neděle 13. března 2016

V pátek a v neděli

(Úvaha s mnoha závorkami.)

Minulý týden jsem byla opět konfrontována s vlastní nedostatečností v jedné oblasti.
Nebudu specifikovat, oč jde (není to ani důležité, není to žádná profesní chyba v pravém slova smyslu), ale jde o můj určitý odborný nedostatek a nedorozumění s klientem, pro kterého pracuje naše kancelář už dlouho. A v pátek se to opět manifestovalo při nějaké telekonferenci, což je sama o sobě forma komunikace, která mi nevyhovuje. Ty lidi, s nimiž hovořím, neznám, nevidím na ně, nemohu pozorovat jejich nonverbální reakce. Nebylo mi dobře, byla jsem dost nachlazená a chtěla jsem být doma, ale kvůli té akci jsem vstala a šla do práce. Dvě hodiny předtím, než to mělo vypuknout, jsem zjistila, že jsem zašantročila přístupové číslo (už to samo o sobě mi připadalo vrcholně neprofesionální, takové věci se mi nestávají), proto jsem si o něj musela znovu potupně napsat. Pak to tedy proběhlo a z mého hlediska to byl přímo ukázkový debakl. (Možná by bylo lepší, kdyby mi to číslo nepřišlo, a já se tudíž do diskuse ani nemohla zapojit.)

Přišla jsem domů a bylo to jako v nějaké reklamě na otrávený den, chtělo se mi někam se schovat, zalézt, pít kakao a číst si knihu o černých dírách, kterou jsem dostala pod stromeček, jenomže jsem na ten debakl musela pořád myslet (to se mi taky nestává tak často, abych si práci tahala domů v myšlenkách a ne v tašce). Nedařilo se mi samu sebe přesvědčit, že na tom nezáleží (asi proto, že klientovi na tom jistě záleží, a také proto, že já si takové profesionální nedostatky prostě neodpouštím). A taky jsem si nemohla vyrazit třeba někam s kamarádkou na skleničku, protože alkoholu se v předvelikonoční době vyhýbám. A tak jsem se večerem spíš protrápila.

To bylo v pátek.
V sobotu jsem na to nemohla zapomenout, ať už jsem vyvářela v kuchyni (to není nic divného, protože vaření mi jde jenom o trošku lépe než telekonference. Výsledek byl sice jakž takž ucházející, ale děti stejně protestovaly. Ovšem bylo to výchovné, den předtím jsem totiž kvůli zdravotní indispozici, zpackané práci a celkové otrávenosti nestihla nakoupit vše potřebné, a tak jsem děti chtěla poslat koupit pórek. I když je to jen přes ulici, stejně reptaly a nechtěly jít, takže měly k obědu místo své oblíbené pórkové polévky neoblíbenou cibulačku, což ale mohly v tomto případě přičíst na vrub jen své vlastní pohodlnosti.) nebo jsem se zahrabala do daní (ještě jsem neviděla daně, které by někomu zlepšily náladu. Ačkoliv, zabývala jsem se mimo jiné i svými vlastními daněmi, tak mne mohlo povzbudit alespoň to, že navzdory mé fatální neschopnosti stále ještě vydělávám nějaké peníze, z nichž musím platit daně, a to dokonce o dost vyšší než loni.). Ale večer už byl lepší, protože jsem udělala to, co dělám skutečně jen výjimečně, totiž dívala jsem se s manželem na film. Pustili jsme si Ztraceni v Mnichově (František Fuka filmu udělil 100%) a byla to opravdu zábava.

A pak přišla neděle.
A v neděli se věci jeví z jiné perspektivy. (Tedy, jeví se z jiné perspektivy duchovním primitivům, jako jsem třeba já, lidé duchovně pokročilejší mají tuto perspektivu i ve všední dny, ale to zjevně není můj případ.)
Šla jsem do kostela a došlo mi to.
Já si tady vyčítám nějaký profesní nedostatek, trápí mne to a jsem z toho otrávená, zatímco na své skutečné nedostatky a opravdová selhání nemám nejspíš vůbec žádný náhled. Vyčítat si takovou hloupost, že něco neumím (byť by byla příčinou má nedůslednost a malé odhodlání k nápravě), je úplně zbytečné, je to zastírací manévr, protože když se na sebe člověk podívá z odstupu, tak přece vidí, že skutečné chyby dělá někde úplně jinde.
Je vlastně náramně pohodlné lamentovat tady nad nějakým zjevným nedostatkem, který ale není vůbec žádným hříchem, než se zaměřit na skutečné hříchy.
Podobně je hloupě sladkobolné a vrcholně malicherné se tím trápit, když máme přece každodenně před očima obrazy skutečného utrpení a i v případě, že bychom je neměli nebo přehlíželi, stačí obrátit oči ke kříži, abychom je viděli ihned dostatečně jasně.

Pane, dej ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem...