím donucením, sama sportuji hodně), nicméně žádné velké výkony se očekávat nedají. Přesto starší dcera shodou náhod už 2 medailičky má, dokonce stříbrné, a je na ně náležitě hrdá a já samozřejmě také.

    Počítání příkladů z důvodu lepšího umístění v matematické soutěži mi připadá úplná hloupost - tohle se přeci nedá natrénovat. Dítě se může naučit řešit vzorové příklady, ba může si tím i potrénovat logické myšlení, ale výrazný posun před děti, které mají matematiku "v genech" očekávat nelze. Pokud to ta holčička nedělá z vlastní vnitřní pohnutky (chce si vyzkoušet, že to "dá"), a nebo proto, že jí to baví, je to akorát trápení.

    Ivana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivano,
      to mne nenapadlo, že to začíná už v kočárku:-)
      Ale to je z určitého hlediska asi pochopitelnější, maličké děti se vyvíjí obdobným způsobem, přetáčejí se, plazí se, lezou, stojí, sedí, chodí... ale jak rostou, tak jsou přece stále individuálnější, takže jakoby to soupeření postrádalo smysl, tedy podle mne.

      S tou matematikou - právěže jak vidím, že dcera docela ráda luští různé hádanky a řeší různá zadání, tak bych docela uvítala nějaký "kroužek", kde by toto mohla rozvíjet, ale ne drilováním příkladů, ale právě posilováním logického myšlení. Jenomže nic takového asi není, alespoň u nás o ničem nevím.
      Tak nevím, jestli se k takovým úlohám nebudu muset vrátit sama:-) Pamatuji si sebe, jak jsem řešila takové ty úlohy o rychlosti, z bodu A jede jednou auto nějakou rychlostí a z bodu B druhé a kdy se potkají? Dneska už bych to jistě nevypočítala.

      Vymazat
    2. Chris,

      pokud jde o kroužek luštění hádanek a logických příkladů, zkuste se podívat na webové stránky Mensy, jestli ve vašem okolí nepůsobí Dětská mensa a nějaký její klub. Ty jsou určeny pro děti 1. a 2. stupně ZŠ a právě tam se i tyto logické hádanky řeší. Může tam chodit kdo chce - jak členové Dětské mensy tak nečlenové. Bohužel musím upozornit, že se právě zde setkáte s velkým procentem těch ambiciózních maminek, které tam vozí svoje dítě právě proto, že je považují za malého génia. Na druhou stranu dospělí, co tyto kluby vedou, jsou úplně normální :) a stojí nohama na zemi.

      Pamatuji si třeba na jednu maminku, která pravidelně svého kloučka do tohoto klubu vozila a vyprávěla nám, že to dělá proto, že chlapečkovi naměřili IQ 160. Věděla jsem moc dobře, že u dětí se měří akorát to, zda je dítě pod nebo nad hranicí IQ 130, protože přesněji to u dětí stanovit nelze, ale nějak jsem neměla energii její prohlášení korigovat :).

      Z bodu A jede jedno auto nějakou rychlostí a z bodu B vyrazí ve stejný moment jiné auto jinou rychlostí - kde se potkají..? Ano, ano, tam, je klíčové, že se časy rovnají :), z toho se udělá rovnice a z ní se už vypočítá zbytek :). Připomněla jste mi dětství.

      Ivana

      Vymazat
    3. Já bych už ani nevěděla, odkud na ta auta jít:-)

      Děkuji za doporučení.
      Mám tu Mensu zafixovanou jako spolek naprosto nepraktických géniů:-) Nevím, jestli je něco takového zde, ale děti jsou přihlášené na nějaký tábor, kde by se taky mohlo něco podobného provozovat (nejsem si jistá, jsou tam přihlášené, protože tam jede bratranec, ten už tam byl a spokojený, tak se ještě vyptám na podrobnosti programu).

      Vymazat
  6. Mám štěstí (nebo smůlu? :-) ), že moje děti jsou takové typy, že pokud by něco dělat nechtěly (jako opravdu nechtěly; jinak máme systém půjdeš to 2krát vyzkoušet a pak se dohodneme), tak s nima nikdo nehne. Taktiky jsou různé od naprosté pasivní rezistence, po zdrcující upřímnost "já sem chodit nechtěla, to maminka".

    Jiná věc je, že u nás téměř neexistují sportovní kroužky, kde by se děti nějak všetranně rozvíjely. Nějaké pohybové hry, které by nebyly infantilní a děti si v nich všechno osahaly bez potřeby soutěží, zapráskaných víkendů a cest do sportovních hal na druhém konci republiky. Jsme zvyklí trávit víkendy jako rodina. Představa, že se celá rodina přizpůsobuje soutěžním harmonogramům a tráví na sportovištích dlouhé hodiny nebo se nuceně rozděluje, je mi velmi proti srsti.

    A poslední věc, která mě k tomu napadla, jsou doučovací kroužky (už) pro základkové děti. Ne, pro ty co neumí, ale pro ty, co umí, ale rodiče si myslí, že by měly umět víc, prostě proto, aby uměly víc. Aby se dostaly na gymnázium, kde se pak musí dřít jak koně, protože pokud se (můj pohled) někdo musí biflovat už v 5 třídě, těžko bude studijní typ na víceleté gymnázium.

    Ale tak je možné, že na to hledím špatně já :-). Navíc jsem v tomto přirozeně líná, a pokud se s dětmi učit nemusím, neučím se. Pokud jim nemusím asistovat u úkolů, neasistuji... Užívám si jejich samostatnosti a osobitosti :-) a pouze občas pohovoříme na téma "zakopaných hřiven" a potřeby "dělat věci, jak nejlépe to umím".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maky,
      to máme podobný přístup:-)

      Ad sportovní kroužky: u nás mi připadá dobrá atletická přípravka, do které jsme přišli úplnou náhodou. Jenže ta je asi jen pro malé děti, zatím nevím, jak dlouho to bude takové hraní, aby se děti vyběhaly a zkusily různé sporty, než přijde nějaká specializace, závodění, trénování a dril.

      Ty víkendy - to je přesné. Nejsem ochotná tento čas obětovat. Taky jsme zvyklí být spolu (zrovna přišla výjimka, celý víkend sama doma!). Dost dobře nechápu rodiče, kteří na to neustálé cestování kvůli závodům přistoupí, zvlášť když mají víc dětí. No, asi jsou holt obětavější a budou mít doma šampiony:-) Budiž jim přáno.

      Vymazat
  7. Děkuji moc za všechny postřehy do diskuse, toto téma mne hodně zajímá, jsem ráda za každý názor a vlastní zkušenosti přispěvatelů. K diskusi se vrátím co nejdříve.

    OdpovědětVymazat
  8. Bez hudebky od ranného dětství není možno stát se hudebníkem. Dva z našich synů chodili do hudebky ještě před nástupem na základní školu. Jeden z nich se hudebníkem stal, druhý si aspoň umí zazpívat a sám se k tomu doprovodit na klávesy. A v kostele je díky tomu schopen předzpěvovat žalmy.
    Všechny naše děti chodili na různé technické kroužky. Dvěma z nich to výrazně ovlivnilo výběr zaměření vysokoškolského studia a budoucí obživy. Všechny se v kroužcích naučili dovednosti a zručnosti, které by ode mne ani od mé paní doma nemohly pochytit.
    Dva z našich synů se zase zapojovali do školních soutěží a školským olympiád - jednomu to pomohlo získat odvahu přihlásit se na nejtěžší školu (když se probojoval poprvé do celostátního kola, začal být zván některými fakultami na různé akce a začal se setkávat se špičkami oboru o pár let dříve, než se stal jejich studentem).
    Jsme rádi, že jsme věnovali mimoškolním vzdělávacím aktivitám našich dětí tolik peněz, času a organizačního úsilí. Vyplatilo se jim to a my z nich dnes máme radost.
    Nikdy jsme je ale nenutili přílišným tlakem a nikdy jsme jim nebránili po ukončení turnusu kroužek změnit (nebo přejít na jiný nástroj). Nikdy jsme je ale také nenechali se jen tak flákat a nějaký kroužek si vždy museli vybrat. Ale oni byli vždycky rádi, že jim to umožňujeme (a také, že se na ně nezlobíme, když se jim něco nezalíbilo a nechali toho).
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No vidím, jak jsem se s těmi iótami a ypsilony nepopasoval. Tak to dopadá, když mám v mysli kluky a píšu o dětech a naopak, když myslím na děti a píšu o klucích.
      Milan

      Vymazat
    2. Milane,
      tohle všechno chápu, jenomže nejsem si jistá, zda máte představu, jak to probíhá v současné době.
      Takové dítě má denně 1-2 kroužky, téměř každý víkend padne na nějaké závody a turnaje, obětuje se tomu veškerý rodinný čas. A když je dítě neustále zaměstnané takovými aktivitami, tak kdy má čas samo pro sebe, pro hry, pro sourozence, pro kamarády? Člověk se musí naučit žít taky sám se sebou.
      Čas strávený doma, s rodinou, to není žádné jen tak flákání, to je naopak velmi potřebný čas, protože pak se snadno může stát, že člověk je zvyklý, že se mu někdo zvenčí stále stará o zábavu, a není schopen vyjít s nejbližšími doma.
      Takže to rozlišuji: věnovat se vhodným aktivitám ano, ale musí to mít nějaké rozumné hranice.

      Vymazat
    3. Pane Milane,

      také nepovažuji organizované aktivity dětí v zájmových kroužcích za škodlivé nebo nebezpečné pro rozvoj dětí, a to ani v případě, když se vnějšímu pozorovateli zdá, že množství tráveného času těmito aktivitami je neúměrné. Podmínkou samozřejmě je, že zájem o aktivitu vychází z vnitřní motivace dítěte (a byť za cenu, že tato vnitřní motivace je přiživovaná rodiči). Kde jinde si má dítě vyzkoušet, že překonávání vlastního nepohodlí má smysl, že není jen „teď a tady“ a že všechno, co dělá a provozuje aktuálně, se mu zúročuje v budoucnosti. Nemusí se jednat nutně o sportovní aktivity (ty sklízí, podle mého názoru často neprávem, největší kritiku), ale třeba o fotografický kroužek, šachy, výtvarný kroužek.. Mně jsou tito malí umanutí nadšenci moc sympatičtí a je dobře, když mají podporu rodičů.

      Výše padla myšlenka soutěžení a to, že by měl jedinec usilovat spíše o to, aby překonával sám sebe, než aby soupeřil s ostatními, aby mu šlo o to podat co nejlepší svůj vlastní výkon. No, já si neumím představit sportovce, který si řekne „Teď už podávám lepší výkony než můj soupeř, tak se víc nebudu na trénincích honit, vítezství je moje..“ a hodí se do klidu. Myslím si, že vždycky a za každých okolností tam primárně je snaha podat svůj nejlepší výkon.. Bez ohledu na to, že ve výsledku je oceněný ten, který je se umístil lépe, nikoli ten, který překonal sám sebe více.

      Ivana

      Vymazat
    4. Ivano,
      ale tady je trochu nedorozumění.
      Já to taky nepovažuji za škodlivé ani nebezpečné, ani náhodou, vždyť naše děti do kroužků chodí.
      Jde mi o trochu něco jiného, o přílišné upnutí na výsledky v těchto aktivitách.

      "Překonávání vlastního nepohodlí má smysl" - a jaký smysl má překonávání vlastního (a celorodinného) nepohodlí, když výsledkem je jenom to, že porazím nějakého soupeře? Jaký smysl v tom vidíte? Já například ve sportovních úspěších žádný smysl nevidím.
      Podle mne je všeobecná víra ve smysl sportovních úspěchů absurdní; sportovní hvězdy jsou takový vděčný mediální a reklamní produkt. No tak někdo vyhraje medaili za to, že běhá dokolečka po lese nejrychleji ze všech. A k čemu mu to jako je? Já nevím, nikdy jsem na to nepřišla.

      Malí nadšenci - je dobré si všímat nejen verbální, ale i jiné komunikace dítěte. Ano, říká, že chce, jistěže chce. Ale děti komunikují také jiným způsobem a někdy je obsah takového sdělení odlišný od toho, co dítě říká.
      Omlouvám se, nechci zacházet do podrobností.

      Vymazat
    5. Chris,

      ptáte se, jaký smysl vidím v překonávání vlastního nepohodlí? Nu kupříkladu ten, že se tím rozvíjí měkké dovednosti člověka, které osobně považuji pro život skoro za důležitější než ty dovednosti a znalosti, které se učí ve škole. I kdyby bylo výsledkem, že neporazím vůbec žádného soupeře, pořád to má sakra smysl. Sportovní hvězdy do toho nepleťte.

      A k čemu je, že někdo vyhraje medaili za to, že běhá rychleji než jiní? No, přemýšlela jsem o tom celou cestu, když jsem se dneska pachtila po lese na kole a nepřišla jsem na to. Možná se zeptám příště těch prdelatých mamin (podobných jako já), které pobíhaly po tom lese také. Já vím jenom to, že kdyby se u nás za 14 dní nekonaly místní cyklo-běžecké závody, tak se dnes tak nedřu. A také vím, že mě bude velmi zajímat, jak a o kolik jsem byla lepší nebo horší než soupeřky (ty prdelaté maminky). A to ani žádnou medaili nedostanu, fňuk :(.

      Ne, teď vážně. Pravděpodobně si každá představujeme odlišnou situaci a od toho odvozujeme svoje závěry. Moje dcera má dvě kamarádky, které jsou velmi úspěšné v atletice, k čemuž patří pravidelná účast na nejrůznějších závodech konaných o víkendech. Nikdy mě nenapadlo považovat za nepohodlné, když se toho rodina účastní. Ostatně často se rodiče mezi sebou dohodnou a jedna rodina s sebou vezme dítě nebo děti z jiné rodiny. Pokud jde o závody pro širokou veřejnost, mohou se účastnit i rodiče a často to tak dělají (tak jsem mimochodem dostala k závodění já – díky svojí nepříliš sportovní dceři :)). Navíc je to celkem milá společenská událost i pro doprovod, který nezávodí.

      Vy máte asi zkušenost s vystresovaným dítkem, já s holčinami, které budou mít díky sportu další důležitou „kotvu“ v životě, která je může podržet, když některá jiná selže.

      Ivana

      Vymazat
    6. Ivano,
      jenomže teď trošku směšujete dvě věci: sport jako volnočasovou, rekreační aktivitu, činnost pro radost, a sport jako soupeření.

      Já také vidím smysl v překonávání vlastního nepohodlí, a velký. Ale ptala jsem se na něco jiného: jaký je smysl ve snaze předhonit ostatní? V tom nemůžu žádný smysl nalézt.
      (A to pomíjím, že děti, když skončí poražené, jsou často smutné a pláčí. Tak mám tedy učit děti, že jejich cílem je porazit ostatní? I když je takové vítězství absolutně k ničemu?)

      Takže jak jsem psala, překonávat vlastní nepohodlí má smysl, pokud jde o vnitřní boj. Nikoliv o nějaké hloupé bezúčelné soupeření na cvičáku.

      Jak píšete, potřebujete závod s ostatními, abyste se vyhecovala k běhu. Budiž, to je legitimní postoj, jenomže je to Vaše vlastní motivace jakožto dospělého člověka zodpovědného za sebe. Děti ale v těchto souvislostech, jak to předkládáte, neuvažují. O to hůř, pokud jsou nesmyslnou potřebou soupeřit v nepodstatných disciplínách indoktrinovány rodiči.

      Rekreační sport je podle mne výborná volnočasová aktivita, byť jej sama neprovozuji. Může to být jistě i jedna z "kotev", o kterých píšete. Ale hodnotu vidím právě v tom, že je rekreační, pro radost, že z toho není honba za medailí a frustrace, když ji nedostanu.

      Vymazat
    7. Chris,

      já to, právě že, úplně neodděluji - sport jako volnočasovou aktivitu a sport jako závodění. Jistěže primárně sportuji pro radost. Ale soupeření s ostatními je velká motivace k tomu, abych tu volnočasovou aktivitu o to víc rozvíjela a abych překonávala sama sebe.

      Na jiném místě této diskuse jsem psala, že si myslím, že každý i vrcholový sportovec, má primárně snahu překonat svoje hranice, přestože to dělá proto, že soupeří s ostatními. Já mám zkrátka za to, že to nelze oddělovat - překonávat jen sám sebe a nebo překonávat druhé. To jsou prostě spojené nádoby.

      Pokud jde o děti: vy si myslíte, že pro takové dítě, které pláče při porážce, je špatné, že takovou porážku zažilo? Možná mu taková zkušenost pro budoucí život naopak velmi prospěje. Samozřejmě záleží na tom, jak často a jak intenzivně se s takovou situací setkává – co tě nelomí, to tě posílí – ale kde je právě ta správná míra, že?

      Ivana

      Vymazat
    8. Ivano,
      já si vůbec nemyslím, že pro to dítě, které pláče, je špatné, že zažilo porážku. Máte pravdu, možná mu to prospěje (ale bylo by pro něj dobré, kdyby naopak v něčem jiném vyhrálo). Mám ale pochybnosti o tom, že to prospěje tomu dítěti, které vyhrálo.

      Ad spojené nádoby: asi je to individuální. Já neprovozuji žádný sport a v ničem s nikým nesoupeřím, přesto musím v lecčems překonávat samu sebe. Nemám dojem, že by mi soupeření chybělo.

      Vymazat
    9. Ivano,

      předem se omlouvám, že jsem příspěvky jen prolétla (úplně jsem na tuto diskusi zapomněla a teď "nestíhám"), ale v tom co jste napsala, je právě zakopaný pes, protože já, myslím, hodně sportuji, sama i s rodinou. Jenže pro mě absolutně není motivací, že budu rychlejší než půl města. NIkdy jsem se za svou běžeckou "kariéru" (běhám už několik let, téměř každý den) neúčastnila žádných závodů, nemám aplikace na měření časů, vzdáleností. Přitom neběhám na paní starostovou, dávám si do těla, ale čistě pro tu radost z běhu, z pohybu, z přírody. Tak to mají i moje děti a proto představa "prospěšné prohry" je pro nás zcela nepochopitelná :-).

      Já se docela dost bojím toho porovnávání s druhými. Řekla bych, že člověk to má v sobě a není třeba to ještě více posilovat. Vypadá to jak kdybych byla typ "sedávej panenko v koutě", což absolutně nejsem, proto mám ale také zkušenost,že člověk je daleko vyrovnanější, když si své obzory zodpovědně nastaví sám, podle svých možností, svých hřiven. Ne těch sousedových, soupeřových. Jenže takhle náš svět nastavený není...

      Vymazat
    10. Maky, už včera po přečtení příspěvku od Christabel jsem chtěla svoje stanovisko poupravit. Já ty spojené nádoby posuzovala ze své strany (a tam to souvislost vidím pořád). Tedy že pokud chci ve sportu překonat soupeře, tak vždy a prvořadě musím překonávat sama sebe. Je to ale implicitní tvrzení, nikoli ekvivalentní, zpětně to neplatí.
      Netvrdím tedy, že pokud jsem zvyklá překonávat sama sebe, tak určitě chci také překonávat někoho jiného. Snad se nevyjadřuji moc nesrozumitelně :).

      Já běhám průměrně 5 dni v týdnu, denně to nedávám. Ale běhám i v zimě, mrazu, ve sněhu.. Běhám ráda, ale s hodinkami a plánem. Kdybych měla běžet jen tak pro radost, tak to po 5 - 6km vzdávám, to už začínám cítit únavu a pro radost se trápit neumím :). Drobný vnější tlak (blížící se závody a tak), je pro moji disciplínu moc užitečný.

      Ivana

      Vymazat
    11. Děkuji za příspěvky.

      Minulý týden se tady konal nějaký malý běžecký závod pro děti z atletické přípravky. My jsme tam nebyli, ale kamarádka mi říkala, jak to proběhlo. Děti ten kousek běžely, vyhrál hbitý klučina, který vyhraje vždycky, protože je prostě rychlý. Ostatní děti to braly podle nátury, některé v pohodě a některé plakaly.
      No, jsem ráda, že jsem tam nešla.

      Vymazat
  9. Žena občas prohodí, že mají v ordinaci pár dětí, které trpí zejména fyzickými následky sportovních kroužků, protože rodiče chtějí mít doma Jaromíra Jágra:-( Holt doba je orientována na úspěch, dko dál, kdo víc, ten je prostě lepší. A když je to čutálista/hokejista, je postaven na roveň Boha.
    Jak někdo píše výše, chybí tu něco jako všestranný kroužek - prostě místo, kde by se děti vyblbli a kde by bylo kombinováno od všeho trochu - od běhu až po šachy:-)
    Trochu mi to připomnělo pionýrské tábory, kam sem jezdil. Měl jsem to štěstí, že místní pion. skupina zvysoka srala na nějaké ideály komunismu, a tak jsem krom vyvěšení vlajky první den už jenom dělali to, co nás bavilo. Od přespolního běhu, po různé řemeslné dovednosti, někteří se dokonce naučili přeprat si ponožky, jiní se naučili škrábat brambory, až po různé dovednosti typu vázání uzlů, hraní karet a např. postarat se sám o sebe v lese jen s nožem a sirkama.
    P.S. A někteří (já) se naučili fantasticky kopat latríny:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Sejre,
      vzpomínám si, že o kolektivních sportech jsme si tady už psali. Hokeji se zdaleka vyhýbám, od fotbalu nás odradilo to prostředí, nechce se nám do toho.
      Ale atletická přípravka, o které jsem se dozvěděla úplně náhodou od kamarádky, mi docela vyhovuje.

      Ad tábory - na tohle mi připadá dobrý skauting. To by se mi pro děti docela líbilo.
      Kopání latrín je určitě užitečné?:-)

      Vymazat
    2. Skauting odmítli. Kolektivismus, dokonce v uniformách, byl pro ně nepřijatelný. S výjimkou morseovky se všechno, co jsem se já kdysi učil ve skautu, naučili ode mne nebo sami z jiných zdrojů.
      Milan

      Vymazat
    3. Já jsem to synovi nabízela, když přišel náborový letáček skauta, máme to dokonce celkem za rohem. Zatím nechtěl, ale myslím, že si neuměl moc představit, oč jde.
      Ale nechtěla jsem ho nutit, protože hudebka (nauka a nástroj) a jeden sport + nějaká ta aktivita v družině mi přijdou akorát. Zase to zkusím třeba v příštím školním roce.

      Vymazat
    4. No jasně.
      Voda vodka vodička, zlatá střední cestička.
      To platí prostě ve všem.
      Milan

      Vymazat
    5. Skauting to nikdy úplně nebyl, bylo to mnohem volnější - jen se vyzobávaly některé činnosti (třeba bobříci)
      Kopání latrin je užitečné. Za prvé, spousta lidí si mohlo dojít na záchod a za druhé, dovednost kopání krumpáčem se mi hodí poměrně často:-)

      Vymazat
    6. Ta hudebka je lepší. Tím se dá v později v životě i živit.
      Nebo na to aspoň balit holky. ☺
      Milan

      Vymazat
    7. Milane,
      to můžu potvrdit z vlastní zkušenosti, a to prosím na nic nehraju:-)

      Vymazat
  10. Když jsem jezdil na pionýrské tábory , tak než jakékoliv vítězství nad ostatními, bylo když vedoucí tábora vyvolal mé jméno při rozdílení táborové pošty, že přišlo psaní od maminky.

    OdpovědětVymazat
  11. Sporty se u nás neujaly. Naši synové nesnášeli kolektivismus a povyšování se trenérů a tělocvikářů, kteří všichni do jednoho měli zřetelně nižší inteligenci než oni. Takže sportovní oddíly byly ihned opouštěny, jeden jeden to vydržel trochu déle u "kravmaga". To ovšem neznamená, že by z nich byly sušinky nebo pumlíče. Domů dostali činky, hrazdu, boxovací pytel... cvičili si všichni sami a stále cvičí a jsou z nich rampálové, kteří se žádný potenciálních násilníků nebojí.
    Tábory byly v nelibosti, jeden jeden z nich si oblíbil speciální policejní tábor, na kterém se učili střílet, a jel na něj asi tři roky po sobě. Ale jinak byl u nás k táborům velký odpor, neboť opět je tam ten kolektivismus...
    Kupodivu, kolektivismus nevadí v náboženských skupinách, do nichž se zapojili sami bez našeho rodičovského přičinění. To ale až začátkem adolescence.
    Kroužky byly v kursu zejména technické, jako modelářský, robotický, elektronický... Jeden z chlapců vydržel řadu let i v kroužku zoologickém - aquaterra (organisovaném v ZOO), kde se naučil nebát se ani chlupatých pavouků a uklízet hovínka a také pochopil, že byť by zvířátka byla seberoztomilejší, některá jsou jiným potravou a je to tak přirozené a normální.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ovšem zapomněl jsem dodat, že na jeden kolektivní a soutěživý sport se jeden z našich synů docela vrhl, avšak to nebylo v kroužku, ale ve škole. Takže při hodnocení významu kroužků pro výchovu dětí jsem to jako školní aktivitu pominul.
      http://www.goalball.cz/co-je-goalball/
      Milan

      Vymazat
    2. A ještě jsem zapomněl na dva sporty, do kterých jsme je nacpali: plavání (už jako miminka, aby se nám později někde jako batolata neutopili), a lyžování. Jednomu z nich se lyžování mimořádně zalíbilo a vydržel v tom kroužku mnohem déle než druzí dva. Ale lyžovat díky tomu umějí všichni.
      Takže zpětně zjišťuji, že náš vztah ke sportu vlastně není až tak negativní...☺
      Milan

      Vymazat
    3. Milane,
      to je nakonec přímo sportovní výčet:-)

      Výhoda většího nebo velkého města je v pestré nabídce kroužků. U nás to tak slavné není. Ale snad se mi povede pro děti stále něco zajímavého nacházet, diskuse mne inspirovala, abych se víc porozhlédla.

      Vymazat